„Já
si své hříchy proberu s Pánem Bohem sám a nepotřebuji,
aby u toho asistoval nějaký farář.“ Tak
nebo podobně by asi mohla znít odpověď 18-ti letého
mladíka na otázku matky: „Ty s námi letos nepůjdeš
v adventu ke zpovědi?“ Odpověď zdánlivě burcující
a alarmující, nicméně ryze pravdivá. Je to přesně ten
věk, kdy se završuje proces od víry dítěte (a rodičů)
k dospělé, osobní víře. Dovedeme si představit, jak
vyděšená matka naléhá na faráře, aby s tím něco udělal
a až dosud poslušnému chlapci domluvil.
Tato situace je pro nás klíčová z jediného důvodu:
Její zvládnutí je výpovědí o kvalitě přípravy (tedy
o katechezi) na svátost smíření, kterou náš pomyslný
chlapec absolvoval před nějakými 10-ti lety. Samozřejmě,
že si přejeme, aby po krátké epizodě našel důvěru k
svátostnému konání i k osobě zpovědníka a účastnil
se svátostného pokání církve (a tím také plně života
církve). A právě proto je důležité ptát se, jaké
faktory hrají rozhodující roli v katechezi při uvádění
do svátostného života.
* Jako v každém katechetickém konání se i v tomto případě
jedná o 3 skupiny faktorů, ovlivňujících katechezi.
Faktory si rozčleňme z hlediska:
1. Témat (obsahu)
2. Cílů
3. Metody
ad. 1
K dnešní situaci a praxi
V tomto případě nás především zajímá to, co je - z
hlediska dogmatické teologie - svátost smíření, jakým
způsobem se proměňuje její chápání v průběhu staletí
a jaké jsou aktuální otázky z hlediska současné praxe.
V průběhu staletí doznala svátost smíření dvě zásadní
změny: ve staré církvi byla tato svátost chápána jako
znamení smíření s těžkými hříšníky, které bylo
neopakovatelné. Jednalo se o tak těžká provinění, jakým
byl např. odpad od víry apod. Hříšník byl vkládáním
rukou biskupem znovu přijat do plného eucharistického
společenství. Iroskotští mniši zavedli praxi, ve které
bylo možno svátost pokání opakovat a to v soukromé formě.
Jednalo se o formu duchovního vedení a pramen stálé
obnovy křesťanského života. Je důležité všimnout si,
že církev využila svobodu k uspořádání svátosti smíření
takovým způsobem, aby účinně odpovídala situaci církve.
Zdá se, že se dnes nacházíme před podobným úkolem:
najít odpovídající penitenciální praxi, aby křesťané
i dnes zakoušeli v této svátosti sílu smíření a
obnovy (obrácení). Zde se ale nejedná jen o provedení a
„zažití“ liturgických změn, ale o hledání a
nalezení konsekvencí vzhledem ke změněným předpokladům.
Touto změnou předpokladů se rozumí nejen dopad teologického
poznání, ale i psychologie a sociologie.
* Je důležité si povšimnout, že
došlo ke změně chápání viny ve společnosti, která je
více psychologizována a tím pádem je vina chápána více
jako problém psychologický a tedy také přemáhána
psychologickými nástroji.
* Proměnilo se také vědomí hodnot
ve vztahu k vědomí viny. Např. ekologická provinění
jsou dnes chápána daleko závažněji než dříve.
* Změnila se také ochota nechat se vést
církevní nebo společenskou autoritou. Člověk se daleko
více řídí vnitřními než vnějšími příkazy. (To zdůrazňuje
význam výměny zážitků.)
* Konečně účast na
eucharistii není chápána jako odměna za stav „v
milosti“, ale jako prostředek k životu v milosti.
Právě na tyto změněné předpoklady reaguje nové
uspořádání liturgické formy svátosti smíření. Jedná
se o dvě základní formy:
- individuální
- společné slavení s individuálním vyznáním
Katecheze o svátosti pokání a smíření si musí z
hlediska obsahu zvláště povšimnout:
* vztahu křtu a slavení smíření - Zde se jedná
o důraz na nový počátek a tedy o takové stavy, kde člověk
podobné situace prožívá. V tom smyslu lze svátost smíření
vidět jako zcela zvláštní formu křestní obnovy.
* otázky povinnosti a pozvání ke svátosti - Protože
svátost není jen otázkou disciplinární, ale znamením
vnitřní proměny a proměny celého společenství, není
břemenem, ale šancí (srovnej zpytování svědomí v Obřadech
pokání). Není ani výsledkem nějakého nového životního
stylu, protože obrácení, odpuštění a nový začátek
není nic samozřejmého, ale dar.
* vztahu pokání a hříchu - Ve výzvě k pokání
je hříšný člověk povolán nechat se Bohem přijmout a
spolehnout se na jeho vedení. Jedná se tedy o vyvolání
člověka ve smyslu Ježíšova zvolání: „Lazare, pojď
ven!“ (Jan 11,43) z různých forem rezignace, zklamání
a falešných nadějí. Výsledkem takového pokání je
proměna vztahu k vlastnímu i cizímu utrpení, k úzkoprsým
a - v důsledku falešným - nadějím, k zbožšťování
majetku, hospodářství, vědy, techniky, k bližním a k
sobě samému, a schopnost přijmout Boha jako naději pro
vlastní existenci (což je jistě důvodem k radosti a
nikoliv k slzám).
ad. 2
Spektrum cílů při uvedení dětí do svátosti pokání a
smíření
Při stanovování cílů pro svátostnou katechezi obecně
platí:
1. Tam, kde jde o učení, nejde jen o přijetí vlastního
obsahu, ale o vtažení celého člověka. Jde tedy o
hodnoty, na jejichž základě se člověk rozhoduje pro to,
co je důležité, raduje se, je smutný atd.
2. Jsou oblasti, kde lze stanovit měřitelné cíle. To
neplatí v oblasti, kde jde o pomoc při přijetí
evangelia.
3. U svátostné katecheze není výčet cílů programem
nebo penzem, ale jde o oblast motivace k postojům a k jednání.
Vlastní (fundamentální) katechezi, kde je Bůh zvěstován
jako spása a záchrana pro člověka, víra v Ježíše
Krista je předávána jako „pra-svátost“ a církev ukázaná
jako společenství v Duchu svatém, musí předcházet
katecheze sledující evangelizační cíle (rozvíjí vzájemnou
důvěru, umožňuje vzájemné obohacování a vede k
identifikaci s církví) a uvedení do symbolů (učí odkrývat
v symbolech skutečnost, symboly vysvětluje, učí vyjadřovat
symbolicky postoje, očekávání, naděje... a symbolická
jednání nacvičuje).
Vlastní spektrum cílů
Obsáhlejší a významnější než uvedení do svátostí
musí být výchova svědomí a schopnosti konat pokání.
Proto se sledují následující cíle:
1. Vysvětlit dětský svět s jeho
radostmi a bolestmi a přivést k poznání základních
lidských zkušeností. Sledujeme proto:
- Příklady prožívání radosti, ale také
jejího porušení a rozbití.
- Situace z rodiny, třídy nebo hřiště, kdy byl porušen
společný život; hledání východisek z takových situací.
- Situace, kdy je těžké jednat dobře.
- Situace, kdy se člověk brání děla dobré a přímo
jedná zle.
- Situace, kdy je vtažen do lenosti vůči dobru nebo odplácení
zlého zlem.
- Příklady, kdy se člověk odhodlá (vzmuží), přizná
si vinu a uvědomí si svůj úkol - odpustit (jde hlavně o
signály a jejich rozpoznávání).
- Zkušenosti (pozitivní i negativní) s ochotou odpustit a
smířit se.
2. Přijmou Ježíšovu výzvu k
obrácení a poselství o Boží vůli vše obnovit.
Sledujeme proto:
* Biblické příběhy, kde se Ježíš obrací k
člověku a vybízí ho k obrácení a ke konání dobra.
* Prožitky, kdy svou radost z dobrého chápeme jako
jednotu s Boží vůlí a poslušnost tvůrčímu Božímu
plánu.
* Okamžiky důvěry, kdy si uvědomujeme, že Bůh je nám
blízko a pomáhá nám překonat náš odpor vůči dobru.
* Příklady, jimiž popisujeme, že hřích = bránit se
dobru nebo ho nedělat, anebo přímo konat zlo a tím se
vzdalovat Bohu.
* Ježíšovo poselství o otci, který vždy znovu odpouští,
ukazuje svou lásku a tím člověku otevírá cestu ke konání
dobra.
* Svědectví dospělých křesťanů, kteří na Boží volání
odpovídají obrácením, prosbou o odpuštění a nacházejí
novou radost.
3. Účastnit se na obrácení a smíření ve společenství
věřících.
Sledujeme proto:
* Otázky, které hříchy se mezi námi objevují, a ptáme
se, jak si - jako křesťané - můžeme projevit více lásky.
(Zde můžeme popsat některé dětské hříchy, např.
neposlušnost, lež, lenost, hádky atd.)
* Učíme se:
- jak prosit druhé i Boha o odpuštění a jak ukazujeme,
že jsme sami odpustili.
- jak se navzájem upozornit na chyby a selhání.
- jak ukázat Bohu své odhodlání k dobrému.
- jak se připravuje společná kající slavnost.
- Kající prvky ve slavení eucharistie.
4. Seznámit s možnostmi přijetí
svátostného smíření a vyjádření svátostného pokání.
Sledujeme proto:
* Svátost jako znamení Božího odpuštění
jednotlivým lidem v církvi.
* Učíme se jednotlivé části svátosti, gesta, a význam
jednotlivých postojů.
* Učíme se, jak se vyjadřuje, „že je mi něco líto“,
a jak požádat kněze o pomoc.
* Učíme se, co znamená „dát si dobré předsevzetí“.
* Poznáváme různé možnosti a formy zpovědi (uvažujeme,
která je vhodnější).
* Učíme se modlitby, event. určité formule, spojené s
touto svátostí, zpaměti.
* Vysvětlujeme úlohu kněze, zpovědní tajemství i to,
že on sám také přijímá svátost smíření.
· Všímáme si pocitů, které jsou spojeny s přijetím
svátosti. (Zde jde i o pocity během vlastní přípravy na
svátost, protože artikulací různých obav a nejistot můžeme
odbourat dětský strach ze svátosti).
·
* Hovoříme o pozvání k přijetí svátosti, zvažujeme
možné obtíže, které se objevují i u dospělých a
pomoc, kterou získávají jiní.
Ad. 3
Místo závěru
Z výše uvedeného vyplývá, že stojíme před úkolem
formulovat metodiku uvedení do svátosti pokání a smíření
tak, aby odpovídala současné situaci. Dnešní člověk
ztratil vztah k vnější autoritě a proto už to není
zpověď, která formuje jeho svědomí. Je teď potřeba
zaměřit se na výchovu svědomí tak, aby člověk byl
schopen správně hodnotit své činy a postoje, chybné a
zlé byl schopen odsoudit a sám se před Bohem obžaloval.
Svědomí, které člověka přivádí k obrácení.
Podle: Dieter Emeis, Sakramentenkatechese. Herder, Feiburg
1991
P. Adolf Pintíř působí v pastoraci a vyučuje
katechetika na Teologické fakultě jihočeské univerzity v
Českých Budějovicích.
