Kněz
obdržel dar předsedat v lásce uprostřed společenství. Tato služba
jej staví do pozice koordinátora, který vede a rozlišuje, a celým
svým životem vyjadřuje poselství usmíření. "To je pravý
smysl pastoračního předsednictví: vyjadřuje se ve svátostném
slavení i mimo ně; ze svátostí se totiž rodí společenství církve,
které se ke svátostem neustále vrací, aby nacházelo sebe sama...
Direktivní model
Jde o tradiční pohled na službu kněze ve zpovědnici. Slova a
gesta kněze jsou ovlivněna silnou rituální tradicí. Jsou tedy
silně zvyková, přestože se mohou lišit v důsledku rozdílného
duchovního náboje, schopnosti působit na kajícníky, osobnosti
zpovědníka nebo technik, použitých k přesvědčení nebo zaujetí
kajícníka. V tomto případě "si kněz při přípravě i při
samotném průběhu zpovědi přisvojuje kompetenci nad morálním zákonem
a nad jeho interpretací, a často rozhoduje dokonce o tom, zda jsou přítomny
nezbytné podmínky, aby bylo možné získat rozhřešení a skrze ně
odpuštění."
Tento postoj sice uchovává velké hodnoty, které po staletí předkládá
tradice církve; měl by však více dbát na složky, které zdůrazňuje
liturgická reforma svátosti smíření: primát Božího slova,
poslušnost Duchu svatému, respektování Božího plánu s kajícníkem,
smysl pro oslavu Boha Otce v průběhu slavení, požadavek na obrácení,
vnímané jako eucharistické vyjádření daru usmíření v rámci
společenství církve a ve světle působení tří božských osob
Nejsvětější Trojice.
Ne-direktivní model
Tento model se objevil po II. Vatikánském koncilu. Snaží se
vyzdvihnout hodnotu "vztahu" a "dialogu", jehož
středem není "soudní tribunál", nýbrž - řečeno dnešním
způsobem vyjadřování - "poradna".
Úkolem zpovědníka je poskytnout kajícníkovi informace a nástroje
potřebné pro analýzu jeho morálních rozhodnutí a případně nabídnout
potřebné rady z duchovní oblasti. Kajícník tak dostává pomoc,
aby mohl sestoupit do svého vlastního nitra a dokázal hodnotit náboženskou
a morální kvalitu svých rozhodnutí.
Tato metodologie chápe zpověď spíše jako silně osobní vztah
pomoci a duchovní zkušenosti. Jejím nebezpečím je to, že se
neobrací k Božímu slovu, k evangelizaci, ke katechezi, ale všechno
redukuje na čistě lidské pojmy. Dalším úskalím je to, že
liturgické výrazy, používané při slavení svátosti smíření,
jsou morálnímu světu kajícníků zcela nesrozumitelné.
Postsynodní exhortace Reconciliatio et paenitentia představuje obraz
kněze - služebníka svátosti pokání - takto: "Kněz, který
udílí svátost pokání - stejně jako u oltáře, kde slaví
eucharistickou oběť, a při všech ostatních svátostech - jedná
'v osobě Kristově'. Kristus, který se sám skrze kněze stává přítomným
a který skrze jeho konání uskutečňuje tajemství odpuštění hříchů,
je ten, kdo se objevuje jako bratr člověka, velekněz milosrdný a věrný
a soucitný, pastýř soustředěný k hledání zatoulané ovce, lékař,
který uzdravuje a utěšuje, jediný učitel, který učí pravdě a
ukazuje cestu k Bohu, soudce nad živými i mrtvými, který soudí
podle pravdy věcí, ne však podle pouhého zdání. Zpovědník je před
každým křesťanem, který mu otvírá své svědomí se strachem mísícím
se s důvěrou, určen k vznešenému úkolu - je to služba pro pokání
a lidské usmíření. Spočívá v tom, že slabosti a pochybení věřícího
poznává, hodnotí jeho úmysl napravit se a úsilí tak učinit,
rozpozná působení posvěcujícího Ducha v jeho srdci, s ním sdílí
odpuštění, které může poskytnout jen sám Bůh, 'oslavuje' jeho
smíření s otcem popsané v podobenství o marnotratném synovi, očištěného
hříšníka uvádí zpět do církevního společenství bratří,
litujícího otcovsky napomíná důraznými, duši posilujícími a přátelskými
slovy: 'Od nynějška už nehřeš.'" (č. 29)
Odpuštění hříchů je základním prvkem apoštolského svědectví.
Služba usmíření se objasňuje ve světle předsednictví
eucharistie, ze které čerpá svou sílu.
Kněz jakožto služebník usmíření soustředí svůj život kolem
eucharistického shromáždění a v tomto slavení nachází hodnoty,
které ho osvěcují ve službě svátosti smíření.
"Kněz se ve své učitelské službě velmi často setkává s
nemožnými nároky víry. Jeho slovo musí zvěstovat slovo Pána
nemožných věcí. Každý kněz si uvědomuje, že svátost smíření
je jedním z privilegovaných míst, skrze které se v nitru přijímá
Pánovo Slovo. V této svátosti se Slovo života stává živým a
silně odpovídajícím požadavkům toho či onoho kajícníka."
Slavení usmíření ve společenství věřících pomáhá knězi stát
se otcem, učitelem, soudcem, duchovním vůdcem a s pokorou napomáhat
duchovnímu rozvoji každého křesťana i celého společenství církve.
***
Z knihy Hle, všechno tvořím
nové, kterou vydalo Karmelitánské
nakladatelství.
