Naše zamyšlení nad
historií svátosti smíření má tyto cíle:
- uvědomit si, jak různých podob
tato svátost v průběhu dějin nabývala, a co je v této různosti
společné
- alespoň si naznačit, které části
celého spektra smíření a odpuštění byly v té které
době v popředí, a tak si jich všimnout
- věnovat se také přehledu současné
situace
- připravit si tak podmínky pro
dostatečně široké a hluboké chápání pokání a smíření
v církvi obecně a ve svátosti pokání speciálně
Průřez texty, které v dějinách mluví o pokání, o svátosti
pokání a konečně i o odpustcích, vybraný z publikace
Sakramentenlehre II (Eucharistie bis Ehesakrament), bearbeitet
von Guenter Koch, Styria Graz, Wien, Koln 1991, v řadě:
Texte zur Theologie, hrsg. von Wolfgang Beinert:
SZ - kulticko-rituální kající praxe a niterné obrácení:
Joel 1,13 n , Joel 2,12n, Zach 1,1-4, Iz 58,1-12, Ž 51,17-19
SZ - dar Boží milosti a lidské skutky pokání:
Gen 3,14-19, Num 20,10,12, 2 Sam 12,7-14, Tob 4,7-11, Job
42,7-9
NZ - Ježíšova výzva k obrácení a jeho plná moc odpouštět
hříchy:
Mk 1,14n, Mk 2,3-12, Mt 9,1-8
NZ - podíl církve na Ježíšově moci odpouštět hříchy:
Mt 16,15-20, Mt 18,15-18, Jan 20,19-23, 1Kor 5,1-13, 2Kor
2,5-11
NZ - obrácení a lítost jako prvořadé předpoklady k odpuštění
hříchů:
Sk 2,37 nn., Lk 15,11-24 2 Kor 7,9n., Mt 6,2-6, Mt 6,16-18,
1Tim 1,18nn., 1Kor 12,23-27, 1 Jan 1,8-10, Jak 5,15n
Historie:
Známý problém prvých
dob církve - co udělat s těmi, kteří přijali (jako dospělí)
křest a odpadli.Východisko novozákonní je poměrně tvrdé:
Žid 10,26 nn.
Pastýř Hermův (pol. 2. stol.) mluví o tom, že i ti, kdo
odpadli, mohou se pokáním navrátit, ovšem tehdy, pokud
neodpadnou v budoucnu.
Podobně mluví i Klemens Alexandrijský ve Stromatech.
Tertullian mluví o druhém pokání, ale druhé považuje za
poslední možné. Doslova: „Bůh v předsíni zřídil i
druhé pokání, aby mohl klepajícím otevřít dveře, a to
jen jednou, poněvadž je to podruhé. Potom však už ne,
totiž že by znovu odpustil. Cožpak druhé odpuštění není
dostatečné?“
V každém případě ale požaduje pokání veřejné.
Zajímavě mluví Origenes (II. homilie
k Levitiku):
„Poslouchej nyní, kolik je jen v evangeliích odpuštění
hříchů. Je zde to první, při kterém jsme pokřtěni na
odpuštění hříchů. Druhé se děje při utrpení martyra.
Třetí je to, které je dáváno díky almužně...Čtvrté
odpuštění hříchů je nám dáno za podíl, když my svým
bratřím odpouštíme hříchy....Páté odpuštění hříchů
se děje, když někdo odvede hříšníka z jeho bludné
cesty ...Šesté odpuštění se děje přebytkem lásky (per
abundantiam charitatis). Existuje i sedmé, a to je tvrdé a
pracné - totiž odpuštění hříchů skrze pokání, když
hříšník smáčí své lůžko slzami a když se mu slzy stávají
dnem i nocí pokrmem a když se nestydí knězi Páně své hříchy
ukázat a hledat prostředek uzdravení.....Tak se naplňuje
to, co říká apoštol Jakub: „Je někdo z vás nemocen, ať
si zavolá představené církevní obce a ti ať se nad ním
modlí a mažou ho olejem ve jménu Páně. Modlitba spojená
s vírou zachrání nemocného, Pán ho pozdvihne, a jestliže
se dopustil hříchů, bude mu odpuštěno (Jak 5,15)“.
Sv. Ambrož velmi výrazně spojuje službu odpouštění hříchů
s činností Ducha svatého (O pokání PL 16,488):
„Přitom je třeba věnovat zvláštní pozornost tomu, že
ten, kdo přijímá Ducha svatého, přijímá také zplnomocnění
hříchy odpustit nebo zadržet. Vždyť tak pravil Pán: „Přijměte
Ducha svatého. Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny,
komu je zadržíte, tomu jsou zadrženy (Jan 20,22). Kdo tedy
nemá moc rozvazovat, ten nemá Ducha svatého. Kněžský úřad
je darem Ducha svatého a jeho právo spočívá právě v
odpouštění a zadržování hříchů....
Petr Lombardský (Čtyři knihy sentencí) mluví o pokání
jako o něčem, co je „nutné pro ty, kteří jsou vzdáleni,
aby se přiblížili“. Cituje sv. Jeronýma: „Pokání je
druhá záplata při protržení lodi, zatímco první je křest,
který dělá ze starého člověka nového“.
Sv. Tomáš Akvinský si klade otázku, zda je svátost pokání
pro spásu nutná. Odpověď tvoří na základě rozlišení
věcí, které jsou ke spáse nutné absolutně (křest) a
podmínečně (pokání). Doslova: „Pokání.... zde není
pro všechny, ale jen pro ty, kdo jsou hříchu podřízeni -
S Th III, 84a 5c).
„...Ve svátosti pokání je síla Kristova utrpení působivá
skrze rozhřešení kněze spolu s úkonem pokání, který působí
spolu s milostí odpuštění hříchů. (op. cit.)
Praxe svátosti smíření tak procházela od jednorázového
pokání (jednou za život) přes pokání s přesně stanovenými
„tarify“ kajících skutků za jednotlivá provinění,
které bylo třeba vykonat před absolucí až k nám známé
mnohokrát za život opakované zpovědi, u které předchází
rozhřešení kajícím skutkům. (Více o tom v seriálu statí
prof. Vrablece, který vycházel v časopise Duchovní pastýř
v roce 1979. Jako studijní pomůcku je nyní vydalo Pastorační
středisko v Praze pod názvem Obnova svátosti pokání).
Teologie svátosti pokání pak byla důkladně zpracovávána
na tridentském koncilu, jako ostatně teologie všech svátostí.
Z této teologie se vychází dodnes. Z teologie druhého
vatikánského koncilu pak do slavení svátosti smíření
vstoupilo silněji eklesiologické hledisko.
Velmi zajímavý a obohacující je pohled do historie této
svátosti v pravoslaví, přesněji v křesťanském východu.
K tomu napomohla přednáška ThLic. Michala Špačka na tomto
kurzu.
Podívejme se teď na situaci svátosti smíření v nejnovější
době u nás. Pohledy můžeme shrnout do hesel:
- u nás takzvaně „ještě lidé chodí ke zpovědi“,
zpravidla ale v menší četnosti než o jednu generaci dříve
-
- nemalá řada zpovídajících se v podstatě poslušně a věrně
koná to, co se naučili jako děti, ale mentálně se nikdy
nestali odpovědnými dospělými kajícníky
- někteří kněží se snažili naučit svou farnost chodit
ke zpovědi jednou za rok (v postě, s kající bohoslužbou).
Výsledky, pokud vím, neodpovídají očekávání - nevedlo
to k prohloubení kajících postojů - bohoslužby pokání
se v postě a adventě tu a onde dělají, ale zatímco někteří
je dělají už čtvrt století, jiní je ještě ani
nezkusili
- zpověď jednotlivců není vytlačována bohoslužbou pokání
- v některých místech či oblastech je kvalita vyznání a
lítosti u řady kajícníků katastrofální, pojem obrácení
je zpovídajícím se jak teoreticky, tak prakticky cizí
- vztah ke svátosti smíření zpravidla vzrůstá tam, kde
lidé prošli něčím, co otřáslo jejich zvykovostí v
oblasti víry a víru výrazně prohloubilo (dobré exercicie,
seminář života v Duchu, osobní zážitek obrácení,
vyvolaný životními krizemi apod.)
- u nejmladší generace se mnohdy ztrácí samozřejmost zpovídání
se, někdy svátost odmítají, někdy nevědí, proč by ji měli
konat
- s rostoucí tendencí k naprosté samostatnosti ve věcech víry
(„já si svou víru sestavím sám a nepotřebuji nikoho,
aby mi do ní mluvil“ roste nepochopení toho, proč by byl
další člověk potřebný k odpuštění hříchů)
- a naopak: s rostoucí složitostí života a bezradností
mnohých s řadou životních situací roste potřeba najít
pomoc - svátost smíření se mnohdy spojuje s potřebou
poradenství, ať psychologického nebo jiného druhu
Motivy zpovídajících se jsou různé, např.:
- hledají odpuštění hříchů
- konají tak ze zvyku, bez velkého vědomí hříšnosti
- hledají poradu a pomoc, a toto hledaní spojí (nebo někdy
ukryjí) do svátosti smíření, protože zřejmě nevědí
jak jinak důvěrně mluvit s knězem nebo mají touhu po
zachování naprosté diskrétnosti
- považují více méně mechanicky svátost pokání za
nutnou vstupenku ke přijímání
Čili motivy nejsou vždy adekvátní a proto není dobré
posuzovat kvalitu kající praxe jen podle množství kajícníků,
přistupujících k této svátosti a podle častosti jejího
přijímání.
Pokud jde o kvalitu konání této svátosti, záleží spíš
na vztahu k Bohu, na kvalitě víry, než na „vztahu k hříchu“,
na kvalitě rozeznávání hříchů.
Při běžném uvažování o tom, jak je to u nás (lidé se
zpovídají) a jak je to v některých cizích zemích (zpověď
jenotlivce téměř vymizela), se dělává běžně tato
chyba: zpovídání se se ztotožňuje s kajícností, míjení
osobní zpovědi se považuje za projev absence kajícnosti -
tak jednoduché to ale není.
Závěrem můžeme říci, že kajícnost je trvalou součástí
života křesťana a dějin církve, podoba jejího uskutečňování
se v dějinách měnila, ač podstatné prvky samozřejmě
trvaly. Dnes stojíme před výzvou, jak přivést současného
věřícího nejen k dostatečnému „chození ke zpovědi“,
ale k porozumění kajícnosti a k takové kající praxi,
která je pro něho přístupná a užitečná, která vychází
z hloubky víry a nepostrádá žádný z důležitých prvků
pokání a smíření.
