 Ježíš řekl svým učedníkům:
„Vám, kteří posloucháte, říkám: Milujte své nepřátele, prokazujte dobro těm, kdo vás nenávidí,
žehnejte
těm, kdo vás proklínají, modlete se za ty, kdo vám ubližují.
Tomu, kdo tě udeří do tváře, nastav i druhou; kdo ti bere plášť,
tomu neodpírej ani šaty. Každému, kdo tě prosí, dávej,
a kdo ti bere, co je tvoje, od toho nežádej nic nazpátek. Jak
chcete, aby lidé dělali vám, tak i vy dělejte jim. Jestliže
milujete ty, kdo milují vás, co za to můžete od Boha čekat? Vždyť
i hříšníci milují ty, kdo je milují.
Prokazujete-li dobrodiní těm, kdo je prokazují vám, co za to můžete
čekat od Boha? To přece dělají i hříšníci. Půjčujete-li těm,
od kterých doufáte, že vám to vrátí, co za to můžete od Boha
čekat? Vždyť i hříšníci půjčují hříšníkům, aby
dostali stejně tolik nazpátek. Ale milujte své nepřátele,
prokazujte dobrodiní a půjčujte a nic nečekejte zpět. Vaše odměna
bude hojná a budete syny Nejvyššího, neboť on je dobrý k nevděčným
i zlým. Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec! Nesuďte,
a nebudete souzeni, nezavrhujte, a nebudete zavrženi. Odpouštějte,
a bude vám odpuštěno. Dávejte, a dostanete: míru dobrou, natlačenou,
natřesenou a vrchovatou vám dají do klína. Neboť jakou mírou
měříte, takovou se naměří zas vám.“
Evangelium
podle svatého Lukáše 6, 27-38
Pane,
láska pro tebe nebyla námětem na salónní
diskuse, ani nějakým abstraktním sněním. Nepojímal jsi lásku
jako ozdůbku vlastního já, kterou by se člověk měl chlubit.
Nezaměňoval jsi lásku za romantickou sentimentalitu. Lásku
jsi, Pane, také nikdy jednoznačně nedefinoval, protože se nejedná
o něco statického a snadno uchopitelného rozumem. Lásku
je třeba zakoušet, žít, prokazovat.
Láska je pro tebe, Pane, jako přebohatá
duha, již je třeba obejmout bez rozlišování mezi bílými a černými,
židy a pohany, Řeky a Římany, mladými a starými, ženami a muži,
přáteli a nepřáteli, dobrými a zlými. Jedná se o nedefinovatelné a dynamické tajemství.
Láska je
jako život, a proto je také nevýslovně plodná a přináší něco
docela nového. Ty vstupuješ do vztahu s druhými a proměňuješ
je. Síla tvé lásky zasáhla Petra, vdovu, lotra, Zachea,
maličké, cizoložnici, Lazara a tolik dalších. Pane, pro tebe žít
znamená milovat. Právě v tom spočívá ten největší dar, který
jsi nám zanechal.
Blahoslavení
milosrdní, neboť oni dojdou milosrdenství
(Mt 5, 7).
Slovo „milosrdenství“ je
velmi sladké, drazí bratři. Jestliže je sladké jméno, jak sladké
je pak samo milosrdenství. Ačkoli si všichni přejí, aby se vůči
nim uplatňovalo milosrdenství, zdaleka ne všichni se chovají tak,
aby si milosrdenství zasloužili. Všichni sice chtějí, aby se s
nimi nakládalo podle milosrdenství, je však jen málo těch, kdo se
sami k druhým chovají
milosrdně.
Člověče, jak se můžeš opovažovat dožadovat
se toho, co ty sám druhým odpíráš? Kdo si přeje, aby došel
milosrdenství na zemi, musí se chovat na zemi milosrdně vůči
ostatním. Když si tedy všichni přejeme, aby s námi bylo jednáno
milosrdně, snažme se učinit si v tomto světě z milosrdenství štít,
aby se pro nás stalo na onom světě tím, co nám obstará plnost spásy.
V nebi je totiž takové milosrdenství, k němuž se člověk dostává
jedině na základě vlastního milosrdného počínání v tomto světě.
Písmo o tom jasně hovoří: „Hospodine, tvé milosrdenství
sahá až do nebes“ (Ž 36[35], 6). Existuje tudíž milosrdenství
pozemské a nebeské,
milosrdenství lidské a Boží. Jaké je lidské milosrdenství? Je
to milosrdenství, které se obrací na chudé. Jaké je Boží
milosrdenství? Bezpochyby je to milosrdenství, které ti uděluje
odpuštění hříchů.
(Cézarius z Arles
/470-542/,
Kázání 25, 1).
|
