Dopis
l8leté Olgy
My
jsme ještě živí, ale ve skutečnosti už nežijeme. Píši vám,
protože jste ještě nezapomněli na takové, jako jsem já. Prosím
vás o to, abyste můj dopis otiskli. Pro mne je velmi důležité,
aby si tento můj dopis přečetli mladí kluci a děvčata. Chci, aby
něco pochopili, aby o tom pak přemýšleli. Ani já a mnozí jiní z
mého okolí jsme dříve o těchto věcech nic nevěděli
a ani je nechápali.
Je mi 18 let. Jmenuji se Olga. Příjmení vám
neprozradím. Před dvěma léty jsem onemocněla AIDS. V nemocnici
nejsem jediná, jsou tady se mnou další kamarádky a přátelé.
Nyní se na svět už díváme jinak.
Proč jste nás vy dospěli hodili pod tank? Proč jste
nás rozvrátili sexem, pornografií a drogami? Byli jsme ještě děti,
když už nás naší otcové nabízeli jiným do postele. A naše
matky za nás, za své děti, dostávaly peníze ... Jste to vy, kdo
jste vinni našimi nemocemi a smrtí!
Vy dospělí jste
chtěli svobodu, „odreagování se“ a „požitek“. Podporovali
jste homosexuály, schválili jste pornografii, chtěli jste víc peněz.
Propagujete „volné vztahy“, všechno děláte, abyste ukojili
své žádosti. Jenže my umíráme! My pomalu umíráme a nepotřebujeme,
abyste nám lhali, že se nic nestalo, že budeme žít ... Nikdy už
nepoznáme skutečnou lásku, nebudeme mít rodiny, nebudeme mít
vlastní děti. Ještě vám nedochází, co se děje s naší
generací, která přišla po vás?
Jsme ještě živí, ale ve skutečnosti už nežijeme.
Ukradli jste nám naše dětství i naši budoucnost. Když na ulici
potkávám staré lidi, prožívám zvláštní pocity, které neumím
ani popsat. Je v nich hněv, zlost, strach, závist, bezmocnost i
neschopnost cokoli změnit. Pozdě! My mladí, kteří umíráme,
nevíme, co to je skutečná láska, nerozumíme takovým slovům jako
„stud“, „morálka“! Obsah všech těchto slov zmizel jak ze škol,
tak i ze života.
Vás ještě těmto významům ale učili, a proto se dožíváte 70,
80 i více let. Ale my se jich nedožijeme! My zemřeme mladí! Za co?
Proč? Čtyři moji kamarádi, bývalí spolužáci, už zemřeli. V
márnici leží mládež. My už se navzájem pohřbíváme.
Proč jste nás nevarovali před vaším „bezpečným
sexem“? My chceme žít! Raději bychom dřeli na poli, jezdili
traktorem, než v autech zahraničních značek a umírali na AIDS.
AIDS a syfilis se už staly mezi námi něčím tak normálním jako
je chřipka.
Dříve jsem se
bála mužů, teď už se ničeho nebojím, jen smrti. Je mi už všechno
jedno. Ať se teď bojí oni. Za „potěšení“ dostanou „odměnu“.Byli
jsme dětmi, nevěděli jsme jak se rodí děti, mysleli jsme si, že
je přinášejí čápi. Kéž bychom co nejdéle zůstali v této dětské
nevědomosti a nepoznali vaše zneužití.
Nikdo se s vámi nebude za nás soudit. Vy jste přece
nikoho z nás vlastníma rukama nezabili. Vy jste postupně rozvraceli
naše životy, vychovali svými „obrázky“, vašimi filmy. Vy jste
nám ve školách našeptávali jak se „tím“ bezpečně a správně
zabývat ve sklepech a
vnucovali nám devastující filmy a
časopisy. Dodnes jste s nimi nepřestali, dále pokračujete, ničíte
životy dětí ještě mladších než jsme byli my. Cožpak vám to
nestačí? Ještě nebylo dost obětí?
Jak bych byla nyní vděčná tomu, který by mi vyrval
z ruky cigaretu, kdo by mi vytrhl injekční stříkačku, kdo by mi
dal pár facek za to, že nabízím své tělo druhým, kdo by si se
mnou o všech nebezpečích promluvil: Vždyť stačilo tak málo, aby
mne vytáhl z pod tanku, dokud to bylo ještě možné.
Prosím vás, pomozte těm, kteří vaši pomoc nyní
potřebují. Buďte otevření pro ty, kteří těmto mladým lidem
slouží. Prosím vás, schvalte zákony, které budou zakazovat
pornografické filmy, porno literaturu, drogy, alkohol. My totiž
umíráme a vy s námi!
Kdo ovládá a řídí tento tank? Nečestní,
ziskuchtiví „svobodní lidé“, bez studu, odpovědnosti a svědomí.
A my jsme pod nimi ... Prostě se po nás jen tak projeli!
Mladí lidé, přemýšlejte nad těmito slovy a
nedovolte, aby se něco takového stalo vám. Olga
Rusko,
Krasnodarský kraj, 2001
Příloha
Deníku mladých, 1/2003.
