V
roce 2002 propukl v sousedním Německu skandál. Školské sestry P.
Marie vedly v městě Auerbachu státní reálku. Podle německých
učebních osnov je povinná tzv. sexuální výchova už od první
třídy základní školy. Mládež je postupně seznamována
s nejrůznějšími detaily sexuality
a s antikoncepcí, ideový záměr není ten, aby si
mládež osvojila ctnost mravní čistoty, ale aby se
„uchránila“ nežádoucího těhotenství a AIDS. Proto je
kladen hlavní důraz na poučení o antikoncepci. Sestry v
Auerbachu nerespektovaly takový směr sexuální výchovy a
rozhodly se vést své žačky k ideálu čisté lásky, připouštějící
sex až v manželství. Zároveň také vytrhaly z příslušných učebnic
nevhodná zobrazení.
Se zlou se potázaly. Někteří rodiče si stěžovali na
jejich údajně „středověkou“ výchovu, do záležitosti
vstoupilo i bavorské ministerstvo školství, které odňalo
sestrám výuku na auerbašské reálce. Zajímavé je, že na
obranu řeholnic nevystoupil ani jeden německý biskup, naopak
mnichovské a
bamberské arcibiskupství se vyjádřilo
k jejich počinu kriticky, zato však
v sousedním Rakousku sanktpoeltenský biskup Krenn,
salcburský arcibiskup Eder a
jeho světící biskup Laun se jednoznačně postavili na stranu
sester. Zvláště pak mons. Andreas Laun zveřejnil v tisku
obsáhlé stanovisko, v němž pranýřoval ideologii sexuální
výchovy jednoznačně jako zhoubnou a nebezpečnou. Na tuto skutečnost
poukazuje také sv. Otec Jan Pavel II. ve své exhortaci Familiaris
consortio a Papežská rada pro rodinu v dokumentu z r. 1995.
Německo není v tomto směru jediné. Většina států EU
má ve školách sexuální výchovu povinnou. OSN vyvíjí
nehorázný nátlak na malou pyrenejskou republiku Andorru, jejíž
obyvatelstvo tvoří v absolutní většině praktikující
katolíci, aby tento předmět zavedla do škol. Problém přitom
není v samotné věci, ale ve způsobu prezentace. Osnovy
sexuální výchovy jsou pojaty tak, aby mládež co nejvíce už v
útlém věku byla informována o všech detailech pohlavního života,
ale ani slovo o tom, co je a co není morální. Mladí lidé prý
se mají rozhodnout sami, kdy začnou sexuálně žít, jestli až
v manželství nebo ještě před ním, máme přece svobodu!
Katolický postoj,
vyjádřený v obou zmíněných dokumentech, je přitom jasný: poučení
o sexualitě a seznamování s ní se má dít úměrně
k věku a postupně, přičemž podstatně
důležitější než informace je formace,
to znamená výchova
k zodpovědnému manželství a rodičovství.
K tomu samozřejmě náleží nepřípustnost pohlavního styku mimo
manželství a důraz na takové hodnoty jako věrnost,
spolehlivost, obětavost, citlivost atd., bez nichž se dobře
fungující soužití dvou osob neobejde. Škola ovšem podle zmíněného
dokumentu Papežské rady pro rodinu je povinna respektovat
nezadatelné právo rodičů být prvními, kdo svému dítěti o těchto intimních záležitostech poskytnou základní
informace.
Katolicismu nepřátelská média předkládají celou
problematiku tak, jako by Církev byla nepřátelská každému poučení
mládeže o lidské sexualitě. To je ovšem lež a zároveň
podvodná manipulace. Zamlčuje se, že tady se vůbec
nejedná o poučení
(Církev nebrojí a nikdy nebrojila proti poučení, požaduje pouze
respektovat přednostní právo rodičů a počínat si úměrně
k věku dítěte), ale o základní postoj k lidské
sexualitě, v němž se radikálně rozchází Církev s „tímto
světem“. Zatímco Církev trvá na nerozlučitelnosti manželství a nepřípustnosti sexu mimo ně, požadují liberálové,
zednáři, socialisté, komunisté
a další odpůrci zjevené pravdy „svobodu“ člověka v
tomto ohledu. Církev by prý měla být v záležitostech pohlavní
etiky „lidštější“, rozuměj: měla by povolit rozvody a
druhé sňatky, přestat mluvit o tom, že předmanželský a
mimomanželský sex je objektivně hřích, uznat regulérnost
antikoncepce a mít „pochopení“ pro potraty.
K tomu přistupuje v poslední době i snaha dosáhnout
uznání homosexuálního soužití
a jeho postavení na roveň řádnému manželství. Církev
prý musí revidovat svůj vztah ke gayům a přestat označovat
praktikovanou homosexualitu za hřích.
Následky vidíme už dnes. Vyspělé státy, které se
vydaly touto cestou a uplatňují
v praxi program tzv. sexuální výchovy, vymírají. Oddělení
pohlavního aktu od poslání předávat život a jeho zařazení do
rezortu hry a zábavy, kdy antikoncepce a legální interrupce
chrání před nechtěnými následky těhotenství a porodu, vede
zákonitě k tomu, že mladí lidé ztrácejí smysl pro sepětí
pohlavnosti s kreativitou, chtějí si „užívat bez následků“ a odkládají založení rodiny na mnohem pozdější dobu,
kdy už to často není biologicky tak snadné, případně na toto
poslání zcela rezignují. Pak ovšem se nelze divit rostoucím
vráskám na čele politiků, sociálních pracovníků a hlavně řadových
občanů, obávajících se o peníze na důchody. Po pravdě je třeba
říci, že všechny debaty o reformě penzijního systému by nemusely vůbec existovat,
kdyby se respektovaly Desatero a morální nauka Církve. To,
že budou převažovat lidé v penzijním věku, jejichž důchody
méně početná generace v
produktivním věku stěží ufinancuje, je smutným následkem hříchu,
který plodí současná sexuální výchova. Dalším tragickým
důsledkem se stalo rozšíření AIDS. Mládeži se soustavně v
médiích i v rámci školní
sexuální výchovy nalhává, že výbornou ochranou, byt ne
stoprocentní, prý je kondom. Naproti tomu na jednoznačně
pravdivou informaci, že jedinou zaručeně spolehlivou obranou před
AIDS je sexuální zdrženlivost až do manželství a následná
manželská věrnost, se uvaluje neoficiální tvrdá cenzura. Není tedy divu, že tato
smrtelná choroba jako důsledek hříchu postihuje čím dál větší
počet lidí.
Tento konkrétní hřích moderní civilizace nevznikl přirozenou
cestou. Byl v této masové formě úmyslně vyvolán za účelem
zisku. To se dnes ukazuje stále jasněji. Velké
nadnárodní monopoly poznaly, jak obrovským zdrojem příjmu je
výroba a distribuce
antikoncepce, rovněž tak provozování potratových klinik představuje
výnosný job. Na tom všem jsou zainteresováni největší světoví
miliardáři typu Teda Turnera a další. Proto je potřeba, aby
lidé co nejvíce v oblasti šestého a devátého přikázání hřešili,
proto je nutné, aby do škol pronikla sexuální výchova, která
vyvolává u mládeže předčasnou pohlavní aktivitu. Že jich
spousta zemře na AIDS, že nebudou peníze na důchody? Na to se
nikdo neptá, hlavně kolik se na hříchu vydělá.
Pansexualismus ovládající současnou civilizaci není
jenom hříchem, ale též odporným zločinem proti současnému
lidstvu v zájmu podlého kšeftu. Katolická Církev je v současné
době jedinou institucí, která toto zlo správně pojmenovává a
bojuje proti němu. Nicméně i zde se ozývají hlasy
neomodernistů, požadující „přizpůsobení se“,
„pochopení“ jiné mentality dnešního člověka apod. Nikoliv,
hříchu se Církev nikdy nemůže a nesmí přizpůsobit, hříchu
je zapotřebí klást odpor až k prolití krve, jak bylo heslem
prvokřesťanských mučedníků.
Radomír
Malý; Immaculata č. 62; 4/2002
