Pověra
bezbožectví
modloslužba
věštění
magie
spiritismus

Všemuvěrci a takykatolíci:

Od dob, kdy lidé přestali věřit v Boha, 
ne že by nevěřili ničemu, naopak, věří všemu.
G. K. Chesterton

 Moc rád bych  se už konečně setkal se skutečným ateistou. Tentokrát jsem si myslel, že jsem ho potkal. Seznámil jsem se s  ním prostřednictvím jeho dcery, která si v knihovně mé ordinace půjčovala nějakou literaturu  ke  zkouškám  na lékařské fakultě.  Když přišel učebnice vrátit a za dceru poděkovat tatínek, poseděli jsme spolu a mimo témata o studiích, sportu a politice přišla řeč také na téma víry.

   Tatínek o sobě tvrdil, že je nevěřícím a vědeckým ateistou. Snažil se to doložit dnes už sice trochu vyčichlými ateistickými frázemi, ale protože nebyl ani útočný, ani hloupý, jak u řady jeho souvěrců bývá, diskutoval jsem s ním rád a myslím si, že rozhovor přinesl užitek oběma.

   Když hovořil o své manželce a její operaci, která dopadla  naštěstí dobře, zaťukal na stůl se slovy: Musím to zaklepat. 

   Nechal jsem jeho počínání bez komentáře, ale byl jsem trochu smutný z toho, že ani v tomto případě jsem skutečného nevěřícího vědeckého ateistu nepotkal.

   Vezmeš-li totiž člověka, který se vydává za nevěřícího či lépe za ateistu, a chvíli s ním budeš třepat, nějaké pseudonáboženství z něho vypadne. Nejprve pověra, potom něco navíc. Čistokrevní bezvěrci jsou asi světlou výjimkou.

   Pokud věří na pověry ateisté klepající na dřevo, nejezdící v pátek třináctého v měsíci autem nebo při pohledu na černou kočku plivající přes rameno, jaksi to k jejich vyznání patří. Pokud k tomu přidají ještě rady z horoskopů nebo karet, nelze k jejich světonázoru nic namítat. Odmítají Boha, zbývá jim tedy kávová sedlina nebo virgule.

   Proč tak ovšem jednají ti, kteří se vydávají za věřící katolíky, to je jiná otázka – z oblasti poruch duševního zdraví. Těm, kteří v pondělí navštíví mága, v úterý vědmu, ve středu převtělovače, ve čtvrtek dianetika, v pátek si nechají posilnit auru a vyčistit čakry, v sobotu si koupí horoskop a v neděli slavnostně přijmou Eucharistii, bych doporučoval, aby co nejdříve vyhledali lékaře, nebo se studeným obkladem na hlavě hluboce uvažovali o své  tzv. křesťanské víře.

   Znám zbožnou  Moravanku, která po přijetí Eucharistie zaujme u dveří kostela jogínskou polohu a na růženci odříkává budhistické mantry.

   Tomu na jedné straně říkám silné náboženství, ale na druhé straně slabá křesťanská víra. Kdo ví, jestli vůbec ještě nějaká. U takových takykatolíků je křesťanská víra v hluboké předsmrtné agonii. U některých všemuvěrců už i po pohřbu.                                            podle Maxe Kašparů – „Věroměr“ s. 45-46.

 

Písmo svaté o věštění, magii 
a různých formách modloslužby:

                        Nebudeš mít jiného boha mimo mne.  (Ex 20, 2-5; Dt 6, 4; Mt 4, 10; 22, 37)

Starý zákon: Dt 18, 9-14; 4, 19;  Lv 19, 31; 20, 6;  Iz 47, 11-15;  Jer 10, 2;  Mdr 17, 7-8;

Nový zákon: Mk 8, 36-37;  Sk 16, 16-21; 19, 11-34;  Ef 6, 10-20;  1 Sol 5, 22; 

---

 

KATECHISMUS  KATOLICKÉ  CÍRKVE

2110   První přikázání zakazuje uctívat jiné bohy, kromě jediného Pána, který se zjevil svému lidu. Zakazuje pověru a bezbožectví. Pověra představuje jistým způsobem zvrácené přehánění  (per excessum) náboženství; bezbožectví je neřest opačná, je to nedostatek (per defectum) ctnosti zbožnosti.

2111   Pověra je úchylka náboženského cítění a úkonů, které člověku ukládá. Může také zasáhnout do kultu, který vzdáváme pravému Bohu, např. když se jistým, jinak oprávněným nebo potřebným úkonům přikládá důležitost nějakým způsobem kouzelná. Přikládat účinnost pouze hmotné stránce modliteb nebo svátostným znamením bez ohledu na vnitřní postoje, které vyžadují, znamená upadat do pověry. (Mt 23, 16-22)

2112   První přikázání odsuzuje mnohobožství (polyteismus). Vyžaduje od člověka, aby nevěřil jiným bohům kromě Boha, aby neuctíval jiná božstva kromě Jediného. Písmo neustále připomíná odmítání model, které jsou „stříbro a zlato, dílo lidských rukou“; které „mají ústa, ale nemluví, mají očí, ale nevidí …“. Tyto nicotné modly činí člověka nicotným: „Jím jsou podobní ti, kdo je zhotovují, každý, kdo v ně doufá“ (Ž 115, 4-5.8). Bůh naopak je živý Bůh (Joz 3, 10), který dává život a zasahuje do dějin.

2113   Modloslužba se netýká jen falešných pohanských kultů. Zůstává trvalým pokušením víry. Spočívá ve zbožšťování toho, co není Bůh. Modloslužba je, když člověk uctívá tvora místo Boha a klaní se mu, ať se jedná o bůžky nebo démony (např. u satanismu), o moc, o rozkoš, o rasu, o předky, o stát, o peníze atd. Nemůžete sloužit Bohu i mamonu, říká Ježíš (Mt 6, 24). Mnoho učedníků zemřelo, aby se neklanělo „Šelmě“ (Zj 13-14), a odmítli dokonce i jen předstírat, že ji uctívají. Modloslužba popírá, že jediným Pánem je Bůh; proto je neslučitelná se společenstvím s Bohem (Gal 5, 20; Ef 5, 5).

2114   Lidský život se harmonicky sjednocuje  v klanění Jedinému. Přikázání klanět se pouze Pánu činí člověka vnitřně jednotným a zachraňuje před bezbřehou roztříštěností. Modloslužba je perverze náboženského cítění vrozeného člověku. Modloslužebník je ten, kdo svůj nezničitelný pojem Boha vztahuje na cokoliv jiného než na Boha.

2115   Bůh může zjevit budoucnost svým prorokům nebo jiným světcům. Správný postoj křesťana spočívá v tom, že se, pokud jde o jeho budoucnost, odevzdá s důvěrou do rukou Prozřetelnosti a vyhýbá se ve vztahu k budoucnosti každé nezdravé zvědavosti. Nepředvídavost může být nedostatkem odpovědnosti. 

2116   Je třeba odmítat všechny způsoby věštění: vzývání satana nebo zlých duchů, vyvolávání mrtvých nebo jiné praktiky, o nichž se neprávem soudí, že „odhalují“ budoucnost     (Dt 18, 10; Jer 29, 8). Uchylovat se o radu k horoskopům, k astrologii, k hádání z ruky, k výkladu předtuch a věšteb, k jevům jasnovidectví, ptát se věštců (médií), v tom všem se skrývá vůle mít vládu nad časem, nad dějinami a konečně nad lidmi a zároveň touha naklonit si skryté mocnosti. Je to v příkrém rozporu se ctí a úctou spojenou s láskyplnou bázní, jakou dlužíme pouze Bohu.

2117   Všechny praktiky  magie a čarodějnictví, kterými člověk zamýšlí podrobit si skryté síly, aby mu sloužily, a tak dosáhnout nadpřirozené moci nad bližním, byť by to směřovalo i k jeho uzdravení závažně odporuje ctnosti zbožnosti. Takové praktiky jsou ještě více odsouzeníhodné, jsou-li spojeny s úmyslem škodit druhým nebo když se dovolávají zásahu zlých duchů. Také nošení talismanů je hodno pokárání. Věštění nebo magie se často užívá ve  spiritismu. Proto církev věřící před ním varuje. Uchylování se k tzv. přírodním léčebným metodám nesmí vést ani ke vzývání zlých mocností, ani ke zneužívání důvěřivosti druhých.

Stěží postihujeme to, co je na zemi,

s námahou vysvětlujeme, co máme na dosah ruky.

Kdo prozkoumá to, co je na nebesích? (Mdr 9, 16)