O
čistém úmyslu a upřímném smýšlení
Dvěma křídly se člověk povznáší nad pozemské
věci: a to upřímností a čistotou. Upřímnost musí být ve smýšlení,
čistota v žádosti. Upřímnost směřuje k Bohu, čistota ho
dosahuje a zažívá. Žádný dobrý skutek ti nebude zatěžko,
budeš-li v srdci prost nezřízené žádosti. A nebudeš-li
zamýšlet a hledat nic jiného než Boží zalíbení a prospěch bližního,
budeš požívat vnitřní svobody.
Kdyby tvé srdce bylo spravedlivé, byl by ti každý tvor
zrcadlem života a knihou
svatých naučení. Není tak malého a nepatrného tvora, aby
neukazoval Boží dobrotu.
Kdybys byl vnitřně dobrý a čistý, všechno bys jasně
viděl a dobře chápal. Čisté srdce proniká nebe i peklo. Jaký
je kdo uvnitř, tak soudí i
navenek. A je-li na světě nějaká radost, dojista ji má člověk
čistého srdce. A je-li někde
trápení a úzkost, nejlépe to poznává špatné svědomí.
Jako železo vložené do ohně ztrácí rez a celé se
rozžhaví, tak se člověk plně obrácený k Bohu zbavuje
duchovní malátnosti a mění se v nového člověka.
Začne-li člověk vlažnět, bojí se i nepatrné námahy
a rád přijímá vnější útěchu. Ale když se začne
dokonale přemáhat a mužně kráčet po Boží cestě, tehdy si
ani nepovšimne toho, co se mu před tím zdálo těžké.
Sami sobě nemůžeme příliš důvěřovat, neboť nám
často chybí milost a pravé poznání. Je v nás málo světla a nedbalostí
rychle ztrácíme i to. Mnohdy ani nepozorujeme, že jsme
duchovně tak slepí. Neboť často jednáme špatně a ještě
hůř se vymlouváme. Někdy nás žene nezřízená vášeň
a my se domníváme, že je to horlivost. Jiným vytýkáme
maličkosti a své větší chyby přehlížíme. Čím trpíme
od druhých, to cítíme a posuzujeme ihned, ale nevšímáme si,
kolik snášejí jiní od nás.
Kdo by dobře a spravedlivě posuzoval své
chyby, ten by přísně nesoudil jiné.
Duchovní člověk se stará spíš o sebe než o jiné; a kdo
si bedlivě hledí sebe, snadněji mlčí o druhých. Nikdy se
nestaneš duchovním a zbožným člověkem, pokud nebudeš mlčet o
jiných a všímat si především sebe. Zaměříš-li se zcela na
sebe a na Boha, bude na tebe málo působit, co uvidíš venku.
Kde vůbec jsi, když nejsi myslí sám u sebe? A
kdybys všechno prošel, co je ti to platné, jestliže jsi zanedbal
sám sebe? Chceš-li dosáhnout pravého pokoje a opravdového
sjednocení s Bohem, musíš odložit všechno ostatní a mít na zřeteli
jen sebe.
Proto velice duchovně získáš, když si nepřipustíš
žádnou světskou starost. A mnoho ztratíš, jestliže budeš
pokládat některou časnou věc za důležitou. Nic ti nebuď velkým,
ani vznešeným, ani milým, ani příjemným, než jediný Bůh a
to, co je z Boha.
Považuj za nicotnou každou útěchu, která pochází od
kteréhokoli tvora. Duše milující Boha pohrdá vším ostatním.
Jedině věčný, nesmírný a vše naplňující Bůh je útěchou
duše a pravou radostí srdce.
O
radosti dobrého svědomí
Slávou dobrého člověka je svědectví dobrého svědomí.
Měj dobré svědomí a vždy budeš mít radost. Dobré svědomí
dovede snést velmi mnoho a raduje se i v protivenství. Špatné
svědomí je vždy bázlivé a nepokojné. Budeš klidně odpočívat,
nebude-li tě srdce kárat. Raduj se jen tehdy, když jsi učinil něco
dobrého.
Zlí lidé nikdy nemají pravou radost, ani nepociťují vnitřní
klid; neboť nemají pokoj svévolníci, praví Pán (Iz 48, 22; 57, 21). A řeknou-li: jsme v pokoji, nic zlého se nám nestane, a kdo by se nám
opovážil škodit? (srov.
Mi 3, 11)
- nevěř jim. Neboť nenadále povstane Boží hněv, obrátí v
niveč jejich skutky a
zaniknou jejich myšlenky (srov.
Ž 146, 4).
Člověku milujícímu Boha není zatěžko se chlubit soužením,
neboť tím se chlubit, znamená chlubit se křížem Páně. Krátká
je sláva, kterou dostáváš a přijímáš od lidí. Světskou slávu vždy provází
zármutek. Sláva dobrých je v
jejich svědomí a ne v chvále lidí. Radost spravedlivých je z
Boha a v Bohu a jejich potěšení je z pravdy.
Kdo touží po pravé a věčné slávě, nedbá o časnou.
A kdo hledá časnou slávu, nebo jí z hloubi duše nepohrdá,
ukazuje, že si dost neváží nebeské. Pravý klid má v srdci
ten, kdo se nestará ani o slávu, ani o hanu.
Snadno bude spokojen a uklidněn, kdo má čisté svědomí.
Nejsi světějším, když tě chválí, ani horším, když tě
haní. Co jsi, to jsi, a nemůžeš se dělat větším, než
jsi podle Božího svědectví. Jestliže poznáš, co jsi ve svém
nitru, nebudeš dbát o to, co o tobě mluví lidé. Člověk se
dívá na to, co má před očima; Hospodin však hledí na srdce (1 Sam 16, 7). Člověk patří na skutky, Bůh však oceňuje úmysly.
Vždycky činit dobro a málo si o sobě myslet je známkou
pokorné duše. Nežádat si útěchy od žádného tvora je
znamením veliké čistoty mysli a
vnitřní důvěry v Boha.
Kdo pro sebe nehledá žádné vnější svědectví, o tom
je zřejmo, že se zcela oddal Bohu. Neboť není osvědčený ten,
kdo se chválí sám, praví sv. Pavel, nýbrž koho chválí Bůh (srov.
2 Kor 10, 18).
Trvalým stavem duchovního člověka je niterné obcování
s Bohem a neutkvívání na žádné vnější věci.
Tomáš
Kempenský (?
1471);
Čtyři knihy o následování Krista, II, 4-6