Proč ženské plémě
naletí mužům na jejich svody?!

 

Od okamžiku, kdy se dívka začne zajímat o chlapce, sní o tom jediném pravém, který ji pevně uchopí a vyzná jí lásku. Když k tomu nakonec dojde, cítí se bezpečná, chráněná a milovaná. Okamžik, na který čekala, je tu. Ale zadržte!! V tomto okamžiku je nejzranitelnější. Aby si muže udržela, může naprosto zbytečně klopýtnout.

   Většina mladých žen má vrozený cit pro to, čím zaujmout muže. Vědí, že nejvíc muže přitahuje jejich tělesný půvab. A většinou je přátelé a společnost nutí, postrkují a nabádají, aby si našly přítele a vdaly se. Každá dívka doufá, že umí svádět chlapce dost dobře na to, aby v něm vzbudila city a mohla s ním začít chodit.

Když toto všechno víme, pojďme se podívat, proč ženské plémě naletí mužům na jejich svody.

Ztratili jsme hlavu

   Judita je prima holka, která chodí se slušným sympatickým chlapcem. Věří, že mezi nimi je opravdová láska. Je to skvělý pár, který dodržoval zdravou míru tělesných důvěrností. Ale jednu noc ztratili hlavu. Spousta dívek se dá nachytat jako Judita. K uspokojení své potřeby citové intimity    a blízkosti potřebují trochu tělesných důvěrností se svým partnerem. Samozřejmě je učili, že sex patří jen do manželství, ale když nic takového neplánovaly, byly sváděny, uchváceny momentálními emocemi, předem nepřipravené na takovou možnost, pak přece mají omluvu.

Avšak to, že ztratily hlavu, je vůbec neomlouvá. Každý rok otěhotní ve Spojených státech více než milion dospívajících dívek a tři miliony lidí se nakazí pohlavní chorobou (dvě třetiny z nich jsou mladí lidé do 24 let). Mnoho těchto dívek ztratilo hlavu, ale žádný důvod není dost pádný, aby setřel následky, které tyto dívka musí nést.

Komplex méněcennosti

   Mnoho studií dokázalo, že komplex méněcennosti a sexuální aktivita jdou ruku v ruce. Když se mladá žena cítí prostě nemožná (protože není tak přitažlivá jako jiné ženy, protože ji ostatní neuznávají, protože není v partě), je nebezpečně na dně. Většinou dá cokoliv za pozornost, zájem a přátelství. Magda měla na škole pověst dívky, která se nechává objímat, kdykoliv k tomu má příležitost. Kterýsi chlapec o ní řekl, že je to obecná štětka. Toužila být populární, něco znamenat, ale tak málo si sama sebe vážila, že byla přesvědčena, že ničím jiným nemůže nikoho zaujmout. Nevědomky si řekla: „Když nemůžu zaujmout kluky nijak jinak, můžu k tomu použít své tělo.“ Mladí lidé, kteří byli vychováváni ke zdravému sebevědomí, dokážou svoje touhy držet na uzdě mnohem snáze. Čím víc člověk přijímá a respektuje sám sebe, tím méně používá sex jako prostředek upoutání zájmu. Pocit sebevědomí člověku dovoluje být trpělivý a náročný při dosahování dlouhodobých cílů.

Rozvrácené rodiny

   Dívky z rozvedených nebo odloučených manželství jsou třikrát přístupnější sexu než dívky z úplných rodin. Tyto dívky se řídí příkladem svých rodičů a napodobují je. Jedna z nich prohlásila: „V době, kdy jsem se poprvé setkala se sexem, byli moji rodiče v krizi, protože se rozváděli. Cítila jsem se nejistá a udělala bych cokoliv, abych uspokojila svého partnera, protože jsem potřebovala jistotu, kterou jsem doma postrádala.“U dívek vychovávaných v dětských domovech nebo někým jiným než vlastními rodiči se často setkáváme s nezkrotnou sexuální agresivitou. Citlivé svědomí lze vypěstovat pod vedením milujících rodičů, kteří se vzájemně shodně učí děti vážit si pozitivních hodnot a podporují zdrženlivost. Mladí lidé pocházející ze šťastných rodin jsou mnohem méně sexuálně povolní.

Dívky bez otce

   Některé dívky to přehánějí v tom, jak chodí, jak se oblékají nebo jak mluví. Nejspíš touží po mužské péči, kterou doma nikdy nepoznaly. Jejich otec byl příliš zaneprázdněn nebo otce doopravdy nikdy nepoznaly, protože je opustil nebo se rodiče rozvedli. A tak teď začínají flirtovat. Průzkum prováděný mezi děvčaty, která neměla doma otce, prokázal, že se tato děvčata v dospívání chovají k chlapcům zcela jinak než dívky, které se naučily jisté sociální dovednosti od otce. Jinými slovy, dívky se učí jednat s chlapci tím, že jednají se svým otcem.

Děvčata, jejichž rodiče se rozvedli, bývají zpravidla v kontaktu s chlapci mnohem méně asertivní. Dají se mnohem snadněji svést a bývají promiskuitní. Je prokázáno, že toto chování je způsobeno napětím, které tyto mladé ženy pociťují ve vztahu k opačnému pohlaví. Napětí provokuje akci,  a tak místo toho, aby jednaly s chlapci klidně a otevřeně, reagují velice impulzivně. Jestliže takové chování spustily okolnosti, které dívka nemohla ovlivnit, asi ji za její jednání nebude nikdo odsuzovat. Ale mladá dáma by měla zjistit, kde je její slabé místo a proč jedná, mluví a chová se právě takto.

SKUTEČNOST: 

Poznat sebe sama je mnohem důležitější 
než poznat spoustu chlapců!!

volně přeloženo z knihy ZNÁMOST A NAMLOUVÁNÍ - Nancy Van Peltová


Kdo se dotýká smůly, umaže se,

a kdo vyhledává

společenství nadutce,

připodobní se mu.

Kniha Sirachovcova 13, 1

Dej pozor a nedej se svést,

abys pro svou hloupost

nezažil ponížení.

Kniha Sirachovcova 13, 8

Kdo bude litovat zaklínače,

že ho uštkl had, a všechny ty, 

kdo si zahrávají s šelmami?

Právě tak se stane člověku,

který se spolčuje s hříšníkem

a zaplétá se do jeho špatností.

Kniha Sirachovcova 12, 13-14

 

O čistém úmyslu a upřímném smýšlení

     Dvěma křídly se člověk povznáší nad pozemské věci: a to upřímností a čistotou. Upřímnost musí být ve smýšlení, čistota v žádosti. Upřímnost směřuje k Bohu, čistota ho dosahuje a zažívá. Žádný dobrý skutek ti nebude zatěžko, budeš-li v srdci prost nezřízené žádosti. A nebudeš-li zamýšlet a hledat nic jiného než Boží zalíbení a prospěch bližního, budeš požívat vnitřní svobody.

     Kdyby tvé srdce bylo spravedlivé, byl by ti každý tvor zrcadlem života a knihou svatých naučení. Není tak malého a nepatrného tvora, aby neukazoval Boží dobrotu.

     Kdybys byl vnitřně dobrý a čistý, všechno bys jasně viděl a dobře chápal. Čisté srdce proniká nebe i peklo. Jaký je kdo uvnitř, tak soudí i navenek. A je-li na světě nějaká radost, dojista ji má člověk čistého srdce. A je-li někde trápení a úzkost, nejlépe to poznává špatné svědomí.

     Jako železo vložené do ohně ztrácí rez a celé se rozžhaví, tak se člověk plně obrácený k Bohu zbavuje duchovní malátnosti a mění se v nového člověka.

     Začne-li člověk vlažnět, bojí se i nepatrné námahy a rád přijímá vnější útěchu. Ale když se začne dokonale přemáhat a mužně kráčet po Boží cestě, tehdy si ani nepovšimne toho, co se mu před tím zdálo těžké.

O pozorování sebe sama

     Sami sobě nemůžeme příliš důvěřovat, neboť nám často chybí milost a pravé poznání. Je v nás málo světla a nedbalostí rychle ztrácíme i to. Mnohdy ani nepozorujeme, že jsme duchovně tak slepí. Neboť často jednáme špatně a ještě hůř se vymlouváme. Někdy nás žene nezřízená vášeň a my se domníváme, že je to horlivost. Jiným vytýkáme maličkosti a své větší chyby přehlížíme. Čím trpíme od druhých, to cítíme a posuzujeme ihned, ale nevšímáme si, kolik snášejí jiní od nás.

     Kdo by dobře a spravedlivě posuzoval své chyby, ten by přísně nesoudil jiné.

     Duchovní člověk se stará spíš o sebe než o jiné; a kdo si bedlivě hledí sebe, snadněji mlčí o druhých. Nikdy se nestaneš duchovním a zbožným člověkem, pokud nebudeš mlčet o jiných a všímat si především sebe. Zaměříš-li se zcela na sebe a na Boha, bude na tebe málo působit, co uvidíš venku.

     Kde vůbec jsi, když nejsi myslí sám u sebe? A kdybys všechno prošel, co je ti to platné, jestliže jsi zanedbal sám sebe? Chceš-li dosáhnout pravého pokoje a opravdového sjednocení s Bohem, musíš odložit všechno ostatní a mít na zřeteli jen sebe.

     Proto velice duchovně získáš, když si nepřipustíš žádnou světskou starost. A mnoho ztratíš, jestliže budeš pokládat některou časnou věc za důležitou. Nic ti nebuď velkým, ani vznešeným, ani milým, ani příjemným, než jediný Bůh a to, co je z Boha.

     Považuj za nicotnou každou útěchu, která pochází od kteréhokoli tvora. Duše milující Boha pohrdá vším ostatním. Jedině věčný, nesmírný a vše naplňující Bůh je útěchou duše a pravou radostí srdce.

O radosti dobrého svědomí

     Slávou dobrého člověka je svědectví dobrého svědomí. Měj dobré svědomí a vždy budeš mít radost. Dobré svědomí dovede snést velmi mnoho a raduje se i v protivenství. Špatné svědomí je vždy bázlivé a nepokojné. Budeš klidně odpočívat, nebude-li tě srdce kárat. Raduj se jen tehdy, když jsi učinil něco dobrého.

     Zlí lidé nikdy nemají pravou radost, ani nepociťují vnitřní klid; neboť nemají pokoj svévolníci, praví Pán (Iz 48, 22; 57, 21). A řeknou-li: jsme v pokoji, nic zlého se nám nestane, a kdo by se nám opovážil škodit? (srov. Mi 3, 11) - nevěř jim. Neboť nenadále povstane Boží hněv, obrátí v niveč jejich skutky a zaniknou jejich myšlenky (srov. Ž 146, 4).

     Člověku milujícímu Boha není zatěžko se chlubit soužením, neboť tím se chlubit, znamená chlubit se křížem Páně. Krátká je sláva, kterou dostáváš a přijímáš od lidí. Světskou slávu vždy provází zármutek. Sláva dobrých je v jejich svědomí a ne v chvále lidí. Radost spravedlivých je z Boha a v Bohu a jejich potěšení je z pravdy.

     Kdo touží po pravé a věčné slávě, nedbá o časnou. A kdo hledá časnou slávu, nebo jí z hloubi duše nepohrdá, ukazuje, že si dost neváží nebeské. Pravý klid má v srdci ten, kdo se nestará ani o slávu, ani o hanu.

     Snadno bude spokojen a uklidněn, kdo má čisté svědomí. Nejsi světějším, když tě chválí, ani horším, když tě haní. Co jsi, to jsi, a nemůžeš se dělat větším, než jsi podle Božího svědectví. Jestliže poznáš, co jsi ve svém nitru, nebudeš dbát o to, co o tobě mluví lidé. Člověk se dívá na to, co má před očima; Hospodin však hledí na srdce (1 Sam 16, 7). Člověk patří na skutky, Bůh však oceňuje úmysly.

     Vždycky činit dobro a málo si o sobě myslet je známkou pokorné duše. Nežádat si útěchy od žádného tvora je znamením veliké čistoty mysli a vnitřní důvěry v Boha.

     Kdo pro sebe nehledá žádné vnější svědectví, o tom je zřejmo, že se zcela oddal Bohu. Neboť není osvědčený ten, kdo se chválí sám, praví sv. Pavel, nýbrž koho chválí Bůh (srov. 2 Kor 10, 18).

     Trvalým stavem duchovního člověka je niterné obcování s Bohem a neutkvívání na žádné vnější věci.

Tomáš Kempenský (? 1471); Čtyři knihy o následování Krista, II, 4-6