Řehoř
Naziánský
(330-390), biskup
v Nazianzu v Kapadocii, učitel církve;
O
lásce k chudým, XIX,
21
V lidské přirozenosti
není nic stabilního, trvalého, soběstačného a vpravdě hotového.
Naše myšlenky rychle krouží a proměňují se někdy ze dne na
den nebo dokonce v průběhu
jedné jediné hodiny.
Kdo tedy dokáže uniknout pomíjejícnosti věcí? Kdo se tu
může opřít o něco stabilního? Kdo se opře o naději jako o něco
pevného? Kdo rozliší klam od pravdy, pozemský domov od onoho
nebeského, putování od přebývání v definitivním příbytku,
temnoty od světla, bláto propasti od svaté země, tělo od ducha?
Kdo dokáže rozlišovat mezi Bohem a knížetem tohoto světa, mezi
stínem smrti a věčným životem? Kdo si získá plody budoucnosti
za cenu nynějších hodnot, věčné bohatství za cenu toho současného,
materiálního a pomíjejícího? Kdo získá neviditelné věci za
cenu oněch materiálních?
Blažený je ten, kdo tohle všechno dokáže posuzovat
a správně rozlišovat s pomocí meče slova, které odděluje
to lepší od toho horšího. Takový člověk se ve svém srdci připravuje
na vzestup k Bohu (srov. Ž 84/83,6: Blaze
člověku, jenž u tebe nalézá pomoc, když se chystá na svatou pouť).
Prchá před věcmi tohoto slzavého údolí a hledá to, co pochází
shůry. Spolu s Kristem je ukřižován pro tento svět
a spolu s Kristem vstává z mrtvých, aby vystoupil do nebe
jako dědic života, který nepomíjí a neklame. Tam už had nemůže
uštknout a neklade léčku patě Adamových synů, protože jeho
hlava je rozdrcena.
