Lidská duše

 

Nehmotnost duše. Lidská duše a tělo je člověk. Duše je oživující princip těla.V tomto smyslu mluví Aristoteles o duši vegetativní (rostlinné), živočišné (smyslové) a rozumové. Chceme-li si zjednat přístup k duši, začněme u toho, co nejbezprostředněji vnímáme: své JÁ.Co je to? Možná spíše zkusme zjistit, co není. Mohu říci - jsem svá noha? Určitě ne - řekneme přece MÁ noha nebo mám. A co ruka? Totéž.

     Vycházím ze zkušenosti: vystupoval jsem z tramvaje - a málem jsem šlápl na hlavu člověka. Seděl na refýži - nohy až po hýždě pryč, měl kožené rukavice, chodil po rukou. Vysoukal se do tramvaje a odjel. Zpětně jsem si uvědomil, že „já“ toho muže je totéž, které měl před tím úrazem, než přišel o nohy. Že tedy nejsem svá noha. Podobně jsem viděl v Jedličkově ústavu děti, jejichž maminky v šedesátých letech minulého století braly lék, který měl mírnit těhotenské obtíže. Jenže také mrzačil děti, takže se rodily bez paží nebo jinak postižené. Ale děti se smály plakaly, hrály si s ostatními. Takže nejsem ani svá ruka. Transplantace srdce přinesla další poznatek: jde jeno vyměnitelný sval. Mám srdce, nejsem jím.

     A mozek? Uvádím snad všem známý zážitek: večer se připravuji na zkoušku - a vím, že to vím. Ráno dojde ke zkratu - nevyspání, tréma- najednou nevím, tj. nemám přístup k informaci, kterou jsem si ... co? Uložil do mozku, tj. počítače. Já vím, že jsem to věděl, tj. si tam uložil. Ale já přece nejsem počítač. Moje „já“ tam poskakuje kolem zaseknutého počítače - jako mechanik, většinou neschopné z něho vydolovat uloženou informaci.

     Je-li tomu tak, pak zbývá konstatovat: já jsem v těle, užívám ho, ale nejsem s ním totožný. Mám tělo. Jsem na něm závislý ve vztahu k vnějšímu světu. Ne však v existenci! Nejsem svá noha-ruka-srdce-mozek. Tedy mé já - řekněme už teď - má duše nemá hmotný orgán - je nehmotná.

     Co z toho plyne pro závěr lidského života? Co je nehmotné, nemá části. Nemůže zanikat jako každý jiný hmotný útvar - rozpadem na části. Tedy nemůže zanikat vůbec. Je nesmrtelná.

    Vznik člověka. Ale odkud je? Člověk vzniká normálně spojením muže a ženy, spermie a vajíčka. Ta jsou hmotným substrátem pro tělo. Ale co duše? Mohou ji vyprodukovat rodiče? Ne. Není hmotná - tak jako jejich duše. Ty se nemohou rozdělit ke vzniku nové, třetí duše a nemají moc ji jinak vyprodukovat. Nejsou všemohoucí, protože jen tak lze duši vysvětlit - zásahem Nejvyšší bytosti.

     V češtině máme možnost pouhým přidáním písmene s vytvořit nové slovo s jedinečným obsahem. Tvořit znamená z něčeho už existujícího udělat něco lepšího. Z mramoru sochu, z různých tónů melodii.

     Ale s-tvořit znamená povolat z nebytí k bytí, z ničeho k existenci. Tato činnost je vyhrazena Bohu, který se připojuje k ideálně láskyplnému spojení muže a ženy kteří se tím stávají otcem a matkou, a Bůh vždy s láskou a svobodně vkládá do zárodku novou, jedinečnou lidskou duši. Proto je každý jedinec určen k originalitě a svobodě, má jedinečné poslání. V tom je také obraz Boží v člověku.

Činnost lidské duše. Duchová duše má dvojí přístup ke hmotné skutečnosti, dvě mohutnosti, jimiž se jí zmocňuje - rozum a svobodnou vůli

     Je snad samozřejmé, že rozum není totéž co mozek. Ten je pouhým nástrojem rozumu, myšlení, jako oko zraku - vidění, ucho sluchu - slyšení. Mozek je něco, myslící subjekt je však někdo - osoba. Do mozku se ukládají poznatky jako knihy do knihovny, ale není knihovníkem, tím je rozum sám. Poškodí-li se jeho určitá partie, třeba centrum řeči, ztratí člověk schopnost se vyjadřovat - ale neztrácí se vědomé já, to je stále stejné. Jen nehmotnou duší lze vysvětlit trojí protiklad v člověku:

Stálost vědomí. Máme stálost vědomí sebe ve stále zcela se měnícím těle. Kde v tom neustálém toku atomů je pevný živý bod, v němž zůstává stálé vědomí já, neměnného, jímž jsme touž osobou, ne-li v něčem nevyměnitelném, nehmotném? Chápeme se přece jako jednotu, kdežto hmota je vždy „dvoupólová“. Prst nemůže ohmatat sám sebe, k tomu je třeba druhý pól - něco jiného. Podobně oko, orgán vidění, paradoxně nemůže vidět sebe samo (v zrcadle jde právě o ten druhý pól, odraz, ne o ně samo). Ale každé „já“ prožívá sebe samo jako jednotu.

Vnitřní zážitek. Já vím, že vím. Vědomí, že já si uvědomuji sebe, předpokládá, že já a sebe nejsou dvě rozdílné skutečnosti. To by byla schizofrenie. Je to totéž, jako kdyby v hmotném řádu prst ohmatal sám sebe, oko vidělo sebe. Já si „prohlížím“ sebe - jaksi jednobodově. To je možné jen za předpokladu nehmotnosti, jednoduchosti, jednopólovosti lidského já.

Rozum, který mám od Tebe, mi Tebe nezjevuje. Dnes se mluví o rozumu většinou z hlediska praktického použití v technice a vědních oborech. Nic proti praktickému rozumu. Ale zakousne-li se jako krtek jen do dílčích úkolů a problémů, uniká mu celek - schopnost vytvořit si správnou hierarchii hodnot a tím najít nejhlubší smysl všeho dění. Bez toho není možná koncepce skutečného pokroku.

     Znamenitě to vystihl Chesterton: „Pokrok nevidím v tom, že se řítíme stále rostoucí rychlostí vpřed, směřujeme-li k propasti.“ V tom případě musíme zastavit a vrátit se na správnou cestu a pak teprve pokračovat, třeba pomaleji. Jinak řečeno, sebekratší krok ve správném směru je pokrok, sebedelší ve falešném směru je zpátečnictví.

     Netřeba snad zdůrazňovat, jak diametrálně odlišně se dnes ocejchovává pokrok a zpátečnictví, většinou přesně naopak. Je pravda, že prvním lidem je dán v Genesi příkaz o vzdělávání země. Byl dán před pádem, kdy nebylo třeba jiných pokynů. Bůh byl ve stálém kontaktu s lidmi a bylo samozřejmé, že měl první místo v jejich životě. Další příkazy, Desatero atd., jsou dávány až po pádu a jsou vyvolány úpadkem, nutností situace.

     Podobně se příkazy „dýchej“, „jez“ dává pouze lidem nemocným nebo v nenormální situaci. Tak samozřejmé, jako dýchat nebo jíst bylo prvním lidem milovat Boha, který byl pro jejich nezkažený a ničím nezakalený rozum viditelný všude tak, jako normálnímu oku svět ve světle slunce.

     Proč tomu tak není dnes? Prostě, ale průzračně na to odpovídá sv. Augustin z vlastní bolestné zkušenosti: Oculis aegris odiosa lux, quae sanis est delectabilis. (Nemocným očím je protivné světlo, které zdravým je příjemné.) Anebo způsobem takřka hmatatelným: Palato non sano durus est panis, qui sano est suavis. (Nezdravému patru je tvrdý chléb, který zdravému chutná.)

     Ano, tam je třeba hledat vinu a příčinu - v člověku. Nelze vinu svádět jako Adam v ráji na Tvůrce: žena, kterou tys mi dal, mě svedla. Rozum, který mám od Tebe, mi Tebe nezjevuje.

Cíl rozumové duše. Co je tedy cílem, specifickým předmětem rozumové činnosti? Smysly poznáváme jevy, fenomény. Tak je specifickým předmětem zraku barva, sluchu zvuk nebo tón. Pro rozum je to něco, co toto vše nesmírně převyšuje: bytí samo - existence, odhlížeje ode všech modifikací daných jeho nositeli v konkrétním řádu jsoucna. To, že něco existuje, uvádí rozum v úžas. Je to nejjemnější, nejduchovější poznání, jakýsi hrot lidského ducha, v němž si nejvíce může uvědomit svou vznešenost a současně i závislost. Člověk si jasně uvědomuje: nebyl jsem a jsem. Sám jsem se neučinil. Jsem tedy od jiného. K tomuto zážitku mám bezprostřední přístup. Nemohu jej nikomu dokazovat. Ale také mi jej nemůže nikdo vyvrátit.

     Má-li někde smysl otázka po smyslu - zde po smyslu vlastní existence - pak je to právě v tomto bodě. Jsem-li schopen nehmotné činnosti, nemohu pocházet od hmotného činitele.

     Agere sequitur esse. (Jaká činnost, takové bytí.) To platí i o mé poznávací činnosti - a také o to víc o mně samotném. Ten, od něhož jsem, musí být také nehmotný, tedy duch. Jsem-li bytost osobní, On o to víc. Jsem-li relativní, závislý, musí být On nezávislý, absolutní! Jsem-li od Něho, nemohu zde být pro nic jiného víc, než pro Něho. Protože k Němu musím dospět, mám-li být šťasten - a nic nechci víc než toto.

Pravý zdroj štěstí člověka. Neznám nikoho, kdo by chtěl být nešťasten. Ale cesty ke štěstí jsou různé. Je jisté, že nám lidem je určeno, jak být šťasten. To si nemůžeme určit sami. Netřeba dokazovat, že štěstí nelze hledat v živočišnosti. Už Aristoteles říká: omne animal post coitum triste (každý živočich je po ukojení smutný) - nenachází, co hledal. Údržba tělaa předávání tělesného života je přechodné, neboť vše končí smrtí. Nic, co si nevezmeme do rakve, nestačí.

     Člověk je capax infinitiv - schopen nekonečna. Touží po pravdě víc než po pokrmu. Pravda je výživou duše a člověk tak nežije samým chlebem ale pravdou Božího slova, které je výsostnou, nejvyšší a absolutní pravdou. Žádná pravda s malým „p“ nemůže člověka definitivně uspokojit, nasytit hlad jeho rozumu. Všechny stvořené pravdy od makrokosmu po mikrokosmos, jsou jen předchutí, směrovkami k Původci tvorstva i rozumu. Teprve tváří v tvář Pravdě Absolutní a Osobní (žádný pouze věcný vztah nestačí, protože člověk je osoba) dochází člověk cíle, k němuž je stvořen. Nic většího není a nic menšího nestačí.

Důkaz toho? Člověk je schopen obětovat tělesný život za pravdu, tj. upřednostnit ji před jedním z nejsilnějších tělesných pudů - pudem sebezáchovy. Má v sobě hodnotící systém - duchovost duše, který mu ukazuje nadřazenost zdánlivě nicotných, hmotnými prostředky neodhalitelných čili nehmotných hodnot. Mučednictví je skutečností, proti které není argumentu - contra factum non valet argumentum.

Přednost ducha nad smysly. Ale nemusíme chodit do takových krajností. Mohou nám posloužit mimo jiné i vozíčkáři. Tito muži i ženy, kteří upoutáni na svůj povoz přemáhají nemoc, jsou daleko pohyblivější než lidé mladí a zdraví. Ti si často nedovedou nic odepřít a otročí nesvaté a neblahé trojici, pro kterou mám vlastní zkratku: nikot-alko-holky. Jsou to někdy chodící mrtvoly, kterým říkám: „...tobě je už 20, kdežto mně teprve 80!“ Právě zde se pozná činnost lidského ducha, jehož nelze zjišťovat smyslovými prostředky. Nemá měřitelné kvality. Každý se o něm může přesvědčit, začne-li se ovládat.

     Zkušenost opačnou zná většina lidí z vlastních smutných zkušeností, nemá-li to štěstí, že jej někdo, např. církev, nepoučí včas. Při jedné přednášce jsem jednomu z našich sexuologů musel říci přede všemi: „Pane doktore, vy znáte člověka jen od pasu dolů.“ Místo aby člověka vedli tito pánové, kteří sami sobě sotva dovedou poručit, k sebeovládání, napomáhají mu k sebeprznění, které prý neškodí. K čemu je dobrá taková zprzněná generace, o tom svědčí tzv. technoparty, pořady v TV, pedofilie, neplodnost fyzická i intelektuální apod.

Schopnost nadhmotné abstrakce. Duše má schopnost tvořit a chápat abstraktní či nehmotné pojmy. Pojmy bezrozměrové a nadčasově platné, které jsou v protikladu k rozměrovému - konkrétnímu - smyslovému poznání, jsou např. vědecké definice, rozumové pojmy. Ty platí o všech věcech svého druhu a jsou v protikladu k určité věci přesných rozměrů, která je jednotlivá a smyslová.

     Definice kružnice (rovinná řada bodů stejně vzdálených od společného středu) platí přesně o VŠECH kružnicích bez rozdílu velikosti proto, že rozumový pojem nemá v sobě sebemenší stopu hmoty či velikosti - je NADhmotný. Takovéto pojmy nutně předpokládají bezrozměrovou nadhmotnou skutečnost - duši schopnou je tvořit - chápat - sdělovat. Všechno poznává a působí tak, jak existuje: hmotné hmotně- v časoprostoru, nehmotné nehmotně, nerozměrově. Jsou tedy vědecké pojmy a definice neměnné - věčné pravdy, jako násobilka v matematice nebo v mravním životě Desatero.

     Nutno dodat pro úplnost: ...nihil dat quod non habet... - ...nic nemůže dát, co nemá... Hmota nemůže zplodit duchovost, svůj protiklad. Nehmotnou duši může povolat k bytí z nebytí, z ničeho jen Nejvyšší bytost, osobní a Všemohoucí, schopná dát existenci pouhou vůlí. Ne rodiče!

Svoboda versus otroctví těla. Svoboda od pudu záchovy sebe a rodu až po hrdinské SEBE-obětování pro vyšší hodnoty dokazuje, že i ty nejsilnější biologické zákony, kterým se nedokáže vzepřít žádné zvíře, jsou podrobovány něčím silnějším, NE-hmotným nebo NAD-hmotným, svobodným od neúprosných zákonů živé hmoty. V tomto kontextu není bez zajímavosti poznatek experimentální psychologie: pudy nezná ten, kdo jim podléhá, ale ten kdo je přemáhá. Protože pak zakouší nesmírně vyšší radost, duchovou, plynoucí ze svobody, z přemožení touhy po rozkoši směrující k uspokojení pudů. Je to zřejmé zejména v oblasti sexuální, což formuloval už Aristoteles ...omne animal post coitum triste... - viz. výše. (Což neplatí samozřejmě v  milujícím se manželství! Tam jde o blaženost Bohem darovanou k rozmnožení vzájemné lásky.) Podlehnutí je pak jako gól do vlastní branky. Ten neslouží nikomu k oslavě.

     V oblasti- ducha platí opak - čím více okoušíme jeho radosti, tím více po nich toužíme. Nejde o vyzvedání celibátu. V manželství jde ovšem také o splnění Hospodinova příkazu: Rozmnožujte se, naplňte zemi... Splnění Jeho vůle vždy přináší pokoj a radost. Ale ani zdnešnění či přehodnocení pohledu na lidskou sexualitu nic nemění na uvedeném Aristotelově výroku. Už v ráji přece Hospodin přikazuje prvním lidem: Vládněte zemi a podmaňte si ji! K zemi patří i naše tělo - z prachu země utvořené. Ovládáme-li je, je výsledkem vnitrní svoboda-pokoj-radost, kdežto podlehnutí zotročuje a je zdrojem nepokoje, neklidu, smutku.

     Zejména na konci života člověk zakouší, že oba pudy mají pouze dočasnou, přechodnou funkci. Asi jako magnetická střelka silou přechodné přitažlivosti (řádné nebo neřádné) zprava nebo zleva se vychyluje, ale pak se zase vrací na původní místo - tj. zaměření k PÓLU, tj. k poslednímu smyslu svého života, tak i člověk po překonání oné přechodné pudové přitažlivosti si uvědomí své zaměření k věčnosti.

Pravda proti lži života. Jako demonstraci toho lze uvést poválečnou dobu. Přinesla prudké smyslové a smyslné rozžití, po jehož odeznění procitá v člověku ona touha po Původcem stanoveném cíli. Bylo to zřejmé i v zemích ateistických - po přesycení hmotnými radostmi se dostavuje rozčarování - a hledání duchových, mj. právě svobody a pravdy (Solženicyn: Nežít se lží!), bez nichž duše nemůže rozvíjet svou potencialitu. Tyto zákonitosti znají dobře i diktátoři. Lenin prohlásil: Dáme mládeži zelenou (v oblasti sexuální), a oni nám padnou k nohám jako shnilé ovoce... Nejsou schopni chápat vyšší hodnoty, a bojovat za ně až k sebeobětování. Vyjadřuje to J. Zahradníček v básni Sv. Václav:

Bez krve, bez krve, bez obětí,

i ten kdo vzletěl, přec nedoletí.

Korouhev tvá se dychtivě třepotá.

Je smrti potřeba tak jako života.

Vůle - appetitus rationalis - rozumová žádostivost. Tak jako má člověk smyslové poznání a smyslovou žádostivost (má hlad a vidí dort nebo řízek a vznikne slinná reakce a touha), má také rozumové poznání a rozumovou žádost či tíhnutí k poznanému, tj. k nehmotné skutečnosti, kterou rozum chápe jako pravdivou a vůli předkládá jako dobro. Vůle sama o sobě je slepá - nihil amatum (volitum) nisi cognitum - nelze milovat (chtít), co jsme nepoznali. Rozdíl je v tom, že smyslům odpovídají jednotlivé hmotné skutečnosti, jak to vyžadují především dva hlavní lidské pudy (záchovy sebe a rodu), kdežto rozumové poznání a následně chtění směřuje k dobru univerzálnímu, obecnému, tak jak je chápe intelekt.

Svobodná vůle. Setkáváme se tedy s druhou specifický lidskou schopností, která se přidružuje k rozumu, se svobodnou vůlí. Její podstatou je možnost volby, jejím cílem čili specifickým předmětem je dobro, podobně jako pro rozum pravda. Člověk je tedy určen k tomu, aby chtěl dobro a jen dobro. Vlastně ani nemůže chtít zlo jako takové nebo pro zlo samo - proto, že je zlem. Každé OBjektivní zlo chce jen proto, že je pro něho SUBjektivním dobrem, tj. s určitého hlediska nebo vzhledem k situaci. Kapesní zloděj, který přemísťuje peněženku z vaší kapsy do své, to nedělá proto, že je to zlem, ale že považuje za větší dobro, aby byla v jeho, než ve vaší kapse. I sebevrah volí jako větší dobro pro sebe nebýt než být způsobem, který se mu jeví jako horší ZLO než nebýt.

Měřítko dobra. Z toho ovšem plyne naprostá nutnost správného měřítka dobra, má-li vůle volit vždy dobro. Může se přece snadno zmýlit a považovat za dobro, co jím ve skutečnosti není. Tímto měřítkem je sám rozum, jímž člověk poznává skutečnost jako pravdivou a tedy pro vůli dobrou, protože, jak ví už Aristoteles, pravda a dobro jsou záměnné. A protože rozum sám není neomylný, jak o tom svědčí každodenní zkušenost, rozum se ohlíží po normách pravdy (a dobra), které by omylům nepodléhaly a byly tedy spolehlivější než on sám

     Při jedné přednášce o józe mluvila instruktorka o cestě yama - příkazů, a niyáma - zákazů. Na dotaz, podle čeho poznává jogín, co je dobré a co ne, odpověděla po krátkém zaváhání, neboť publikum bylo ateistické: „No, bylo by to asi křesťanské Desatero“.

     Tyto normy nejsou dány člověkem, neřídí se podle momentálního lidského zdání a prospěšnosti, výhod, nýbrž jsou nadčasové, neměnné, stále platné a závazné. Předčí všechno pouze lidské poznání a rozhodování asi jako sluneční světlo všechna světla člověkem vynalezená na zemi.

     Jistě je správné poznání nutné pro zaměření života k cíli. Ale není pravda, že spekulativní (filosofické) poznání Boha, Nejvyššího Dobra, nutně vede k lásce k Bohu. Známe z dějin vynikající filosofy, kteří měli dost odpovídající obraz Boha, První příčiny vesmíru a jeho posledního cíle, a nebyli to lidé dobří, dobré vůle. Někdy byli velmi zlí. Pravda je jistě dobrem pro inteligenci, ale ne pro celého člověka, ani veškeré dobro člověka. Věda může existovat bez lásky k Bohu a bližnímu, a pak se může nadýmat pýchou. (Viz. 1 Kor, 8, 1: Vědění nadýmá, láska vzdělává.) Dokonalost takového profesora nebo doktora jako takového není ještě dokonalostí člověka jako člověka, ani křesťana jakožto křesťana. Jejich odbornost nezaručuje vynikající stupeň lidství. Nezaměňujme dokonalost spekulativní inteligence s dokonalostí člověka. Tato vyžaduje hluboké nasměrování člověka k jeho poslednímu cíli.

     To je věcí vůle, která směřuje k dobru celého člověka, nejen jeho rozumu. To nevyžaduje např. umění nebo vědy, takže dobrý malíř, architekt, fyzik, matematik nemusí být dobří jako lidé, po všech stránkách.

     Sv. Tomáš Akvinský řeší tuto otázku dost obsáhle, ale pro to zde není dost prostoru. Proto alespoň krátce:

Láska bez hranic. Láska k Bohu má zde na zemi přednost před Jeho poznáním. Toto snižuje Boha na naši úroveň, a tím Ho limituje na naši omezenou kapacitu. Láska nás naopak pozvedá k Němu a dává možnost milovat v Něm samotném to, co nemůžeme poznat způsobem vyčerpávajícím, ale co víme ze zjevení - co je v Něm skryté, ale nekonečně milovatelné.

   Světci jsou především lidmi pevné, rozhodné vůle! Sv. Dominik, sv. Kateřina, obě sv. Terezie, Sv. Ignác, Sv. Jan M. Vianey, Bl. Matka Tereza, Jan Pavel II. - to je galerie nejznámějších postav, i z poslední doby. Ale znají to i umělci - Kipling ve své básni Když říká:

Když umíš změřit hromadu svých zisků,

a na jediný hod vše riskovat,

zas po prohře se vracet k východisku,

a nezavzdychnout na hořem svých ztrát.

Když přinutit znáš srdce své i činy, by

s tebou vytrvaly nejvěrněj,

byť dech i pohyb uniká ti živý,

a jen tvá vůle káže: vytrvej!

     Nakonec slovo samotného Krista:
Kdo vytrvá až do konce, ten bude spasen (Mt 10,22).

P. Jordán Vinklárek OP; RC Monitor. Zpravodajsky čtrnáctideník; ročník III., číslo 13 i 14.

www.res.claritatis.cz