Toužíme,
ó Ježíši,
slovům tvým vždy naslouchati,
učiň srdce schopnější slova svatá přijímati,
veď nás od věcí pozemských,
abychom došli nebeských.
Srdce naše, rozum náš velkou
tmou jsou zatemněny,
Pane, ty vše v rukou máš, dej nám
světlo k osvícení;
dobré chtění i myšlení pochází
z tvého učení.
Blesku slávy, jasnosti; Světlo světla
Boha Otce,
obdař nás svou milostí, rozvaž
jazyk, uši, srdce;
náš zpěv, prosby a chválení ať
dojdou v nebi slyšení.
Důstojnost
lidské
osoby
II.
Vatikánský koncil;
Pastorální konstituce o církvi v dnešním
světě – Gaudium et spes 12-18.
Člověk je stvořen k Božímu obrazu
12
Věřící i nevěřící jednomyslně soudí, že všechno na světě
má být zaměřeno k
člověku jako svému středu a
vyvrcholení.
Co však je člověk? Vyslovil
a vyslovuje sám o sobě mnoho různých,
i protichůdných názorů, v
nichž se často buď povyšuje na absolutní měřítko všech
věcí, nebo ponižuje až k zoufalství; odtud jeho
bezradnost a úzkost. Církev
se do těchto obtíží dovede vžít a poučena Božím zjevením může
na ně dát odpověď popisující pravý stav člověka, vysvětlující
jeho slabosti a zároveň dávající možnost uznat jeho pravou důstojnost
a povolání.
Písmo svaté totiž učí, že člověk byl stvořen k Božímu obrazu, dostal schopnost poznávat
a milovat svého Stvořitele a byl od něho ustanoven pánem
nad veškerým pozemským tvorstvem, aby mu vládl
a užíval ho k Boží slávě.
Bůh
řekl: Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší
podoby. Ať lidé panují nad mořskými rybami a nad nebeským
ptactvem, nad zvířaty a nad celou zemí i nad každým plazem
plazícím se po zemi.
Bůh
stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl
obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil. A Bůh jim požehnal
a řekl jim: Ploďte a množte se a
naplňte zemi. Podmaňte ji a panujte nad mořskými rybami, nad
nebeským ptactvem, nade vším živým, co se na zemi hýbe.
(Gen
1,26-28; srov. Sir 17, 1-14;)
Co
je člověk, že na něho myslíš, co je smrtelník, že se o něho
staráš? Učinils ho jen o málo menším, než jsou andělé, ověnčils
ho ctí a slávou, dals mu vládnout nad dílem svých rukou, položils
mu k nohám všechno.
(Ž 8,5-7)
Bůh
stvořil člověka k neporušitelnosti a učinil ho obrazem
vlastní nepomíjivosti.
(Mdr
2, 23)
Bůh však nestvořil člověka osamoceného; od počátku
jako
muže a ženu je stvořil (Gn 1,27). Jejich spojením vzniká první forma osobního společenství.
Člověk je totiž v jádru své přirozenosti bytost společenská
a bez vztahu k ostatním nemůže žít ani rozvíjet své vlohy.
Bůh tedy viděl - jak čteme opět
v Písmě svatém - všechno, co udělal,
a hle - a bylo to velmi dobré (Gn 1,31).
Hřích
13
Člověk byl od Boha stvořen ve stavu svatosti. Na samém počátku
dějin však zneužil z návodu Zlého své svobody, povstal
proti Bohu a zatoužil dosáhnout svého cíle mimo Boha. Neboť
ačkoli poznali Boha, neoslavili ho jako Boha, ale jejich pošetilé
srdce se zatemnilo, a sloužili spíše tvoru než Tvůrci
(srov. Řím 1, 21-25). Co se dovídáme z Božího zjevení, to se
shoduje se zkušeností. Vždyť zkoumá-li člověk své srdce,
poznává, že je nakloněn i ke
zlému a zapleten do mnoha špatností;
to nemůže pocházet od jeho dobrého Stvořitele. Když často odmítal
uznat Boha jako svůj původ, rozrušil tím také povinné zaměření k svému poslednímu cíli i celý řád vztahů vůči sobě,
jiným lidem a všem stvořeným věcem.
Proto je člověk sám v sobě rozdělen. To je také
důvod, proč se nám celý lidský život, individuální i
kolektivní, jeví jako dramatický zápas mezi dobrem a
zlem, mezi světlem a tmou. Navíc člověk vidí, že sám
není schopen nápor zla doopravdy přemoci, takže se každý cítí
jakoby spoután řetězy. Sám Pán však přišel, aby člověka
osvobodil a posílil tím, že ho vnitřně obnovil a vyhnal knížete
tohoto světa (srov. Jan 12, 31), který ho držel v otroctví hříchu
(srov. Jan 8, 34). Hřích totiž člověka umenšuje a brání
mu dosáhnout plnosti.Ve světle
tohoto zjevení nachází své konečné zdůvodnění jak vznešené
povolání, tak hluboká bída, jež lidé pociťují.
Podstatné
složky člověka
14
Člověk je jednota duše a těla. Jakožto tělesná bytost
v sobě zahrnuje prvky hmotného světa; v něm dosahují svého
vrcholu a pozvedají hlas k
svobodnému chválení Stvořitele (srov. Dan 3, 57-90). Člověk
proto nesmí pohrdat tělesným životem, nýbrž naopak je
povinen považovat své tělo za dobré a hodné úcty, poněvadž
bylo stvořeno Bohem a posledního dne má být vzkříšeno. Je však
raněn hříchem a pociťuje odboj těla. Důstojnost člověka
tedy vyžaduje, aby oslavoval Boha ve svém těle
a nedovolil mu přisluhovat nezřízeným náklonnostem jeho
srdce.
Člověk se nemýlí, když si o sobě myslí, že převyšuje
hmotnou skutečnost, a když se nepovažuje za pouhou část přírody
nebo za bezejmennou jednotku lidské společnosti. Tím, co má
ve svém nitru, převyšuje vesmír věcí; do těchto hlubin se
vrací, když vstupuje do svého srdce, kde ho očekává Bůh, který
zkoumá srdce (srov. 1 Král 16, 7; Jer 17, 10), a kde on sám před
Bohem rozhoduje o svém
osudu. Není tedy obětí klamného zdání vyvěrajícího z přírodních nebo společenských daností, nýbrž právě
naopak se dobírá hluboké pravdy, když uznává, že má
duchovou a nesmrtelnou duši.
Důstojnost rozumu, pravda a moudrost
15
Protože má člověk podíl na světle božské mysli, správně
soudí, že svým rozumem převyšuje vesmír věcí. Tím, že po
staletí neúnavně uplatňoval svůj důmysl, velmi rozvinul
empirické vědy, techniku, duchové obory
a umění. V dnešní době dosáhl pozoruhodných úspěchů
zejména ve výzkumu a využití hmotného světa. Vždycky však
hledal a nacházel hlubší pravdu; jeho inteligence není omezena
pouze na smyslové jevy, nýbrž je schopna s opravdovou jistotou
postihnout rozumové jádro skutečnosti, i když je následkem hříchu
zčásti zatemněna a oslabena.
Rozumová přirozenost lidské osoby se však zdokonaluje a má
zdokonalovat moudrostí, která lidskou mysl jemně přitahuje k
hledání a milování pravdy a dobra. Prostoupí-li člověka,
přivádí ho prostřednictvím věcí viditelného světa k
neviditelnému.
Náš věk tuto moudrost potřebuje více než minulá století
k tomu, aby všechny jeho objevy zlidštěly. Budoucí
osud světa je v nebezpečí, nevyvstanou-li lidé skutečně
moudří. Je třeba připomenout, že leckteré národy hospodářsky
chudší, ale moudrostí bohatší mohou ostatním neobyčejně
prospět.
Darem Ducha svatého člověk dospívá vírou k poznání a
vnitřnímu přijetí tajemství Boží vůle (srov. Sir 17, 7-8).
Důstojnost svědomí
16
V hlubinách svědomí odkrývá člověk zákon, který si sám
neukládá, ale který musí poslouchat. Jeho hlas ho stále vybízí,
aby miloval a konal dobro a vyhýbal se zlu, a když je třeba,
promlouvá k sluchu jeho srdce: toto dělej, tamto nedělej. Neboť člověk
má ve svém srdci zákon vepsaný Bohem; v poslušnosti vůči němu
spočívá jeho důstojnost a podle něho bude souzen (srov. Řím
2, 14-16). Svědomí je nejtajnější střed a svatyně člověka;
v ní je sám s Bohem, jehož hlas mu zaznívá v nitru. Prostřednictvím
svědomí si podivuhodným způsobem uvědomuje zákon, který splňuje
milováním Boha a bližního (srov. Mt 22, 37-40; Gal 5,
14). Věrnost svědomí spojuje křesťany
s ostatními lidmi při hledání pravdy
a při pravdivém řešení mnoha mravních problémů, které
vyvstávají v životě jednotlivců a ve společenském soužití.
Čím více tedy převládá správné svědomí, tím více ustupují
jednotlivci a skupiny od slepé libovůle a snaží se podřídit
objektivním mravním normám. Nezřídka se ovšem stává, že
se svědomí vlivem nepřekonatelné neznalosti mýlí, avšak tím
neztrácí svou důstojnost. To však nelze říci tehdy, když se
člověk málo stará o hledání
pravdy a dobra a jeho svědomí se vlivem návyku na hřích
ponenáhlu stává téměř slepým.
Vznešenost svobody
17
Člověk se však může přiklonit
k dobru jen svobodně. Tuto svobodu naši současníci
vysoce cení a vášnivě o ni usilují, a to je správné. Často se však o
ni zasazují špatným způsobem, jako o možnost dělat cokoli, i
zlo, jen když to přináší potěšení. Pravá svoboda však
je nevšední znamení Božího obrazu
v člověku. Bůh totiž chtěl člověka ponechat v jeho
rozhodování (srov. Sir 15, 14), aby svého Stvořitele sám hledal
a přimknutím k němu dospěl k plné
a oblažující dokonalosti. Důstojnost člověka tedy vyžaduje,
aby jednal podle vědomé a svobodné volby, to znamená hýbán a
podněcován z nitra osobním přesvědčením, a ne ze
slepého vnitřního popudu nebo
pouze z vnějšího donucení.
Hle, předložil jsem ti dnes život a dobro i smrt a zlo;
když ti dnes přikazuji, abys miloval Hospodina, svého Boha,
chodil po jeho cestách a dbal na jeho přikázání, nařízení
a ustanovení, pak budeš žít a rozmnožíš se; Hospodin, tvůj
Bůh, ti bude žehnat v zemi, kterou přicházíš obsadit. Jestliže
se však tvé srdce odvrátí
a nebudeš poslouchat, ale dáš se svést a budeš se klanět
jiným bohům a sloužit jim, oznamuji vám dnes, že úplně
zaniknete … Dovolávám se dnes proti vám svědectví nebes
i země: Předložil jsem ti život
i smrt, požehnání i zlořečení; vyvol si tedy život,
abys byl živ ty i tvé potomstvo a miloval Hospodina, svého
Boha, poslouchal ho a přimkl se k němu. Na něm závisí tvůj život a délka tvých dnů,
abys mohl sídlit v zemi, o které přísahal Hospodin tvým otcům,
Abrahámovi, Izákovi a Jákobovi, že jim ji dá.
(Dt
30,15-20)
Této důstojnosti člověk dosahuje tím, že se
osvobozuje z každého zajetí vášní, směřuje k svému cíli
svobodnou volbou dobra a účinně a s vynalézavou přičinlivostí
si obstarává vhodné prostředky. Zaměřenost k Bohu může
hříchem narušená lidská svoboda plně uskutečnit jen s
pomocí Boží milosti. Každý pak bude muset na Božím
soudu skládat účty z vlastního života podle toho, zda konal
dobro nebo zlo (srov. 2 Kor 5, 10).
Tajemství smrti
18
Záhada lidského údělu nejvíce vystupuje tváří v tvář
smrti. Člověka netrápí jenom bolest a postupný tělesný úpadek,
ale také - ba více - strach z
trvalého zániku. Avšak tušení srdce ho vede správně, když se
hrozí naprostého rozpadu a konečného zániku své osoby a odmítá
je. Zárodek věčnosti, který v sobě nosí a jejž nelze převést
na pouhou hmotu, povstává proti smrti. Všechno úsilí techniky,
byť sebeužitečnější, nedovede upokojit úzkost člověka:
prodloužená biologická dlouhověkost nemůže uspokojit touhu
po dalším žití, která nezničitelně tkví v jeho srdci.
Tváří v tvář smrti všechny představy selhávají, avšak
církev poučená Božím zjevením tvrdí, že člověk byl od Boha
stvořen k blaženému cíli, který je mimo hranice pozemské bídy.
Kromě toho tělesná smrt, které by byl člověk ušetřen, kdyby
nebyl zhřešil (srov. Mdr 1,
13; 2, 23-24; Řím 5, 21; 6, 23; Jak 1, 15), bude podle učení křesťanské
víry přemožena, až všemohoucí a milosrdný Spasitel vrátí člověku
spásu, o kterou se svou vinou připravil.
Já
jsem přišel, aby (mé ovce) měly život a aby ho měly v
hojnosti.
Já jsem pastýř dobrý! Dobrý pastýř dává za ovce svůj život.
(Jan 10,10-11)
Bůh totiž člověka povolal a volá, aby k němu přilnul
celou svou přirozeností ve věčném společenství neporušitelného božského
života. Tohoto vítězství dosáhl Kristus, když svou smrtí
osvobodil člověka od smrti a znovu vstal k životu (srov. 1
Kor 15, 56-57). Dobře zdůvodněná víra tedy dává kterémukoli
přemýšlejícímu člověku odpověď na jeho úzkost
z toho, co ho v budoucnosti čeká; zároveň mu poskytuje možnost
být v Kristu ve spojení
s milovanými bratry, kteří již zemřeli, a dává mu naději, že
u Boha dosáhli pravého života.
Každý,
kdo tato má slova slyší a podle nich jedná, podobá se rozvážnému
muži, který si postavil dům na skále. Spadl déšť a přivalila
se povodeň, přihnala se vichřice a obořila se na ten dům - ale
nezřítil se, protože měl základy na skále. Každý však, kdo
tato má slova slyší, ale podle nich nejedná, podobá se pošetilému
muži, který si postavil dům na písku. Spadl déšť, přivalila
se povodeň, přihnala se vichřice a obořila se na ten dům - i zřítil
se a jeho pád byl veliký. (Mt
7, 24-27)
|
