355. Bůh stvořil člověka, aby byl jeho
obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu
je stvořil (Gn
1,27). Člověk zaujímá ve stvoření jedinečné místo:
je Božím obrazem; ve své přirozenosti spojuje svět
duchový a hmotný; je stvořen jako muž a žena; Bůh
ho učinil svým přítelem.
356. Jen člověk ze všech
viditelných tvorů je schopen poznávat a milovat svého
Stvořitele; je jediným tvorem, kterého Bůh chtěl pro
něho samého; jen člověk je povolán, aby sdílel poznáním
a láskou Boží život, k němuž byl stvořen a který je hlavním důvodem jeho
důstojnosti.
Kladu
si otázku, co nebo kdo byl příčinou, že jsi dal člověku
tak velkou důstojnost? Jistě to byla jedině tvá nesmírná láska,
s níž jsi sám v sobě pohlížel na své stvoření a
zamiloval si je; vždyť jsi je stvořil z lásky a z lásky jsi
mu dal bytí schopné okoušet tvé věčné dobro.
sv. Kateřina Sienská, Dialog, 13.
357. Lidský jedinec má
osobní
důstojnost, protože je Božím obrazem; člověk není
jen něco, nýbrž někdo. Je schopen se poznávat, být svým
pánem, svobodně se dávat a vstupovat do společenství s jinými
osobami; milostí je povolán do společenství se svým Stvořitelem,
aby mu odpovídal vírou a láskou; to za něho nikdo nemůže
udělat.
358. Bůh stvořil všechno
pro člověka, avšak člověk byl stvořen, aby miloval Boha a
sloužil mu a aby mu obětoval celé stvoření:
Jaká je to tedy bytost, která byla stvořena s takovou
vážností? Je to člověk, velká, obdivuhodná a živá
postava, jež má v Božích očích větší cenu než všechno
ostatní stvoření: je to člověk a pro něho existuje nebe i
země a moře a celé stvoření; jeho spáse přikládal Bůh
takovou důležitost, že pro něho neušetřil ani svého
jednorozeného Syna. Vždyť Bůh neúnavně používal všech
prostředků, aby dal člověku vystoupit až k sobě a posadil
si ho po své pravici.
sv.
Jan Zlatoústý
359. Je skutečností, že
tajemství člověka se opravdu vyjasňuje jen v tajemství vtěleného
slova.
O
dvou lidech prohlásil svatý apoštol, že dali počátek lidskému
pokolení, totiž o
Adamovi a o Kristovi. ? První Adam, praví apoštol, byl stvořen
jako lidská bytost, jež přijala život; poslední je bytostí
duchovní, jež dává život. První byl stvořen tímto
posledním a dostal od něho duši, aby mohl žít ? Druhý Adam
vtiskl svůj obraz prvnímu Adamovi, když ho formoval. A to je
důvod, proč na sebe vzal jeho postavení a přijal jeho jméno;
aby nedopustil zatracení toho, kterého učinil podle svého
obrazu. První Adam a poslední Adam: první začal, poslední
nikdy neskončí. Protože ten poslední je ve skutečnosti první,
jak to sám řekl: ‘Já jsem První
i Poslední.’ sv.
Petr Chryzolog
360. Díky společnému původu
tvoří lidský rod jedinou jednotu. Vždyť „stvořil
z jednoho člověka celé lidské pokolení“ (Sk 17, 26):
Úchvatná
je vize, která nám dává nazírat na lidský rod v jednotě
jeho původu v Bohu ?; v
jednotě jeho přirozenosti, složené stejně u všech z hmotného
těla a duchové nesmrtelné duše; v jednotě jeho bezprostředního cíle
a jeho poslání ve světě; v jednotě jeho životního prostředí,
země, jejíž plody mohou všichni lidé podle přirozeného práva
užívat k udržování a rozvíjení života; v jednotě jeho
nadpřirozeného cíle, samého Boha, k němuž mají všichni
směřovat; v jednotě prostředků k dosažení takového cíle
? v jednotě jeho vykoupení, které pro všechny zjednal
Kristus. Pius XII, Summi Pontificatus
361. Tento
zákon
lidské solidarity a lásky nás ujišťuje, že při veškeré
rozmanitosti osob, kultur a národů jsou všichni lidé opravdu
bratři.
362. Lidská osoba, stvořená
k Božímu obrazu, je zároveň bytost tělesná i duchová. Biblické vyprávění vyjadřuje tuto skutečnost
symbolickou řečí, když říká, že Bůh vytvořil člověka,
prach ze země, a vdechl mu v chřípí dech života. Tak se
stal člověk živým tvorem (Gn
2, 7). Celý člověk je tedy Bohem chtěný.
363. Výraz
duše
označuje v Písmu svatém často lidský život
nebo celou lidskou osobu. Označuje však také
to, co je v člověku nejniternější, co má v něm největší cenu, to, v čem je člověk obzvláště
Božím obrazem: „duše“ znamená duchový princip v
člověku.
364.
Tělo člověka
se podílí na důstojnosti „Božího obrazu“: je to lidské
tělo, právě proto, že je oživováno duchovou duší a že
celá lidská osoba je určena stát se v Kristově těle chrámem
Ducha svatého.
Člověk
je jednota duše a těla. Jakožto tělesná bytost v sobě
zahrnuje prvky hmotného světa; v něm dosahují svého vrcholu
a pozvedají hlas k svobodnému chválení Stvořitele. Člověk
proto nesmí pohrdat tělesným životem, nýbrž naopak je
povinen považovat své tělo za dobré a hodné úcty, poněvadž
bylo stvořeno Bohem a
posledního dne má být vzkříšeno. 2.
vatikánský koncil, GS 14.
365. Jednota duše a těla
je tak hluboká, že je třeba považovat duši za „formu“ těla;
to znamená, že díky duchové duši je tělo, které je složené
z hmoty, lidským a živým tělem; duch a hmota nejsou v člověku
dvě sloučené přirozenosti, ale jejich spojení tvoří jednu
jedinou přirozenost.
366. Církev učí, že
duchová
duše je bezprostředně stvořena Bohem - není tedy
„zplozena“ rodiči - a že je nesmrtelná: nezaniká
při smrti, ve chvíli svého oddělení od těla, a znovu se
spojí s tělem ve chvíli konečného vzkříšení.
367. Někdy se rozlišuje duše od ducha. Tak
svatý Pavel prosí: Sám Bůh … kéž vás dokonale posvětí.
Ať si uchováte ducha neporušeného a duši i tělo neposkvrněné
pro příchod našeho Pána Ježíše Krista (1Sol
5, 23). Církev učí, že takové rozlišení nezavádí
v duši dvojakost (dualitu). „Duch“ znamená, že člověk
je už od svého stvoření zaměřen ke svému nadpřirozenému
cíli a že jeho duše je schopna být bez vlastní zásluhy
pozdvižena ke spojení s Bohem.
368. Duchovní tradice církve
mluví také o srdci, které v biblickém smyslu označuje
onu „hlubinu bytí“, kde se člověk rozhoduje pro Boha nebo
proti němu.
369. Muž a žena jsou
stvořeni,
to znamená, že jsou chtěni Bohem: a to jak
v dokonalé rovnosti jako lidské osoby, tak v jejich
vlastním bytí muže a
ženy. „Být mužem“, „být ženou“ je dobrá a Bohem
chtěná skutečnost. Muž i žena mají nepomíjející důstojnost,
kterou jim uděluje bezprostředně Bůh, jejich stvořitel. Muž
a žena jsou, s touž důstojností, „Božím obrazem“. Svým
„mužským bytím“ a „ženským bytím“ zrcadlí Stvořitelovu
moudrost a dobrotu.
370. Bůh není žádným způsobem
k obrazu člověka. Není ani muž, ani žena: Bůh je čirý
duch, a proto v něm není místo pro rozdíly pohlaví. Avšak
„dokonalosti“ muže a ženy zrcadlí něco z nekonečné Boží
dokonalosti: dokonalosti matky a dokonalosti otce a manžela.
371. Muž a žena, stvořeni
společně, jsou Bohem chtěni jeden pro
druhého. Boží slovo nám to naznačuje v různých úryvcích
posvátného textu. Není dobré, že člověk je sám. Udělám
mu pomocníka, který by se k němu hodil
(Gn
2, 18). Tímto lidským „protějškem“ nemůže být
žádný živočich. Žena, kterou Bůh „utvořil“ z žebra
vyňatého z muže a kterou k němu přivede, vyvolá v muži výkřik
úžasu, zvolání lásky a společenství: Toto je ? kost
z mých kostí a tělo z mého těla (Gn
2, 23). Muž objevuje ženu jako druhé „já“ téhož
lidství.
372. Muž a žena jsou stvořeni
„jeden pro druhého“: ne že by je Bůh stvořil jen „napůl“
a „neúplné“; stvořil je pro společenství osob, v němž
každý může být „pomocí“ pro toho druhého, protože
jsou zároveň rovnocenní jako osoby („kost z mých kostí
…“) a doplňují se jako muž a žena. V manželství je Bůh
spojuje tak, že vytvářejí „jedno tělo“ (Gn
2, 24) a mohou předávat lidský život: Ploďte a
množte se, naplňte zemi (Gn
1, 28). Tím, že muž a žena, jako manželé a rodiče,
předávají svým dětem lidský život, spolupracují jedinečným
způsobem na díle Stvořitele.
373. Muž a žena jsou v Božím
plánu povoláni, aby si jako Boží „správcové podmanili“
zemi. Tato svrchovanost nesmí být svévolná a destruktivně
panovačná. Muž a žena jsou povoláni k tomu, aby měli účast
na Boží prozřetelnosti vůči ostatním tvorům podle příkladu
Stvořitele, který miluje všechno, co je (Mdr
11, 24). Z toho vyplývá jejich odpovědnost za svět,
který jim Bůh svěřil.
374. První člověk byl
stvořen nejen jako dobrý, ale byl postaven do přátelství se
svým Stvořitelem a do harmonie se sebou i s okolním
tvorstvem, které překoná jedině sláva nového stvoření v
Kristu.
375. Církev, která hodnověrně
vysvětluje symbolismus biblické řeči ve světle Nového zákona
a tradice, učí, že naši prarodiče byli stvořeni ve stavu svatosti
a původní spravedlnosti. Milost původní svatosti byla účastí
na božském životě.
376. Všechny rozměry života
byly posíleny vyzařováním této milosti. Pokud by byl člověk
zůstával v důvěrném přátelství s Bohem, neměl ani zemřít,
ani trpět. Vnitřní harmonie lidské osoby, soulad mezi mužem
a ženou, a konečně harmonie mezi prvním párem a celým stvořením
vytvářely stav nazývaný „prvotní spravedlnost“.
377. „Vláda“ nad světem,
kterou Bůh už od počátku daroval člověku, se uskutečňovala
především v člověku samém jako sebeovládání. Člověk
byl neporušený a spořádaný v celém svém bytí, protože
nepodléhal trojí žádostivosti, která z něho dělá otroka
smyslových rozkoší, lačnosti po majetku a sebezdůraznění
proti příkazům rozumu.
378. Znamení důvěrného
vztahu člověka k Bohu je dáno tím, že Bůh člověka umístil
do zahrady, kde žije, aby ji obdělával a střežil (Gn 2, 15); práce není nijak namáhavá, ale je spoluprací muže
a ženy s Bohem na zdokonalování viditelného stvoření.
379.
Hříchem našich
prarodičů byla ztracena veškerá harmonie prvotní
spravedlnosti, kterou Bůh ve svém plánu pro člověka zamýšlel
