ZPOVĚĎ

Kázal otec Michal

„Amen, pravím vám: všechno bude lidem odpuštěno, hříchy i rouhání, kterých se dopustili. Ale rouhání proti Duchu sv. se neodpustí.“ Kdo by říkal slova proti Synu člověka, tomu se odpustí, ale kdo bude mluvit proti Duchu sv. tomu se neodpustí ani v tomto ani v budoucím věku. To jsou slova Ježíše Krista, a proto si dobře pamatujme: Odpustí se lidem každý hřích a každé rouhání, to řekl Ježíš. Lidé se často ptají: „A může mi Bůh odpustit? Může mi odpustit i tento hřích?“ Ježíš říká: odpustí se lidem každý hřích a každé rouhání, ale další slova, která říká, naznačují, že odpuštění nezávisí jen na Bohu. Ježíš tato slova – tvrdá – řekl proti farizeům, zákoníkům, kteří tvrdili, že Ježíš pomocí ďábla dělá zázraky. Hřích proti Duchu sv. – ten se neodpustí ani v tomto, ani v budoucím věku. Ale tu problém není v Bohu, který chce odpustit každému. Bůh nechce smrt hříšníka, ale aby se obrátil a žil. Hřích proti Duchu sv., to znamená, že člověk se zatvrdí, že jeho srdce se uzavře do skořepiny a nechce přijat Boží milost, Boží odpuštění. Ale Duch Boží působí; i tu v této farnosti, v tomto čase. Proto otvírejme naše srdce.

Dnes jsme slyšeli: Ježíš dýchl na učedníky a dal jim velký dar – svátost smíření, zpověď. Mnoho lidí má dnes problémy: “na co zpověď?” V jedné farnosti mi jedno děvče povědělo: „Chodím ke sv. přijímání už rok a půl, ale ke zpovědi nechodím. Na co půjdu ke knězi? Na co ten obřad? Sama jsem zhřešila, sama si to s Bohem vypořádám.“ A já bych se chtěl zeptat a také jsem se jí zeptal: „A jak to děláš? Jak si to sama vypořádáš? Máš opravdu jistotu, že ti Bůh odpustil? Prožíváš pokoj v srdci?“ Protože dnes právě ti, kteří nejvíce křičí proti zpovědi, hledají “nové” zpovědi. Opravdu lidé se dnes hodně zpovídají i na Západě. Zpovídají se u psychologů, psychiatrů, u kadeřníka a nevím kde - v salónech krásy, nevím, všude člověk hledá jakousi pomoc, jakési zkrášlení, různé linky důvěry, rubriky v novinách, kde lidé vyjevují ty nejtajnější věci. Proč? Protože si neví rady. Protože zpověď potvrzuje to, co dnes říká hlubinná psychologie: člověk musí vynést ty potlačené neurózy, traumata, která potlačil kdesi v podvědomí, protože ho ničí, neví si rady. Potřebuje je někde vyslovit, podepsat se pod ně, litovat jich. Ale žádný psycholog, žádný psychiatr, žádný novinář vám nedá rozhřešení. Neřekne vám: Máš odpuštěné hříchy, běž v pokoji. A to je dar církve, to je dar  Krista, to je Jeho dar po zmrtvýchvstání: „Pokoj vám!“ Neste tento pokoj skrze tuto svátost lidem, tak to myslel Ježíš. Komu odpustíte hříchy, budou mu odpuštěny. Ježíš zná člověka, Ježíš ví, jak jsme stvořeni. Pohybuje se mezi masami, mluví k velkému zástupu, ale setkává se osobně s lidmi. „Ne zdraví potřebují lékaře, ale nemocní,“ řekl. A tak potkává v noci Nikodéma, kterému říká: „Musíš se znovu narodit.“ Potkává ženu samaritánku, které říká? „Měla jsi pět mužů a ten, kterého máš teď, není tvůj muž.“ Potkává ženu hříšnici, které říká: „Máš odpuštěné hříchy.“ A my vidíme, jak se rozvazují pouta, jak lidé vycházejí z vězení své minulosti, jak se před nimi otvírá nová perspektiva. Tam, kde všichni viděli prostitutku - tak jsme to viděli i ve filmu v neděli, že všichni se od ní odtahovali - tam Ježíš vidí hlasatelku evangelia, ženu, která bude stát pod křížem. A bude oslavena v nebi. A tak nevěřme, drazí moji, že kněží si vymysleli zpověď, že jsme zvědaví na vaše hříchy. I já se každý týden zpovídám ani ne ze zbožnosti, ale proto, že to potřebuju, protože si potřebuju kleknout před spolubratra, abych přijal milost, abych se udržel blízko Boha, abych mohl jít před lidi a hlásat. To Bůh ve své velké lásce nám dává tento dar. Jak kdosi říkal, že kdybychom ho neměli, museli bychom ho vymyslet, tak je potřebný v tomto světě. A dnes ho objevují i naši bratři protestanti, lidé z jiných církví, s mnohými jsem hovořil, nedávno s jedním evangelickým knězem, říkal: „Závidíme vám zpověď. A že se lidé ještě zpovídají.” Avšak setkáváme se s něčím jiným. Jeden muž ve středním věku mi říkal: „Proč půjdu ke zpovědi, když znovu zhřeším? Přejde pár dní a já jsem znovu tam, kde jsem byl. Stále se to opakuje, na co to vůbec je? Když je Bůh všemocný, proč nezpůsobí, abych už znovu nepadl? Když se vyzpovídám jednou dobře, proč už mne potom nechrání, nedrží?” Kdybychom takto uvažovali, tak jsme duchovně nemocní, protože tehdy věříme, že hřích je opravdu mocnější než Boží milosrdenství, než Ježíšova láska, než jeho smrt na kříži. Možná bychom chtěli udělat ze zpovědi takovou čistírnu, kam odneseme šaty, zaplatíme a máme pokoj. Ne, o to však nejde ve svátosti smíření, protože je to svátost, to znamená přítomnost svatého. A kdybychom udělali všechno, co je potřebné ke zpovědi, udělali si zpytování svědomí, vzbuzeni lítostí, vyznali hříchy, přijali rozhřešení, pomodlili se, co nám kněz uloží, cosi podstatné tu chybí – setkání s Bohem jako Otcem. A to je nejdůležitější. Při zpovědi nejsou nejdůležitější naše hříchy, ale to, že se setkáváme s Bohem z té nejkrásnější strany. S Otcem, který čeká na svého syna; zdaleka ho vyhlížel a když ho viděl, přiběhl k němu, objímal ho, oblékl mu krásné šaty, prsten na ruku. To se děje při svátosti smíření, přijetí té náruče otce, přijetí té lásky, kterou nás uzdravuje, proměňuje. A nakonec i v tom našem běžném životě každý den musíme začínat znovu. Každé ráno se holím, abych trochu vypadal. Ruce mám čisté dnes ne proto, že si je nezašpiním, ale už jsem si je 2x umyl a tak i duši můžeme mít čistou ne proto, že jsme si ji nezašpinili, ale, že si ji umýváme. Žijeme v hříšném světě. Víte, jak je lehké zhřešit, ale my duši umýváme. Už když jste vešli tu do chrámu, říká církevní zákon, už se nám odpouštějí hříchy. Už jako bychom vešli pod sprchu toho Božího ducha.  Na začátku mše jsme litovali hříchů. Když jdete ke sv. přijímání, rozhodujete se, jdu ke světlu a zanechávám tmu. A čas od času, možná 1x za měsíc, nebo 1x za čtvrt roku se jdeme setkat s Bohem, s jeho milosrdenstvím. Milosrdenství – to je láska, která se dotýká lidské bídy. To je cosi nádherného. Kolik je dnes ve světě bídy a Bůh se svou láskou dotýká této bídy. Tak osobně to můžeme prožít ve svátosti smíření. Kolik těch zázraků prožíváme, kdybychom o tom všem mohli mluvit, kdybychom o tom všem mohli psát knihy, kněží i z té naší misijní farnosti – tak je to šok! Vždyť kolik těch zázraků se tam děje, jak se mění lidské tváře. Takto přijímejme tento úžasný dar, nikdy neříkejme, že je zbytečné jít ke zpovědi, protože zase padneme. Často to říkají ti, kteří se omlouvají, že ti, kteří chodí ke zpovědi jsou nejhorší, možná to znáte. Nač mám chodit, nikoho jsem nezabil, nikoho jsem nepodpálil, jako by jen o to šlo v životě, že máme podpálit někoho, ale to je jen takové omlouvání. Nikdo nikdy nemůže povědět, co se děje v tom člověku, když se setkává s Bohem. My něco můžeme vidět, vidím někdy, že ten člověk má slzy, že jeho tvář je dojatá, ale co se děje v duši, to my nevidíme. A o naše duše jde, drazí bratři a sestry! To tělo i tak skončí, a ať skončí jakkoliv – zestárne, rozpadne se, ale duše zůstává. My dostaneme nová těla, ale duše bude ta stejná. Když se staráme o duši, tak bude nádherná, budeme tak nádherní, jak krásnou máme duši. A tak když platíme, nevím kde všude, v salónech krásy, u kadeřníka, aby nás trošku zkrášlili, tak můžeme zadarmo přijít k Bohu a dovolit mu, aby nás zkrášloval zevnitř. Ta krása je v nitru člověka. Sv. Terezka říká, že lidé se více liší dušemi než tvářemi. A ona to vnímala. Když se dívala na vás, tak vnímala, čím se lišíte v nitru, v duši.

Také je někdy problém se zpovědí, když přicházejí lidé a říkají: „Byl jsem před měsícem, ale nic nemám.“ Někdo přijde po půl roce a říká: „Hříchy nemám, nic si nepamatuji.“ Někdo přijde po pěti letech a říká: „Nic tak špatného jsem neudělal, nikoho jsem nepodpálil, nic.“ A my hledáme, zkoumáme: „Nějakou zlou myšlenku jste někdy…?“ „Ne, ne, já nikdy nemám nějakou zlou…“ „Něco zlého jste neřekl?“ „Ne, ne, mně se to nestává…“ A je to takové bolestné pro kněze, vidíte to tvrdé srdce a nemůžete jaksi pomoct tomu člověku, aby přijal milost. Boží slovo říká, že když tvrdíme, že nemáme hřích, klameme sami sebe a Boha děláme lhářem. Bůh říká, že i spravedlivý 7x denně padne. To znamená mnohokrát. A ty tvrdíš, že nemáš hřích? Tak buď Bůh klame anebo není něco v pořádku v tvém srdci. Udělala se ti na něm nějaká tvrdá slupka a ty nevnímáš, že lidé okolo tebe pláčí, že jim nedáváš tu lásku, kterou si zaslouží, dobré slovo, že si neplníš povinnosti vůči Bohu, vůči svým blízkým, že žiješ ve tmě, sobectví. Jak tu potřebujeme Boží světlo a stále víc a víc, jako když přijdeme ze tmy do osvětlené místnosti, tak nevidíme, dokud si oči nezvyknou. Tak když se blížíme k Bohu postupně si zvykáme na Jeho světlo a najednou vidím na sobě tolik bídy.

„Kdo je to světec?“ ptali se kardinála Suensese a on říká: „Světec je ten, který si uvědomuje, že je hříšník.“ To je veliká milost, když si uvědomím: Bože, jaký jsem já bídný. Kolik sobectví je v mém srdci. Tak jsem si to nedávno uvědomil v Polsku  na duchovním cvičení u jezuitů. Měj jsem jít ke zpovědi a zdálo se mi, vždyť já se ani nemám z čeho zpovídat. A potom po takové delší modlitbě mi Bůh najednou ukázal, kolik tvrdosti je v srdci, kolika lidem jsem za poslední roky ublížil. Potřebujeme to světlo, zkoumáme své srdce a zkoumáme i kořeny hříchu, ne jen ty výhonky. Nesnáším lidi. Co to znamená? Je ve mně pýcha, nemodlím se, mám vůbec víru? Uvědomuji si, že žiji před Bohem, že jsem závislý na Bohu? Všechno kolem sebe kritizuji? Mám pocit křivdy, kterou nesu v sobě už možná od dětství? Křivda - mám pocit křivdy vůči rodičům, vůči někomu, kdo mi ublížil, vůči manželce, manželovi, možná vůči Bohu, že mi sebral někoho blízkého a neumím to odpustit, nedovedu se  přes to dostat. Svátost smíření, to je čas, kdy chce Bůh uzdravovat naše srdce, můžeme to všechno před ním odkrýt a dovolit, aby to prozářil svým slunkem, láskou. Když vstupujeme do zpovědnice, jak jsme včera říkali, to, co je důležité, je upřímnost. Když řeknu všechny hříchy, ale ten, který mne nejvíce trápí neřeknu, tak koho jsem oklamal? Kněze? Vždyť kněz už zpovídá dalšího a zapomněl, že jsi tam byl. Nakonec my kněží jsme tu chvilku, odejdeme a zapomeneme na tváře, na všechno. Oklamal jsme Boha? Vždyť Bůh byl při tobě, když jsi  zhřešil a teď se díval na tebe, když jsi ho klamal. Sebe jsi oklamal! Namísto pokoje přichází do srdce nepokoj a raději jsme tam neměli jít. A tak možná potřebujeme  v životě takovou generální zpověď, dát si do pořádku minulost, možná od dětství. Říci jednoduše: Chci si udělat generální zpověď od dětství nebo od svatby za posledních 10 let a  řekneme, co nás trápí, co se pořád vynořuje v naší mysli, to, co nám Bůh ukáže. Kněz nám pomůže a tak se můžeme vysvobodit. Když to neuděláme, trápíme se a jsme stále na místě. Možná to cítíte, jaksi se nehnu dopředu v modlitbě, ani ve vztahu vůči Bohu, v lásce, neprožívám pokoj. Vypráví se o dvou pijanech, kteří byli někde na zábavě a v noci se chtěli  přeplavit na loďce přes jezero.  Tak si sedli a veslovali celou noc a ráno zjistili, že loďka byla přivázána k břehu, že jsou na místě. Tak to může někdy být. Je nějaké lano, které mě drží. Včera jsem říkal, někdy Zlému stačí jeden konkrétní nevyznaný hřích, a drží toho člověka neustále a říká:”Teď nechoď, půjdeš na vánoce.” “K tomu knězi ne, ten je přísný, co si o tobě pomyslí?” “A podívej se, jiní jsou horší.” Tak se to točí dokola. Říkám jedné paní: „A to vás netrápilo svědomí?“ Ona říká. „Každou noc. Kolik nocí jsem nespala a přemýšlela jak vejdu do zpovědnice a jak to řeknu. A konečně mi Bůh otevřel ústa.“ Konečně Bůh otevře ústa, aby to mohl všechno sejmout, uzdravit. Ke zpovědi je potřebná lítost, která vychází ze srdce, lítost, která má moc proměnit naši minulost. Lítost, která se dotýká Boha. Pane, kdybych mohl zaplakat, tak zapláču teď před Tebou. Jaký jsem byl hloupý, jaký jsem byl zlý, nerozumný, nezralý, odpusť mi. I s předsevzetím, že se to víc nestane. Když je to nějaká známost, která mě ničí, tak mi dej sílu, Pane, zříkám se toho. Zříkám se té či jiné příležitosti. A tehdy bude zpověď opravdu revoluční silou v našem životě, náš život se bude měnit, přeměňovat, přetvářet, budeme cítit, že rosteme ve vztahu k Bohu, že máme v sobě více pokoje a radosti.

Vypráví se o sv. Jeronýmovi, že ve svém mládí žil dost hříšně v Římě a potom, když se obrátil ke Kristu, odešel do Betléma, žil v jeskyni, překládal sv. Písmo, hodně se postil, modlil, přemáhal své tělo. Jednou, když se modlil před křížem, Ježíš k němu promluvil: „Jeronýme, dej mi všechno!“ On odpověděl: „Pane, všechno jsem opustil, odešel jsem od svých blízkých, zanechal jsem majetek. Nemám ti co dát.“ A Ježíš říká: „Jeronýme, dej mi všechno.“  „Pane, i knihy jsem prodal, peníze jsem rozdal chudobným. Už ti nemám co dát.“ „ Ale ano, Jeronýme,” říká Ježíš  “dej mi svoje hříchy.“ Amen.