Žena v církvi

Další z misijních promluv o.Michala

 

Chvála Kristu!  – Na věky, Amen.

To je pěkný pohled do kostela. Děkuji vám, že jste přijaly dnes večer toto pozvání na setkání s Kristem.

Platí taková zásada, duchovní, že slovo, které potřebujeme, které nám může  pomoci, si nemůžeme říct sami. Musí nám to říci někdo jiný. Můžeme o tom vědět, můžeme o tom přemýšlet, ale slovo které potřebuješ v životě, to si nemůžeš říct sám. Možná i proto je tak důležité, že se potkáváme, že slyšíme věci, které víte, ale že je slyšíte z jiných úst. A tak se dnes chceme trochu zamyslet nad posláním ženy, jak ho vidí církev, jak ho vidí Bůh. Velmi se dnes o tom hovoří, všude možně. Pro nás je důležité, jak vidí ženu Ježíš. On, který přišel všechno obnovit na této zemi. Jistě si pamatujete ten příběh, když Ježíš jednou šel s učedníky a zůstal u studny. Bylo velice horko, sedl si tam, učedníci odešli do města a k studni přišla žena pro vodu. Přišla v době oběda, aby ji nikdo neviděl, aby se s nikým nepotkala. Měla trochu divnou minulost.  Měla už 5 mužů, teď měla šestého. A Ježíš o ní věděl  všechno, ale  neodsuzoval ji. Požádal ji: „Dej mi napít.“ To znamená, věnuj mi trochu pozornosti. Velmi ji to překvapilo, že žid a muž, ji takto oslovil. Protože v tehdejší době muž se ženou na veřejnosti nemluvil a zvláště ne Žid. A Ježíš jí ukazuje na její hlavní problém. Říká: „Kdybys chtěla, já bych Ti dal živé vody, abys už nikdo nežíznila. Toužíš po lásce. Měla jsi 5 mužů, teď máš šestého a nic nedokáže naplnit tvoje srdce láskou. Jsi hodna lásky přes to všechno, co se v tvém životě stalo.” Ježíš jí nabídl víru, nabídl lásku a tato žena opravdu otevřela srdce, říká ta krásná slova: “Pane, dej mi takovou vodu, abych už nežíznila!“ To je vlastně naše prosba. „Dej nám takovou vodu, abych už nežíznila.“ A tak se stalo. Žena od radosti nechá i nádoby stát a běží do města, a když předtím své milence skrývala, teď o tom, který ji má opravdu rád, o Ježíši říká všem a vzbouří celé město. Najednou se z ní stala nová žena. Taková  u Krista má být. A tak žena u Krista nachází sama sebe. On ji umí oslovit, On má pro ni slovo, které ji vrací naději, On umí odkrýt ten genius ženy, o kterém papež hovoří. Tak je opravdu zvláštní a zajímavé se dívat, jak se Ježíš chová k ženám. Víme, že v jeho životě, v jeho působení vystupuje mnoho žen: je tu velmi zaměstnaná Marta, je tu v lásce šílená Marie, je tu Petrova tchyně, je tu žena, která ztratila syna - Ježíš jí ho vrací nazpět živého, je tu matka synů Zebedeových, která velmi prosí a nic nedostane. Jsou tu ženy, které doprovázejí Ježíše na křížové cestě a zůstávají pod křížem s Marií, jako poslední odcházejí z Kalvárie, jako první přicházejí ke hrobu a jako první prožily vzkříšení. Takto tedy Ježíš jedná se ženou, což v té době nebylo zvykem. Prolomil všechny bariéry, jedná s ženou s velkou úctou a Svatý Otec Jan Pavel II. napsal v roce 1995, když byl Kongres o ženě v Pekingu, list ženám, překrásný list. A v něm říká: „Musíme znovu pohlédnout na Krista, jak jedná se ženou, jak se k ní chová. A potom říká: „Kolik jsme převzali z toho jeho poselství, co jsme se naučili za 2000 let?” A dodává také: „Žel, žena byla v tomto období často odstrčená, ponižovaná, nemohla být sama sebou a tak nemohla obohatit lidstvo právě tím svým darem. A mezi těmi, kteří se takto chovali v určitých souvislostech, byli i synové církve, ... A je mi to srdečně líto.“ Vícekrát prosil ženy o odpuštění, tak i já na tomto místě bych vás chtěl jako kněz odprosit, jestliže jsme vám kdykoliv ublížili, abyste nám kněžím odpustily.

Papež potom ukazuje na Marii, jak jsme se i my před chvílí dívali skrze Krista na Marii, ve které je ten nejkrásnější projev ženského génia – Panna a Matka. Ona přijala nelehkou úlohu být manželkou a matkou v nazaretské rodině a tuto úlohu splnila. Ona je tak v pozadí všeho, ale je první. První, která nosí Spasitele pod srdcem, je první, která byla s tělem a duší vzatá  do nebeské slávy. Žena oděná sluncem. Ježíš si vzal kompletní lidskou přirozenost ze ženy. Jeho otcem je nebeský Otec a kompletní lidskou přirozenost má z Marie. Jistě se jí musel podobat, má mnoho jejich rysů. Nemohl Bůh výš povýšit ženu, nemohl ji jaksi krásněji použít pro své plány. To všechno máme na paměti a to všechno připomíná Svatý Otec v tomto listě. Dále říká, že v dějinách církve jsou velké ženy, které ovlivňovaly běh světa, jako Terezie z Avily, dodnes je učitelkou duchovního života, učitelka církve  Kateřina Sienská, žena, která usměrňovala i papeže. A jistě známe z naší  poslední doby velké ženy, alespoň jednu velkou,  známou po celém světě. Vykonala tak jedinečné dílo, které by muž nikdy nemohl udělat, protože je to ženské dílo! Svým srdcem, tím géniem ženy. A vy  víte, kdo. Matka Tereza. I v tom prostředí, těžkém, se ukázala jako žena. Svatý Otec při 3. výročí její smrti řekl: „Všichni si pamatujeme na její úsměv.“ V čem bylo její tajemství?  Protože v srdci měla Krista, dívala se na každého člověka očima a srdcem Boha. A měla odvahu jít tam, kde byla bída tak veliká, že lidem naháněla hrůzu. Protože měla v srdci Boha, dokázala vidět každého člověka očima Krista, očima Boha. V tom byla její velikost. A ještě jednu ženu, mladičkou, která žila sice dříve, ale je prorokyní naší doby, minulého i tohoto století. Svatý Otec ji vyhlásil učitelkou církve. Takový šok pro svět! Kdo je to? Máte ji tu v kostele, snad není kostela, ve kterém by nebyla. Kdo je to? Malá Terezka.  Nebyla na žádné univerzitě, zemřela, když měla 24 let, ale její pohled na jednoduché věci je tak geniální, že dnes každou její větičku studují teologové, rozebírají, jak jedinečně může člověk vidět věci, když se dívá očima Božíma. Toto je Terezka. Ty nejjednodušší věci viděla jako cosi úžasného, velkého. A víte, jak našla své místo v církvi? V jedné chvíli zvolá s velkou radostí: „Našla jsem své povolání! Mé povolání je láska, moje povolání je láska, mým povoláním je láska.“ Před smrtí říká s velkou jistotou slova, která šokovala lidi okolo ní: „Nikdy jsem nelitovala, že jsem se obětovala Lásce.“ A ona se skutečně obětovala, ona “shořela”. Může nám být jednou v životě velice líto, že jsme se velmi věnovali práci, že jsme se velmi  věnovali sportu, že jsme se velmi věnovali, nevím čemu, umění, ale nikdy nám nebude líto, že jsme se věnovali lásce. Protože láska nikdy nezaniká.  Ona jde s námi, ona nás dělá krásnými. Ona proniká do nebe. Mým povoláním je láska. To je vaším povoláním. A mimořádným povoláním každé ženy je láska. Když mluvíme o lásce, je třeba si ujasnit ten pojem, protože svět má dnes  své představy o lásce. “Mým povoláním  je láska” – to je láska. „Co je láska, poznali jsme z toho” říká sv. Jan, „že Kristus položil za nás svůj život.“ My často nevíme, co je láska, my se jen hrajeme na lásku a ubližujeme si.  “Co je láska, poznali jsme z toho, že Kristus položil za nás svůj život.“ A proto i my jsme povinni dávat  život za bratry, za lidi kolem nás. Tuto lásku sv. Písmo nazývá agapé. Agapé. Na rozdíl od eros, kde člověk miluje proto, že má z toho nějaký užitek, že se na tom druhém něco líbí, že má pěknou postavu, pěkné vlasy, pěknou tvář. „Milovat“, říká Terezka, „znamená dát všechno a k tomu přidat i sebe.“ Dát všechno a k tomu přidat i sebe. Když nedozrajeme k této lásce, nepřijdeme do nebe, ani já jako kněz ani nikdo z vás. Nebe bude právě proto pěkné, že tam budou lidé, kteří dozráli k této lásce. Tam se setkáme s Matkou Terezou, s malou Terezkou nebo Františkem – s lidmi, kteří jsou přeplněni láskou. Většina z vás, drahé sestry, dozrává k této lásce cestou manželství. K této lásce jdeme touto zemí. Nenajdeme ji v televizi nebo někde na ulici, ona se rodí z oběti. Z oběti. Jak jsem řekl, většina z vás jdete k této lásce cestou manželství. Bůh stvořil člověka jako muže a ženu. Stvořil je odlišné, aby se mohli doplňovat. Stvořil je dva, aby mohli být jedno. Takový je Boží záměr. „Člověku není dobře samému,“ říká sv. Písmo někde na počátku, ne proto, že by to Bůh nevěděl, ale my si to často  neuvědomujeme. Člověku není dobře být samotnému. A zajímavé je, že Bůh nepřivedl k Adamovi tři kamarády, aby šli na pivo, ale přivedl mu ženu. Dal mu ženu. Tehdy Adam zvolal: „To je konečně kost z mých kostí, to je to, co jsem potřeboval. To je někdo, kdo mě doplňuje, v kom se vidím, to je pomocnice. Ne vzatá z hlavy, aby soupeřila s mužským intelektem, ani z nohy, aby byl otrokyní, ale z boku, aby chránila srdce. Aby chránila hodnoty srdce, které muž tak lehce přehlédne. To je její úloha –  úloha ženy. Chránit hodnoty srdce.

A tak jste uzavřely smlouvu, přijaly jste svátost manželství, Kristus vstoupil do vašeho vztahu a posvěcuje ho. On proměňuje tu všednost každého dne, tu vodu na víno, na agapé. Na tu božskou lásku. Posvěcujete se cestou manželství. Tak jako mne posvěcuje kněžství, to, co dělám jako kněz, to mě posvěcuje, ať kážu nebo zpovídám, tak vás posvěcuje všechno, co děláte v rodině a pro rodinu. Všechno, co děláte proti manželovi a proti rodině, vás znesvěcuje. Někdy máme dojem, že je té práce moc, pořád dokola a nikdo to nevidí, možná ani nepoděkuje, ale není to pravda. Je tu někdo, kdo to vidí, kdo to registruje, kdo vás přes tu práci posvěcuje a tak vás vede touto cestou blíže a blíže k sobě. Samozřejmě, že je tu hodně příležitostí k oběti, protože je tu muž a žena jiné minulosti, jiné výchovy, ale především jiné psychiky. Muž myslí svou hlavou, rozmlouvá, žena myslí srdcem, říká a tak to jde někdy jaksi mimo sebe a otevře se i určité napětí, které vás posouvá dopředu, někdy je z toho mnoho těžkostí. Ne všechno vychází i v manželství tak, jak si představujeme. A možná sníme někdy o něčem jiném, potom tak lehce se člověk dostane do pasti. Důležité je, že přijímám tu cestu, na kterou mne Bůh postavil, ten závazek a kráčím věrně. My v církvi vnímáme lásku jako zodpovědnost a věrnost. To odráží tu lásku, kterou Kristus miluje církev. A všechny ty těžkosti, zkoušky i bolesti, ty nám pomáhají dozrávat v lásce. Sv. Terezka říká: „Zjistila jsem, že je dobře, když člověk někdy trpí, neboť ho to přibližuje k Bohu.“ A ona si toho vytrpěla dost. Kdyby byla jiná cesta, jak dozrát k lásce, než skrze kříž, Ježíš by nám ji ukázal. Stačilo by zazpívat nějakou píseň či zatancovat si a byli bychom přišli do nebe. Ale Ježíš řekl: „Kdo chcete jít za mnou a dozrávat v lásce, ať vezme svůj kříž a následuje mě.“

Možná je to kříž manželství, možná tvá situace v rodině, možná se ptáš: Proč, právě já, nevím. Nevím. Ale je tu někdo, kdo nás na této cestě posilňuje i tehdy, když to nevychází, i tehdy, kdy mne manžel opustil, i tehdy, kdy mi nerozumí. Kristus zůstává se mnou na této cestě, posilňuje mne.

Dokončení v příštím čísle Farního měsíčníku.

Duchovní slovo

„Žena v církvi“

 

(Dokončení katecheze pro ženy z minulého čísla)

 

Ano,je dobré si uvědomit, že manželství netrvá navěky.

Já jsem se nestihl ani oženit, a protože spěchám na svatbu, tak jsem vás všechny chtěl pozvat. Pojďte na svatbu, všechno je připravené. Volci jsou pozabíjení, víno je připravené. Bůh žení svého Syna a volá nás na svatbu. „Pojďte na svatbu!“ Při každé mši to slyšíme: „Blahoslavení, kteří jsou pozváni na svatební hostinu Beránkovu.” My všichni tam budeme jako nevěsta. Budeme sedět za stolem a Bůh nás bude obsluhovat. Je to opravdu cosi překrásného. Pojďte na svatbu! A tak nevyčerpávejme se až do krajnosti zde na zemi, berme ten život tak trochu s nadhledem a s takovou nadějí a s tím, že všechno, co se tu na zemi děje, je vlastně jen zkouškou mé věrnosti. K vzájemné lásce manželů patří i manželské setkání. Všechno, co vyšlo z rukou božích, je nádherné, přestože člověk umí pokazit i ty nejnádhernější věci. A tak víte, kolik napětí vzniká z těch setkání muže a ženy. Kolik neštěstí, kolik tragédií. Možná také proto, že muž necítí, že žena trochu jinak vnímá i toto setkání než muž. Možná i tím, že celá ta revoluce, erotická, sexuální, která se valí světem, zasáhla i nás. Ale to není středem života. I když je dobré vnímat toho druhého člověka, a uvědomit si, že náš intimní manželský vztah nás také posvěcuje. To, co žena často očekává, je láska, něžnost, dobré slovo a ne jen sex, který ji potom může i ponižovat.

„Co bude se mnou?“ ptala se mne  jedna mladá žena na misiích, „Byla jsem mladá, 18-ti letá, když jsem se vdala. Doma jsem vírou nijak nežila, vzala jsem si rozvedeného muže, teď máme 3 děti, já jsem uvěřila, chodíme do kostela, ale já nemohu přistupovat k sv. přijímání.“ Tak i tam, kde došlo k rozchodu, kde církev neuznává ten další svazek za svátostné manželství, dokud jsme na zemi, vždy máme šanci. Vždy se můžeme obrátit k Bohu, modlit se a přijímat jeho milost. I když možná ne tou nejběžnější formou prostřednictvím  svátostí- eucharistie, zpověď, ale Bůh má ještě tisíc možností, jak nám udělit milost, či odpuštění, či přijít k nám. A tak neztrácejme naději, i tam, kde je to těžké. Často se rodiče trápí pro svoji dceru, syna, že žije v neplatném manželství, co bude? Tam, kde se to dá dát do pořádku, je třeba dát to do pořádku. Tam, kde kráčíme věrně v manželství svátostném kráčejme, Bůh to vidí, posilní nás. A tam, kde je to nějak zablokované, kde není morálně možné rozejít se teď, tak důvěřujme, že Bůh má řešení. „U lidí je to nemožné,“ říká Ježíš, „ale u Boha je možné všechno!“ Všechno je možné.

Kráčíme tedy k Bohu cestou manželství a žena je stvořená pro mateřství. To je další oblast, skrze kterou dozráváme k lásce. Všechno v ženě je stvořeno pro mateřství, její myšlení, její psychika, celé tělo, všechno je stvořeno pro mateřství. A žena se opravdu rozvíjí, když se otevře mateřství. Když nepotkala muže tu na této zemi, vždy může žit blízko Krista a být duchovní matkou. To je matka Tereza, to jsou řeholní sestry, to je někdo, kdo žije sám. Nikdo by neměl být “starou pannou”, ale vždy může být matkou. Může vnášet do světa život, ovlivňovat prostředí, ve kterém žije, to je ten velký dar mateřství. Matka Tereza vždy říkala: „Snaž se o to, aby každý člověk, se kterým se setkáš, odcházel od tebe lepší a šťastnější.“ To je mateřství. Aby v něm bylo více života. Snaž se o to, aby odcházel od tebe lepší a šťastnější. Víte, jak žena ovlivňuje prostředí? V rodině, v práci, ve farnosti, ve vlaku, už jen když nasedne do kupé, ovlivňuje prostředí. A záleží na tom, čím je naplněné její srdce. Může přinést světlo nebo tmu! Tak o tom hovoří celé dějiny. Duchovní mateřství je velkou nadějí pro ženy, které žijí v manželství a nemohou mít děti. Je to velké utrpení, Bůh o tom ví, není mu lhostejné to utrpení. Ale též ho nabídněme a on ho použije, možná tvoje utrpení zachrání život nějakému dítěti, které jeho matka nechtěla přijmout. Nevíme. A jednou kdysi v nebi se to dovíme. Jak je to všechno propojené – v církvi. Jsme jedno tělo a Bůh má ještě celou věčnost, aby nám vynahradil to, co nám tu život ubere na zemi. Tu jsme jen v 1. dějství, ještě budou další dějství našeho života.

„Šťastná žena obdařená mateřstvím,“ říká Svatý Otec a myslí také na dítě jako dar; otevřete se plně dítěti. Svatý Otec říká, že  dítě je vždy dar, i když někdy je těžký, ale vždy neocenitelný dar. I když někdy těžký, ale vždy neocenitelný dar.

„Máme 4 děti,“ říkala mi někde žena, matka”, a jedno z nich je těžce postižené, má Dawnův syndrom.“ A tak jsem ji chtěl nějak utěšit, potěšit, ona říká: „Ale ne, to dítě je velkým požehnáním pro naši rodinu. Všichni ho máme velice rádi toho chlapečka a za to, že jsme se více přiblížili k Bohu, velice vděčíme právě jemu. To, že můj nejstarší syn je teď u salesiánů, to také přikládám jako požehnání skrze toto dítě.“  Dítě je vždy dar, i když těžký, ale neocenitelný dar. Pamatuji si, tam v našem okolí, jedni manželé měli dvě děti, on právník, ona, myslím, lékařka a to manželství už se rozpadalo. On měl své záliby, ona svoji práci a narodilo se jim třetí  děťátko, chlapeček těžce postižený, ani se nehýbal, jen očičkama komunikoval. A to dítě přitáhlo otce nazpět do rodiny. Bylo to ještě za komunismu, začali chodit do kostela, a když měl klučík 13 roků zemřel. Při pohřbu pan děkan řekl: „To dítě přišlo na svět, splnilo svoji úlohu a odešlo. A připravuje vám místo v nebi. Není to tak?“ Ten muž přišel za mnou a říká: „Chci si dát do pořádku duši - po mnoha letech, protože já se s tím chlapcem musím setkat.“ Nebo snad člověk je člověkem jen tehdy, když má šikovné ruce a rychlé nohy? Anebo když umí sdělovat lásku. To sám Bůh říká každému z nás, když přicházíme na svět. Může matka zapomenout na své nemluvně a nepřijat plod svého lůna? A kdyby i ona zapomněla, já na tebe nikdy nezapomenu. A dává nám matku, abychom pocítili tu lásku. Tak ji dal i mě a jsem své mamince velice vděčný, že mne přijala, že mi dala život, když jsem se narodil jako šesté dítě v roce 1948, kdy doba nebyla lehká, a mám ještě mladšího bratra, který je u františkánů a ještě máme mladší sestru. Věřím, že Bůh maminku odměnil v nebi a často na ni vzpomínám. Neměli jsme blahobyt, ale to, co jsme potřebovali, jsme měli. Rodiče  nás naučili věřit, dali nám víru v Boha a tak se v životě neztrácíme.

„Úloha matky a její práce,“ říká také Svatý Otec, „doma, zvláště při porodu, potom při opatrování dítěte, je tak těžká, že se nedá srovnat se žádným zaměstnáním a protože to neumíme zaplatit, tak si toho nevážíme.” Často se říká: „Tvoje žena pracuje?“ „Ne ona je doma.“ Ale doma dělá 2x tolik, než kdekoliv v práci. A tak si vážíme, já nevím, nějaké rekordmanky, nějaké podnikatelky, která vydělává dolary, ale nevážíme si matky, která vychovává děti. Kardinál Meixner říká: „Jak je to všechno v té naší společnosti obrácené naruby! Umíme ocenit a zaplatit kdeco, ale neumíme zaplatit a ocenit matku, která vychovává děti. Protože situace je velice vážná, my oceníme to, že vyrábí televizory, že dělá to a ono a neumíme docenit matku, která vychovává děti! Jaké je to vážné v dnešní době. Budoucnost má ta společnost, která má děti. Vaše městečko má budoucnost, protože jsme tu viděli děti. Viděli jsme rodiče a mladé s dětmi na svaté mši.

“Národy, které se bojí dětí, nemají budoucnost,“říká sv. Otec. Říká to často. Národ, který se bojí dětí, nemá budoucnost. To je celý zápas dnes, který probíhá ve světě – kultura smrti, kultura života. Ďábel nám namlouvá, anebo vnáší ten mrak smrti. Mladým lidem i  dětem se nechce žít. Mnoho mladých lidí mi říká při zpovědi, jen tak dodá na konci: „A nechce se mi žít.“ Když si tak uvědomuji: „Bože drahý, jak se jemu vstává ráno do školy, či do práce! Nechce se mi žít. Rodiče se bojí dětí, sahá se na život nenarozených, sahá se na život zestárlým. A kde to všechno skončí, kam to vlastně vede? Skončíme v homosexuálních manželstvích, která nemohou mít děti? Jak je to všechno nesmyslné. A kardinál Meixner říká: „Já se jen dívám, jak to vlastně skončí. Kam to všechno směřuje, při vší té moudrosti, kdy se ty národy tváří jako nesmírně vyspělé a moudré.“ A jsou zatemněné. Všechno je zatemněné, víte. Otevřít se životu, tam, kde je život, tam je Bůh, tam je požehnání. Jistěže církev nám nediktuje, kolik máme mít dětí, je to naše rozhodnutí. Jen chceme povzbudit, chceme ukázat, jaká je to hodnota pro národ, pro církev. Svatý Otec kdesi řekl rodinám: „Potřebujeme vaše děti, potřebujeme děti z dobrých rodin.“ Potřebuje je Česká republika pro povolání, pro budoucnost, pro ten zápas s kulturou smrti, neboť vymírají národy, celé národy vymírají.

Při té regulaci početí církev nepřijímá antikoncepční prostředky, je to vždy cesta do slepé uličky; nebudeme to probírat nějak podrobně. Jsou nějaké výjimky, tu a tam. Jde o zneužívání manželství tam, kde by dítě mohlo přijít a nechceme ho. V manželství jsou dva,  ne všechno záleží na ženě, nemůže si jeden diktovat, ale dá se tu vždy vyjít vstříc. Bůh není tyran. Ale přijměme jeho pohled. Jeho myšlenky nejsou vaše myšlenky. A naše výpočty vždy nemusí vyjít. Víte, tak si to vypočítávají lidé, jedno dítě, všechno tak, tak, tak. A podívejte se, jak se to najednou změní, jak může Pán Bůh přehodit ty karty a nevyjde to. Jeho cesty nejsou naše cesty. Tak se učíme i skrze misie přijímat Boží myšlenky, Boží pohled. Když mluvíme o mateřství, jistěže třeba vzpomenout to, co ohrožuje mateřství, a to je potrat umělý, tedy chtěný potrat.

Sv. Otec ve své encyklice „Evangelium vitae“ ( evangelium života ), říká toto: „Osobní pozornost chci věnovat vám, ženy, které jste se dopustily potratu. Církev ví, kolik činitelů mohlo ovlivnit vaše rozhodnutí a nepochybuje, že v mnoha případech to bylo bolestné, možná dokonce dramatické rozhodnutí. Pravděpodobně se rána ve vašich srdcích ještě nezahojila. Vždyť to, co se stalo, bylo a je velké zlo. Neznechucujte se však a neztrácejte naději. Snažte se raději tuto zkušenost pochopit a nějak pravdivěji přijmout. S pokorou a důvěrou se otevřete, pokud jste to ještě neudělaly,  pokání. Otec každého milosrdenství čeká na vás, aby vám udělil své odpuštění a pokoj ve svátosti smíření.“Je tedy možné odpuštění. I misie jsou takovou nabídkou, takové Boží amnestie, přijmout odpuštění a pokoj. A potom říká Svatý Otec: „Poznáte, že nic ještě není ztracené.“ Nic není ztracené. A budete moci poprosit o odpuštění i vaše dítě, ono totiž teď žije v Bohu. V Bohu se nic neztrácí. Bůh má tu moc, že vám ho může vrátit. To je to úžasné, co vám žádný lékař ani nikdo nemůže nabídnout.

K lásce  - agapé – dozráváme cestou manželství, cestou mateřství. A ještě je třetí bod – dozráváme cestou výchovy dětí. Říká Terezka znovu: „U těch, kteří milují, se děje velký zázrak: Čím víc dáváme, tím víc dostáváme.“ Tak to může být v rodině, v práci, ve výchově. Vím, že není dnes jednoduché vychovávat děti, je o tom dnes mnoho knih. Chceme vám v tom pomoci, knězi vám chtějí pomoci. Moji rodiče nečetli všechny tyto knihy. Vychovávali nás tím, čím sami žili. A tak to je. Když sami budeme žít víru, když Bůh bude pro nás opravdu něco znamenat, když se budeme k němu utíkat, na děti to přeskočí. Možná přijde nějaká krize, tak to bylo i v mém životě, když mi maminka říkala na konci střední školy, jestli nechci jít do semináře, pamatuji si, jak jsem ji odstrčil ve dveřích: „Starejte  se o sebe.“ Ale potom jsem 19 let musel čekat, ten její růženec byl silnější. A dnes jsem jí velmi vděčný. Mám bratra alkoholika, který pil mnoho roků a znovu ten růženec maminky, bratr už 12 let nepije. Všechno se tak pěkně poskládá, když ta  maminka je blízko Bohu.

Bůh vám dal úžasné srdce. Pamatujete si ten příběh ženy, která křičela za Ježíšem: „Pomoz  mé dceři!“ Byla to Kanaánka. Ježíš ji tak jakoby odstrčil, ale ona dále křičela a říká jí: „Není dovolené brát chleba dětem a dávat ho štěňatům, psům.“ Mohla se urazit, mohla mu říct „Tak se starej o svoje Židy,“ ale ona se pokořila a říká: „Ano, ale i štěňata jedí, z drobečků, které padají ze stolů jejich pánů.“ Tehdy se Ježíš otočil a říká: „Ženo, velká je tvoje víra.“ Toto chtěl slyšet. Možná to chce Ježíš, když se modlíte a zdá se vám, že se jaksi nic neděje. On nás chce ještě víc vyburcovat ve víře, aby mohl říct: „Ženo, velká je tvoje víra.“  A v té chvíli byla dcera zachráněná. Modlitbou můžeme velice mnoho dosáhnout, velice mnoho ovlivnit ve svém prostředí. Setkáváme se s tím na mnoha místech i na Slovensku, když lidé říkají: „Maminka se za mne hodně modlila, proto jsem se obrátil.“

Moji rodiče mne vybavili do života velkým darem, naučili mne věřit,“ říká zpěvačka Eva Pilarová, jistě ji znáte. „A když vidím mé známé a přátele v různých situacích života, jak se velmi bojí, víra mi velmi pomáhá.“ Je to velký dar – naučit se věřit, vést k víře, ukazovat příklad.

“Kdo najde ženu dobrou, její cena je nad perly”, říká kniha Přísloví, 31.kapitola. Opravdu potřebujeme znovu objevit ten génius ženy – každá žena potřebuje přijmout svoji úlohu, svoji pozici, svoji hodnotu, kterou má v Bohu. Často se trápíme pro to či ono, trápíme se pro krásu, na kterou je svět tak vázaný, kterou hodnotí, ale  Písmo říká: „Spanilost, to je klam a krása je pomíjivá. Chválu si zaslouží žena, která se bojí Pána.“ Tak to, co je ve vašem srdci, je daleko cennější než to, co se zdá navenek. Sv. Petr říká, že vaše ozdoba ať není vnější – zapletené vlasy, ověšené zlatem, krásné šaty, ale člověk ukrytý v srdci, tichý, pokojný duch, to je milé Bohu. Člověk ukrytý v srdci. Tím žena ovlivňuje prostředí okolo sebe. A jsme si vědomi toho, že tu ránu, po dědičném hříchu, kterou nosíme v sobě, tu samotu, o které mluví Písmo, nezahojí nikdo z lidí této země, ani ten nejlepší manžel,a věřím, že je máte, ani ty nejlepší děti, nikdo, ani nějaký takový milenec, jak si to někdy myslíme.

Říká mi asi 40-letá žena: „Mám dobrého muže, mám dobré děti, ale muž je jen člověk a děti jsou děti. Jsou určité pocity, jsou situace, kdy mne muž neumí pochopit, ani mne vlastně neposlouchá a dětem o tom nemohu říkat. A tak se cítím někdy opuštěná a mohla bych udělat nějakou hloupost, která by pokazila život celé rodině. Ale mám jednoho přítele, za kterým mohu vždy přijít. Vždy má na mne čas. Vždy mne usměrní, napomene, povzbudí. A tím, přítelem je Ježíš. Drahé sestry, tu lásku, kterou potřebujete, vám může dát jen Ježíš. Vy, starší sestry to víte, a proto jste tu často i hodinu před mší, modlíte se. Jaksi máte větší cit pro to. Prožily jste mnohé v životě, On uzdravuje ty rány, On dává naději, potřebuje vás i v životě farnosti, často tvoříte to zázemí, často vy ovlivňujete i život rodiny, i když je třeba být opatrnou, ale často ta babička sehrává velkou úlohu, tak jako v životě sv. Václava babička Ludmila. A často jste i takovými anděly strážnými ve farnosti či v rodině. To je asi všechno, co jsme chtěli říct.