„VOLÁNÍ BOHEM“

Sobota 21. 9. 2002

– zahájení misií – 

Hledejte Hospodina, pokud je možné ho najít. Volejte k němu, pokud je nablízku. To je výzva proroka Izajáše, to je  Boží výzva pro nás a velmi vhodná pro tento čas. Hledejte Hospodina, hledejte Boha, pokud je možné ho najít. Jsou mimořádné chvíle, kdy ho je možné najít, kdy se Bůh dává najít. A je to vlastně touha hluboká v člověku, aby hledal Boha, hledal cosi nad sebou, hledal cosi tajemné, aby hledal ten větší příběh tohoto světa, nebyl uzavřený jen v tom svém maličkém příběhu. Všechny náboženství světa hovoří o této touze po Bohu, který je v člověku. Ale křesťanství, jak říká sv. Otec, liší se od všech náboženství tím, že Bůh  je první, který hledá člověka.

Sv. Augustin to někde pěkně pověděl: „Já jsem si myslel, že hledám Pravdu, a Ty jsi vlastně hledal mne! Zapálil a ozářil jsi moji temnotu. Zavolal jsi a prorazil jsi moji hluchotu. A tak se chvěji hrůzou a láskou.“ To Bůh je ten, který hledá vás. Jak bychom vlastně hledali štěstí, kdybychom ho nikdy neprožili, jak bychom mohli hledat Boha, cosi nad námi, kdyby to nebylo uložené někde hluboko v našem srdci, jak by člověk hledalo ráj, kdyby nebyl z něho jednou vyhnaný z ráje. A tak se snaží vybudovat si ráj tu na zemi, usazuje se a buduje ho a nevím, co všechno. Potom stačí okamžik a všechno se mu zhroutí.

Vaše touha je vrátit se do ráje. My jsme ho tam někde ztratili, na počátku lidstva, ale neseme ho někde v sobě, hluboko uvnitř. A to je vlastně to volání Boha. Celé sv. Písmo  o tom mluví: Už na počátku, když člověk zhřešil, skryl se. To je následek hříchu, bál se, skryl se. A tehdy zaznívá v ráji to nádherné: „Kde jsi? Adame, kde jsi?“ Ne proto, že by Bůh nevěděl, kde je, ale aby si člověk uvědomil, co se stalo. Aby si uvědomil, že je někde v křoví, jak se říká, žije v mlze, že se skrývá, že už není tím, kým měl být. Že Bůh se stává pro něho jakýmsi nepřítelem, kýmsi, koho je třeba se bát. „Kde jsi?“ A Bůh volá člověka, aby vyšel z toho křoví, aby vyšel z té mlhy, kterou je hřích, kde se jaksi všichni ukrýváme do určité mír,y i když  nedá s před Bohem ukrýt. Někdo s skrývá za bohatství, za moc, za nevím co ještě, za známosti, co všechno si chce okolo sebe nahromadit, aby se ukryl za tím. Ale to se jednoduše nedá. Už to volání. „Kde jsi?“ je dobrá zvěst. Bůh nenechává člověka napospas tmě, Bůh hledá člověka. A celé dějiny spásy o tom mluví: „Kde jsi?“ To Otcovské srdce volá „Kde jsi?“ protože Bůh se nemůže jako Otec spokojit s tím, aby jeho děti byly od něho oddělené. A tak vlastně zaznělo to slovo „Kde jsi?“ i Abrahámovi, když ho Bůh povolal. „Abraháme, vyjdi ze své krajiny, od svého příbuzenstva a běž do krajiny, kterou ti ukážu. Přesadí ho na nové místo, do krajiny požehnání. Požehnám Ti a rozmnožím tvoje potomstvo jako hvězdy na nebi.“ Jistěže to trvá čas, ale Abrahám uslyšel tuto výzvu, vykročil a dnes je otcem naší víry. Nebylo to snad volání Boha, když oslovil Mojžíše na poušti z hořícího keře: „Mojžíši, Mojžíši,“ a on odpovídá: „Tu jsem, Pane.“ A Bůh říká: „Viděl jsem utrpení lidu v Egyptě, slyšel jsem jeho volání, slyším jeho pláče. Posílám tě, vysvoboď  můj lid.“

Drazí bratři a sestry, náš Bůh slyší. Náš Bůh vidí. On je ten, který stvořil okol, který vsadil ucho, on slyší náš pláč, on vidí naše utrpení, on vidí naší samotu. On je ten, který chce vysvobodit člověka pro plný život.

Taktéž poznáme ten příběh Samuela, když ho Bůh v chrámě oslovil: „Samueli, Samueli!“ Ale chlapec ještě neuměl rozlišit Boží hlas. Proto jde za veleknězem Helim a ptá se: „Volal si mne?“ A když  mu ten vysvětlí, že ho volá Bůh, tedy odpovídá: „Tu jsem, Pane, mluv. Tvůj sluha poslouchá.“ Tak Bůh jde za člověkem, hledá ho. Plně se to však uskutečnilo v životě Ježíše Krista. Ježíš přišel na tuto zem, narodil se ve chlévě, neváhal stát se malým zárodkem v lůně ženy a kráčel po této zemi, aby hledal, to, co se ztratilo. Tak to máte i vpředu na tom plakátě, obrazu. Hledá ztracených, hledá ztracené ovečky. Vyjadřuje to překrásně v podobenství o ztracené ovci. Když někdo má 99 ovcí a  jedna se mu ztratí, nepůjde ji hledat? Nezačne. Nechá těch 99 ovcí taková je Boží logika.

Řekli bychom mu: nechej ji, vždyť máš 99, ale Bohu záleží na té jediné.Jeho myšlenky jsou jiné, jako myšlenky naše. Jeho cesty jsou o mnoho vyšší než vaše cesty. A tak Ježíš nachází ztracené , tak našel Zachea, tak našel Leviho. Dnešní den jsme měli svátek sv. Matouše, který Ježíš povolal: „Pojď za mnou.“ A vytrhl ho z té hmoty, z té bídy, v které se nacházel, tak našel Marii Magdalénu, tak našel jednoho dne před 32 lety mne, na konci vysoké školy, ukázal na mne: „Pojď za mnou.“ Tak možno našel tebe, pamatuješ si tu chvíli, kdy Tě Bůh oslovil, kdy prorazil tvoji slepotu či prorazil tvoji hluchotu. Najednou si uslyšel jeho hlas. Nejplněji to Ježíš vyjádřil na kříži, když zvolal: „Žízním!“ Ani ne tak po vodě, jak po lidech, po nás , po naší lásce.

A tak misie, drazí bratři a sestry, to je čas, kdy můžeme uslyšet ten hlas, jak to bylo v tom letáčku, připraveném velmi pěkně, který jste dostali do každého domu. Tam je napsané: Zastav se! Jaksi jsme tak vytočení, tak jsme urychlili tu dobu, tak se snažíme utéct před sebou samým, i před Bohem, ale kde vlastně chceme utéct? Člověk se dnes podobá stromu, který chce být svobodný a tak se vytrhne i s kořeny ze země, ale co z toho potom je? A tak vysycháme, chybí nám život, chybí pokoj, potřebujeme se zastavit, potřebujeme se zaposlouchat do srdce, kdosi nás volá k tomu velkému příběhu, Bůh nás potřebuje. Nejsme u něho zaměstnaní, hledá dělníky ráno, v poledne, vpodvečer, aby jich mohl odměnit. Aby nás mohl zahrnout, svojí láskou, dobrotou. Možná se ptáme: „A kde můžeme uslyšet ten hlas?“ Drahý bratře, sestro: „Můžeš ho uslyšet v sobě. Ve svém nitru.“ Taktéž sv. Augustin říká: „Já jsem Tě hledal ve světě a Ty jsi byl ve mně, ale já jsem nebyl s Tebou.“ Člověk dnes utíká od sebe před sebou. Bojíme se ponořit do nitra, zůstat ticho, být sám se sebou. Sv. Augustin to pěkně řekl před staletími a stále to platí: „Pro sebe jsi nás stvořil, ó Bože a nepokojné je naše srdce, pokud  nespočine v Tobě.“ Nespokojené je naše srdce, pokut nespočine v Tobě. Od tedy prošlo mnoho roků, ale stále to platí, protože člověk je stále ten samý, i když létá na Měsíc, i když máme videa, i když máme počítače a mobily, ale máme víc pokoje?

Bůh vložil věčnost do člověka. A ta se ozývá v nás. Anebo říct, že jsme úplně spokojeni se svým životem? Možná máme problémy v manželství, v rodině, problémy s dětmi, problémy v práci, možná máme výčitky svědomí. Nemůžeme spát. Děkuj Bohu, to je jeho hlas. „Nespokojené je naše srdce, pokud nespočine v Bohu.“ A tak tento čas může nám pomoci  více spočinout v Bohu. Potřebujeme se „zasadit“ v Bohu, jako strom zapustit hlubší kořeny v Bohu, nemáme jinou naději na této zemi. Podívejte se, jak selhávají všechny zabezpečovací systémy ať v Americe či nakonec v Praze. Můžeme si vybudovat nevím co všechno. Stačí trochu změnit podmínky a jsme hotoví. Stačí trochu zabolet něco a lidé jdou si podřezat žíly. Potřebujeme se zakořenit v Bohu, nemáme jiné bezpečnosti, jiné jistoty na této zemi. A to je čas, který nám Bůh nabízí. Zakořenit se v něm! Můžeme ten hlas slyšet po tyto dny, neboť je to mimořádný čas, který nám Bůh nabízí. To on připravil tento čas, velmi mnoho lidí se za vás modlí. Velmi dobře jste se připravovali na tento týden. Mnoho řeholních společenství se modlí za vás. Máme kontemplativní  klášter redemptoristek, které se denně 7 hodin modlí. A ony mají napsaný v kalendáři Brumov teď  a  budou se ptát, jak bylo, co bylo, a modlí se den co den naši novici. Každý den mají poklonu za vás. A tak budeme cítit, vnímat, že opravdu se Bůh přiblížil. Jaksi ho jasněji slyšíme.

Někdy nám lidé říkají, že přes misie mi to všechno zůstává uvnitř. Jindy, když jsem i v kostele, jde to jedním uchem dovnitř a druhým ven a teď to zůstává ve mně. „Jako  byste o mně mluvili.“ Kdysi mi jeden pán pověděl: „Všechno o mně jste říkali.“ No jistě, nebo je to o člověku, o mně i tobě. Celé dějiny spásy jsou o nás. Bohu záleží na nás, na mně i na tobě.

A tak je dobré, že jsme se rozhodli využít tento čas. To, co Bůh potřebuje, je čas. Musíme mu dát čas. Víte, že i na lásku je potřebný čas. Nemůže mne někdo mít rád, jak mu nedám čas. Nemůže mi pomoct, jak mu nedám čas. I k lékaři když jdete, k psychologovi či psychiatrovi, tak musíte mu dát čas. Bůh potřebuje čas. A on už ví, co má udělat. Není to nejhlavnější, co tu uslyšíte, ale to, co Bůh vám poví. Možná, když půjdete domů, možná,m když se budete večer modlit, možná, když budeš večer pozorovat oblohu, najednou se v srdci cosi pohne, jakási nostalgie po nebi, po věčnosti.

A tak přicházejme, jak budeme moci, zkusme trošku ztišit  to prostředí okolo sebe, trochu vypnout televizor, rádio, trochu více se pomodlit, i v rodině, něco si přečíst ze svatého Písma, vím, že se nepřeneseme v tyto dny někde do nebe, ale tak srdcem můžeme být v nebi, i když musíme jít do školy, děti, i když možná musíte jít do práce, ale prožijeme tento čas jako duchovní cvičení, blízko Boha.

Víte, na to abychom se s Bohem setkali jsou potřeba dva. A Bůh ze své strany udělá všechno proto, abychom ho mohli potkat. Teď, už záleží opravdu na nás. Možná už dnes večer porozmýšlejme trochu otázkou Boha Otce: „Kde jsi? Josefe, Jane, Anno, Petře, kde jsi?“ Kde jsi na své životní cestě, kde se nacházíš. Kde směřuje tvůj život, kde se ukrýváš. Kde jsi? Ne proto, aby vás Bůh obviňoval, ani já vás nechci obviňovat, ale abychom si uvědomili pravdu, jen pravda nás vysvobodí. Kde jsi? Za co se skrývám?

A možno porozmýšlejme jakou odpověď na tuto otázku dal Bohu Abrahám a kde on teď je, kde skončil  jeho život. Jakou odpověď dal Bohu Mojžíš, jak se ukázal na hoře Tábor v plné slávě. Porozmýšlejme především jakou odpověď dala Bohu Marie a kde ona teď je. Kde skončil její život?  AMEN.