Smrt a soud

kázal otec Martin Zanovit

 Bratři a sestry,

dnešní večer na těchto misiích chceme uvažovat, mluvit o smrti a soudu. Uvědomuji si, že lidské uši nejsou ochotné slyšet o smrti a do srdce se tato myšlenka také nijak lehce snadno nedostává.  Není to lehké hovoři o smrti. Sám si to uvědomuji a chci se držet sv. Pavla apoštola, který říká: „Dej si pozor, abys sám nebyl zavržený, přestože jsi jiným kázal dobrou zvěst.“ Dnešní člověk chce raději slyšet to, co je příjemné, co lahodí srdci, ale na těchto misiích se nemůžeme vyhnout ani tomuto tématu o smrti a soudu. Vždyť Pán Ježíš nás poslal hlásat celé evangelium. A bylo by nám „Běda“!, kdybychom tak nedělali. Bratři a sestry, všichni konstatujeme, že v tomto světě není něco v pořádku. Jaksi je tento svět vzhůru nohama. Všechno je postaveno na hlavu. Zlí se mají dobře a těm dobrým se často nějak extra nedaří. Lež jakoby triumfovala. A pravda je mnohdy terorizovaná, neřest se vynáší do nebe a ctnostem se častokrát vysmívá. A tak se ani někdy nedivím, že se někteří lidé ptají: Existuje ještě Bůh? Existuje ještě spravedlnost? Vyplatí se žít ještě podle křesťanských zásad, vyplatí se být dobrým? Ano, takové otázky často slyšíme. A na tyto otázky si chceme v pokoře a víře, ve víře, v duchu víry dát odpověď. Věříš tomu, bratře a sestro, že existuje posmrtný život? Věříš tomu, že existuje soud? Věříme tomu, drazí bratři a sestry? A my chceme společně  s Martou říct: „Ano, Pane, my věříme. Ano, v duchu křesťanské víry očekáváme život v jiném světě. Vždyť kdybychom nevěřili v lepší oslavený svět, kdybychom nevěřili ve svět věčné spravedlnosti a pravdy, svět věčného pokoje, kdybychom nevěřili, tak potom opravdu proč žít dobře, snažit se o dobro, na co potom žít? A my věříme, že to není nějaký přelud, my věříme, že jednou nám to Pán všechno odplatí.

Drazí moji, Písmo říká: Určeno je člověku zemřít a potom bude soud. Určené je člověku zemřít a potom bude soud. A my věříme, že do této smrti nevede nějaký osud, temný úděl, nějaký kostlivec z obrázkových knih, nás do smrti vede Bůh, Pán nad životem. A též věříme, že smrt není to poslední. Potom „něco“ bude. Smrt je někdy opravdu těžká. Smrt je to nejtěžší, co musí člověk v životě podstoupit. A církev to ví. A proto zvláštními svátostmi vyzbrojuje věřící na poslední cestu, na věčnost. Chceme si uvědomit, drazí moji, že smrt je opravdu rozhodující okamžik našeho života. Okamžik plný velikosti a světla, ale i tmy a častokrát úzkosti. Ano, je to poslední možnost spásy. Jakoby poslední volání milosti. Kristus nás vede do smrti. Bratře a sestro, chceš spojit svou smrt s Jeho smrtí a tak mít účast na Jeho vykoupení? Chceš říct v posledním okamžiku: „Ano, Pane!“ nebo to hrozné „Ne!“? A toto poslední Ano! nebo Ne! vtiskne do člověka definitivní a věčnou tvář  a před duší se otevře opona věčnosti. A věčnost se, drazí moji, začíná osobním soudem. Ustanoveno je člověku, že umře. A potom přijde soud. Následuje soud nad naší duší. Drazí moji, smrtí se všechno nekončí. Někteří by chtěli, aby to tak bylo. Smrtí se však všechno nekončí, právě potom bude všechno. Bude všechno a Bůh. Bůh a  věčnost. Nebo, co je nejtragičtější, zatracení. Ano, v okamžiku, kdy se duše odloučí od těla, Boží světlo pronikne všechny hlubiny duše. To světlo Boží ozáří a prosvítí všechny záhyby naší duše. Nic nezůstane skryté, nic nezůstane neozářené. Bude to světlo, drazí moji, ve kterém duše v okamžiku a s jasností blesku pozná celý svůj uplynulý život. A v tomto Božím světle se  potom člověk vidí takový, jaký opravdu je. V tomto Božím světle se člověk opravdu uvidí, a sám pozná, kam patří. Sám se odsoudí. Totiž Boží soud nad mým životem je i mým osobním soudem. Na osobním soudu Bůh jakoby přinutí duši, aby vyslovila soud sama nad sebou. Dny zatajování minuly.

Bratři a sestry, nechci vás tu strašit. Vůbec ne. Vždyť mnozí namítají: „Bůh takový nemůže být, vždyť on je samá láska, je dobrotivý, milosrdný, laskavý.“ A on opravdu takový je. V celém našem životě až do posledního okamžiku našeho života stojí při nás a bojuje o Tebe, o každou duši! Ježíš Kristus bojuje do poslední chvíle našeho života, klepe na dveře tvé, mé, každé duše. On nechce, aby člověk zahynul, ale aby žil. Se spalující láskou se Jeho oči upírají na umírajícího. A v mnoha případech v posledním okamžiku se hříšník vrhne do náručí svého Boha a Vykupitele.Z toho plyne drazí moji, abych v posledním okamžiku svého života dovedl říct: „Bože smiluj se, odpusť mi“. A Bůh, který touží probudit v nás lítost a touhu po své odpouštějící lásce k nám vždy přichází. I v těch nejtěžších hodinách chce přijít a přichází nám vstříc jako první. Jako první. Doslova prosí, aby mu každý ten hříšný člověk dal možnost. Ale i to se stává a musíme to říct pravdivě, že někteří lidé se  zatvrdí. A tu se i Bůh stává bezmocným. Je bezmocný vůči svobodné vůli člověka. A člověk, který řekne: „Nebudu, nechci,“ se sám odsoudí k věčnému zatracení. Takový zatvrzelý hříšník nechtěl Boha ani tu na zemi, nechtěl s ním mít nic společného  a nechce mít Boha ani na věčnosti. My, drazí moji, kteří jsme tu, se chceme všichni dostat k Bohu, být s Bohem na věky, ale když hovoříme o nebi, také musíme hovořit o pekle, o věčném zatracení. O tomto zatracení se dnes velice málo mluví, velmi málo. Ale my musíme i s touto alternativou počítat a uvědomit si, že existuje. I když jsme tu proto, abychom se těšili na příchod Krista. My se chceme všichni dostat do nebe. My se tu nechceme strašit peklem, vůbec ne, ale Kristus mluví jasně též o pekle. A nejjasnější řečí. Zemřel, a za co  zemřel? Abychom byli vykoupeni! Více už pro nás nemohl udělat. Bůh dává každému tolik milostí, chce dát tolik milostí, aby se mohl spasit. Aby člověk byl zachráněný před věčným zatracením. Ano, Bůh dává každému tolik milostí, aby se mohl spasit.

Měl jsem dneska krásnou zpověď – penitentku (penitent-ten, který se zpovídá), která odcházela velice radostná. Cítil jsem, že se v ní něco změnilo, prolomilo. Tato možnost je při každých misiích, ale i při každé svaté zpovědi. Každý časem padneme, já také padám. To je život. Jdeme, padneme a s pomocí Boží znovu vstaneme. Přeju Vám abyste měli takovou jasnou tvář jako ta moje dnešní penitentka, která tak radostně vyšla ze zpovědnice a bylo vidět, jak jí je  lehce.

Končím příkladem z misií: Přišel jsem k nemocnému člověku, který se po 49 letech vyznal z hříchu, který celý život zatajoval, celý život se s ním trápil. A potom s takovou jasností řekl: „Otče, teď mohu zemřít. Teď mohu zemřít.“ A opravdu, jeho tvář se zjasnila, byl pěknější. A tak mohu říct: to byla milost. A tak se nebojme smrti, důvěřujme Bohu, v Boží milosrdenství. Jsme slabí lidé, ale chceme vždy prosit: „Pane Bože, smiluj se nad hříšníkem, Bože odpusť mi!“ A to je ta vlastní lítost. A toto chceme říct zvláště v té nejtěžší chvíli, když budeme každý jednou umírat: „Bože, buď milosrdný mně hříšnému, smiluj se nade mnou.“