Promluva otce Miroslava

 

Drazí bratři a sestry, podíváme-li se na kalendář, zvláště na měsíc říjen, do kterého jsme vstoupili, můžeme zjistit, že v říjnu církev vzpomíná v liturgii mnoha významných svatých, kteří ovlivnili spiritualitu a dějiny církve – ba můžeme klidně říci dějiny světa. Říjen začíná vzpomínkou na Terezii od Dítěte Ježíše, 4.10. v den biřmování v naší farnosti je sv. Františka, 7.10. Panna Maria Růžencová, 15.10. sv. Terezie od Ježíše – Velká, 16.10. sv. Markéta Marie Alacoque od Srdce Ježíše – první pátky v měsíci, 23.10. sv. Jan Kapistránský – velký charizmatik, 24.10. sv.Antonín Maria Klaret – zakladatel řádu klaretinů věnujících se nemocným, 28.10. svátek Šimona a Judy. A říjen vlastně končí 1. listopadem, tedy slavností Všech svatých. Můžeme říci, že říjen je měsícem  svatých, těch, kteří už odešli.

Ale myslím, že letošní říjen bude pro nás také příležitostí, abychom se zamysleli a děkovali Pánu Bohu za dvě vynikající osobnosti 20.století, které jsme měli možnosti přímo poznat, sledovat. Je to Svatý otec Jan Pavel II, který 16.října bude oslavovat – a my s ním – 25. výročí zvolením papežem. A spolu s celou církví budeme 19.října prožívat blahořečení Matky Terezy z Kalkaty. Dvě vynikající osobnosti, které zná svět, dnešní svět. Je jasné, že náš pohled, pohled lidí věřících, kteří máme poněkud jiný přístup k těmto dvěma osobnostem, je jiný, než pohled světa. Pro nás to nejsou jen postavy z novin. Aspoň doufám.

Je nemyslitelné představit si závěr 20. století bez osobnosti toho velkého charizmatika, apoštola národů, Jana Pavla II. Pamatuji si první návštěvu Svatého otce v mé rodné zemi, v Polsku v roce 1979. Bylo to na náměstí Vítězství ve Varšavě přesně v den Seslání Ducha svatého. Na závěr mohutné homílie prosí a volá mocným hlasem jako papež a jako syn této země: „ Ať sestoupí Duch, ať sestoupí Duch a obnoví tvář této země!“ To bylo v roce 1979. V celém národě proběhla jakási jiskra, něco co se dá těžko vyjádřit slovy, bylo to doslova vylití  Ducha svatého. To bylo biřmování národa. A v roce 1980 vzniklo hnutí Solidarita, do kterého patřilo 10 milionů lidí. Solidarita otřásla základy komunistického bloku. A postupně, trvalo to ještě potom devět let, v Polsku byl zaveden vojenský stát, komunisté se báli, ale celý národ měl vždy oporu v osobě papeže. Narůstal duch odvahy, důstojnosti člověka, naděje i v ostatních národech a nakonec bez prolévání krve se komunistický režim rozpadl. Víte, že Jan Pavel II. navštívil i Rusko, setkal se s Gorbačovem. Zrušení Sovětského svazu bylo podepsáno  -  nevím, jestli si to uvědomujete  -  právě 8.prosince na slavnost Neposkvrněného  Početí Panny Marie. A potom pokračovaly další politické události.

Ale, drazí, my lidé 20.století trpíme hroznou nemocí: ztrátou paměti. To je nejhorší pokušení současného člověka. Svatý otec vždy když byl v Polsku na pouti, vždy se odvolával na historii, připomínal nejdůležitější osobnosti, fakta, která měla pozitivní  vliv na vývoj dějin národa. Připomínal lidi, kteří pozitivně ovlivňovali víru národa, z čeho tito lidé čerpali sílu. A z této minulosti přešel do současnosti a budoucnosti. Jeho pohled na život je celistvý. Svatý otec je prostě veliký charizmatik, dar pro lidi. To všechno, co se událo, co udělal ten jeden člověk za těch 25 let, to se nedá ani všechno vzpomenout; je opravdu plný Ducha svatého, plný Boží moci.

Pro mnohé je ten velký charizmatik jen papežem – řečeno suše, jenom tak, jak to předkládají noviny či televize. Ale my si musíme jasně uvědomit, že těch 25 let s tímto člověkem, papežem, s otcem je veliký Boží dar pro nás lidi, pro věřící i nevěřící, pro celé lidstvo. Protože papežovu autoritu uznává celý svět, víme, jak je příjímán po celém světě, zvláště mladými lidmi. Můžeme se zeptat:“ Není to poslední vybídnutí nás všech, abychom si uvědomili co je nejpodstatnější v životě?“ To že Svatý otec nyní těžce nemocný – a celý svět to vidí – dnes ještě chodí, putuje po světě, bojuje o naše duše, to je výzva pro nás. Ty jeho poutě teď jsou ještě výmluvnější než když byl mladý, šikovný, trénovaný. Nám se nechce jít někdy do kostela 5 minut cesty, protože máme důležitější věci. Pro tohoto člověka, který nemá žádné soukromí, jehož jediným soukromím je duchovní kontakt s Bohem, často mystický kontakt, pro něho je nejdůležitější zápas o duše, o záchranu těch, jak říká sv. Pavel, které ještě lze zachránit. Nechme se, drazí, zachránit tím Božím darem.

Druhá osobnost, Matka Tereza z Kalkaty, kterou bude Svatý otec blahořečit, kterou známe bohužel někdy jen z novin, z časopisů, zvláště asi mladí, z fotografie jak se drží za ruku s princeznou Dianou. Svět porovnává Matku Terezu s princeznou Dianou, ale ty dvě přece nemají nic společného. Ta fotografie, to je vlastně projev milosrdenství k této ženě.

Matka Tereza je osoba charizmatická, která se celá dala Bohu, celý svůj život dala Bohu a těm nejubožejším lidem.

Nedívejme se na tyto dvě osobnosti – Svatého otce a Matku Terezu – jako na nějaké „divné“ lidi, nenormální. To my jsme nenormální. My jsme nenormální, pokud nežijeme podle Ducha Božího, podle Boží vůle, my se stáváme nenormálními, ztrácíme smysl života, nevíme, kam jdeme, nepoznáváme, co je důležité a co ne, nerozumíme často sami sobě, nerozumíme druhým, nerozumíme světu.

Tak prožívejme ten měsíc, drazí, v jednotě s celou církví, v jednotě s dějinami církve, které jsou poznačeny bolestí, křížem i stopami svatých, kteří žili a žijí. A svatý člověk je vždy darem pro druhé.

Chci ještě připomenou, že ke konci října proběhne v našich farnostech ( v Nedašově a v Brumově – Bylnici ) obnova misií, což je obnova naší víry, obnova našeho vztahu s Pánem Ježíšem. Prosím Vás, zařiďte si ty dny tak, abyste se mohli účastnit všech setkání, ať už v Brumově nebo v Nedašově ( program bude stejný ). Využijme toho času obnovy! Nemůžeme žít jen tou nestravitelnou stravou, kterou nás živí mentalita světa. Živme se Boží stravou, obnovme se v duchu, obnovme svou lásku, svou radost, svou naději tak, abychom mohli při ukončení misií, až budeme děkovat za všechny svaté a modlit se za naše zemřelé, abychom se mohli sami na sebe podívat tak, jako bychom byli na konci: Co dám Pánu? S čím přicházím? Jaké jsou moje ruce, mé srdce? Amen.