„Obrácení“

Kázal otec Michal

 

Co není ve  světě v pořádku? Ptal se novinář Matky Terezy. Ona se na něho podívala a říká: „Ve světě nejsem v pořádku já a i ty.“ Jaká nádherná odpověď. Co všechno chceme měnit ve světě, co všechno nám vadí ve světě a přitom ve světě nejsem v pořádku já i ty. Srdce člověka je zasažené hříchem, sobectvím. Humanisté 19. století tvrdili, že člověk je už dospělý, že už si sám poradí v životě, nepotřebuje ani Boha, že věda všechno vysvětlí, už nás přivedla k jakémusi rozkvětu, ráji. Ale najednou přišla 1. světová válka, jakýsi šok, ale tvrdili, že to byl jen takový omyl, lidé jsou už dospělí, jen je třeba člověka poučit, člověk je v zásadě dobrý a domnívali se, že tato válka ukončila všechny války na světě. Ale když to říkali, přišel Hitler, Stalin, přišla 2. světová válka, potom koncentráky, komunismus, PolPot a Balkán atd., atd. A dnes už vlastně nevíme, komu máme věřit. Divíme se mladé generaci, která už nevěří nikomu. O co se máme opřít v životě? Tolik spasitelů se nabízelo tomuto světu, přes všelijaké – ismy, že zachrání svět, ale neznali diagnózu, proto nemohli dát ani řešení. Přestože nabízeli to i ono, každý ten – ismus zklamal a zůstáváme nějak  bezradní. Stále jsou tu aktuální slova, která Bůh řekl už před staletími prostřednictvím proroka Ezechiela: „Odhoďte od sebe všechny svoje hříchy, které jste spáchali vůči mně a stvořte si nové srdce. To, co je nutné, drazí moji, to je nové srdce, odstranit egoismus ze srdce člověka. Samozřejmě, že se tu něco žádá, udělat jakýsi krok, odstranit hříchy, vyznat hříchy, ale jaká odměna – nové srdce!

„Konečně po tolika letech budu spokojeně spát,“ řekl mi jeden muž po dobré zpovědi. Kolikrát jsme v noci nemohli spát kvůli zlým myšlenkám v našem srdci, myšlenkám nenávisti či závisti, či nečistoty, a Bůh nám nabízí nové srdce. Ježíš Kristus přichází na tuto zem a jeho poselství, když vystoupil v Galilei je: „Obraťte se, čiňte pokání. Čas se naplnil, Boží království se přiblížilo.“ Bylo to neslýchané ohlašování, protože tu nepřichází nějaká nová filozofie, nějaká nová ideologie, ale nový čin! To Bůh způsobil, že čas se naplnil. To Bůh způsobil, že Boží království je blizoučko: a vláda Boha to je pokoj a radost. To Bůh způsobil, že naše hříchy mohou být odpuštěny, že se můžeme zbavit toho balastu, který neseme s sebou. “Boží království se přiblížilo,“ říká Ježíš, ale samozřejmě od nás se čeká odpověď! Bůh udělal ze své strany ten krok a čeká na odpověď. To není zlá zvěst, když nám Ježíš říká: „Obraťte se!“ To je dobrá zvěst, když mi někdo řekne, že nejdu dobrou cestou v životě, že se mám obrátit. Samozřejmě není to jednoduché přiznat si svoji vinu, ale Bůh opravdu čeká někdy jen maličký krok a tehdy začne mocně působit v srdci. Pamatujete si, jak prorok Jonáš volal v Ninivě, že ještě chvilka a Ninive bude zničené a ti lidé uvěřili, udělali pokání a začali volat k Bohu: „Smiluj se nad námi,“ a město bylo zachráněné. Co potřebujeme dělat, aby bylo naše město zachráněné, aby ďábel neničil naše děti, aby neničil rodiny. Co brání Božímu království přijít do našeho města, do našich rodin? Co potřebujeme udělat v našich zemích jak v Čechách, tak i na Slovensku? Obrátit se k Bohu, obrátit se k Bohu a volat: „Bože, smiluj se nade mnou.“ Udělat ten krok! Často si neseme v životě balasty, které nás tíží a jak dnes hovořil náš P. Jiří “O hříchu,“ co všechno hřích způsobuje. Jeden kardinál velmi pěkně řekl, že největší zloba hříchu je, že nás obírá o zdravý rozum. A člověk dělá jednu hloupost za druhou a potom zakrývá a všelijak kombinuje. „Obraťte se“ to znamená, přiznejte pravdu, ona i tak jednou vyjde najevo a všechno to, co se někde snažíme ukrýt a nějak kamuflovat a uvnitř omlouvat, že to v podstatě ani není tak zlé - to všechno se odkryje. Ježíš přichází, aby nás osvobodil od viny. Vím sám podle sebe, že to není lehké přiznat se k hříchu, kleknout si před spolubratra, prosit o rozhřešení, ale vím též, co to přináší do mého srdce. A je tu druhá strana obrácení, a to je povýšení. Ježíš říká: „Kdo se poníží, bude povýšený.“ Jistěže je tu třeba určité pokory, cosi přiznat a jsou určitá provinění, která se velmi těžko přiznávají. Možná to není pro nás ani tak těžké, jako takové zahanbující. Ale není jiné cesty. Není jiné cesty. O tom dnes mluví psychoanalýza, psychologie a dávno  nám to říká Boží slovo. Přiznat hřích. Postavit se v pravdě před Boha. „Odstraňte mi z očí zlobu svého myšlení,“ slyšeli jsme dnes, „Pojďme se obrátit! I kdyby jak šarlat byly vaše hříchy, vybílí se jako sníh.” Potřebujeme přiznat, že Bůh je Bohem, potřebujeme přiznat slávu Bohu na výsostech a tehdy bude pokoj na zemi, v rodinách, ve městech, v národech. My chceme pokoj ve světě, ale bez toho „Sláva Bohu na výsostech“ to nefunguje. Neplatí. A zkoušíme to i ono, různé triky. Kdyby tento svět potřeboval vědce, vyřešit nějaké vědecké problémy, Ježíš by byl přišel jako vědec. Kdyby tento svět potřeboval nějakého spisovatele, tak mohl přijít jako spisovatel. Kdyby potřeboval tento svět já nevím filozofa nebo politika, Ježíš by přišel jako politik. Ale tento svět, já i ty, potřebujeme odpuštění hříchů, vykoupení, proto Ježíš přišel jako Vykupitel.

„To je kalich mé krve, která se vylévá za vás.“ Toto potřebujeme na odpuštění hříchů. Přijat tuto skutečnost. A toto nás zachraňuje. „ Kdo se ponížil,“ říká Ježíš, „bude povýšený“. A on nelže. Tak to vidíme v Písmu. V jedné chvíli, kdy Petr vidí, jak zabrala Ježíšova slova a jak se sítě naplnily rybami, si zároveň uvědomil, kdo sedí u něho v loďce, s hrůzou říká: „Pane, odejdi pryč ode mne, neboť jsem hříšník.“ A Ježíš mu říká: „Neboj se. Já vím, kdo jsi. Já jsem přišel kvůli hříšníkům. Neboj se. Od nynějška budeš lovit lidi.“ Boha neudivuje, že se stalo to anebo ono v našem životě, protože jsme slabí lidé. Často jsme zbloudili. Ale to, co ho udivuje, jak se s tím můžeme trápit celý život. Proč s tím nepřijdeme k Němu. Jeho srdce je plné milosrdenství. Papež to nedávno ohlásil světu v Krakově, že není jiné naděje, tento utrápený svět nemá jinou naději než přijít k Božímu milosrdenství. Přijmout odpuštění a tak možná vykročit dál. Pamatujete si také ten příběh cizoložné ženy - také se to ráno připomínalo – ženy, kterou přivedli farizeové k Ježíši, byla přistižena při hříchu. Jak uctivě Ježíš jedná s touto ženou! On ji neponižuje. A když svým pohledem jakoby odsoudil ty, kteří ji přivedli, říká: „Kdo z vás je bez hříchu, ať hodí po ní kamenem.“ Proč se děláte soudci lidí, když sami jste plni zloby? A když všichni odešli, to je zpověď, ona zůstává sama s Ježíšem, a tehdy slyší ta nádherné slova: „Nikdo tě neodsoudil? Ani já tě neodsuzuji.“ Jak to potřebujeme slyšet od Krista. A stal se zázrak Božího milosrdenství. Když se mohlo něco takového stát a když se něco takové stává přes 2000 let milionkrát, je to proto, že Ježíš žije! Ježíš sice zemřel na kříži, ale Boží mocí byl vzkříšen. Žije v tom křehkém těle, kterým je církev. Žije ve svátostech, je přítomný tu v eucharistii, je přítomen ve zpovědnicích, kde se dějí největší zázraky na světě. Je přítomný v tom křehkém těle, kterým je církev.

A my ho tam můžeme potkat. My tam vstupujeme s vědomím, že je tu někdo, kdo má právo říci: „Máš odpuštěné hříchy.“ A už nikdy, nikdy, přes celou věčnost mi to nebude připomínat. Nebo snad existuje něco nádhernějšího na této zemi? Existuje snad nějaký větší zázrak? Je snad něco důležitějšího, co potřebujeme ve svém životě?

Často lidé říkají: „Zpověď? A na co, vždyť kněz také hřeší. Nač mám jít ke knězi? Hřích je moje osobní věc. Co je komu do toho, jestli já hřeším nebo nehřeším.“Ale není to pravda. Není to pravda, protože tvůj hřích škodí tvojí rodině, vnáší do světa zlo a utrpení, znesvěcuje společenství. A není nám jedno, jestli ty žiješ ve hříchu anebo vstáváš ze hříchu. Kdybych tu stál před vámi v těžkém hříchu, tak vám ubližuji všem a měl bych se vám všem omluvit. Ale je místo, kam mohu jít a vyznat před Bohem: “ Ublížil jsem.” To je zpověď. Tam máme být upřímní, protože před Bohem stejně nic neskryjeme. A když se nevyznáme z toho, co nás nejvíc trápí, tak jsme tam raději neměli jít. Namísto pokoje přichází do duše rozervanost. Do zpovědnice máme vcházet s lítostí, která vychází ze srdce, protože tam se rodí hřích. V srdci. Nestačí jen odříkat naučenou formulku. Musím si uvědomit, že můj hřích způsobil utrpení Krista. Musím upřímně vyznat: Bože, je mi to líto. I na misiích se často setkáváme s tzv. lítostí od satana. Pamatujete si, jak skončil Jidáš, který si sice uvědomil svoji vinu, ale ďábel ho nějak omotal: „Bůh ti stejně neodpustí,“ a skončil svůj život. Bojím se, že mnoho lidí se točí v takovém tom začarovaném kruhu. „Dva dny jsem bojovala,“ říká mi jedna paní, „zda mám jít ke zpovědi a vyznat svoje těžké hříchy, o kterých neví ani manžel ani nejlepší přítelkyně. Ale ne nepůjdu, řekla jsem si, možná až někdy na smrtelné posteli. Anebo si toto břemeno vezmu na druhý svět. Ale když jsem dnes ráno jela do práce autem, jela jsem jedním podjezdem a tam jsem na stěně viděla nápis sprejem: Ježíš Kristus je Pán. Každý den tam jezdím, ale dnes to byl šok. Zatřásla jsem se a věděla jsem, že musím jít ke zpovědi.“ To je milost. To je milost. To je často milost misií, vymodlená, kdy Bůh člověku dá světlo. Najednou člověk najde řešení pro to, s čím se trápí roky, možná proto nemůže spát. Najednou přijde milost a my víme, kam máme jít. Čeká nás Kristus, dobrý pastýř, Otec, který se nemůže dočkat svého dítěte, Bůh, který říká Kateřině Sienské: „Nechej mne vylévat na svět své milosrdenství,“ jakoby je v sobě nemohl udržet. To je čas těchto dní, Boží amnestie. Jak mi to kdesi pěkně pověděl jeden muž: „Už 2x jsem byl amnestovaný z vězení, ale teď chci tu Boží amnestii.” Tak je to takové zvláštní. On věděl, o čem je řeč, když mluvil o amnestii. Teď chci tu Boží amnestii.

Tuto milost nám Bůh nabízí v tyto dny, kdy si můžeme ve svém životě dát hodně věcí do pořádku.  Můžeme si udělat tzv. generální zpověď. To znamená, cítím, že od určité doby je mém životě něco v  nepořádku. Buď jsem něco zamlčel anebo se bál říct anebo jsem neměl lítost, zpovídal jsem se jen formálně. Chci to před Bohem jasně přiznat a přijmout odpuštění. Kněz nám pomůže a můžeme vykročit dopředu.

Do pokoje 17-letého syna vešla maminka a říká: „Máš tu velký nepořádek, měl by sis uklidit pokoj.“ A on vybuchl: „Mami, zmiz a zavři dveře.“ Maminka bez slova odešla. V noci však někdo zaklepal v ložnici na dveře. Mládenec vešel a říká: „Mami, spíš?“ „Ne.“ „A hněváš se na mě?“ „Jak bych se mohla hněvat.“ „Mami, prosím tě, odpusť mi.“ Pro sedmnáctiletého je tak lehké udělat hloupost, ale i pro třicetiletého i padesátiletého. A někdy je tak těžké říct to jednoduché slovíčko – odpusť. Ono má v životě obrovskou moc. To slovo, které dokážeme vyslovit manželce nebo manželovi, dětem, možná děti rodičům i v těchto dnech: Odpusť, odpusťte mi. O toto slovo bychom vás chtěli poprosit, o toto slůvko “odpusť”, protože ono může uvolnit v našem srdci velkou radost. O to slovo odpusť, které si můžeme říci navzájem, ale především,  když ho umíme upřímně, z hloubi srdce říci Bohu: „Bože, odpusť mi.“ Amen