„ NEVÍM CO SI MÁM VYVOLIT“

 neděle 22.9.2002.

Kázal otec Michal Zamkovský

„Nevím, co si mám vyvolit,“ říká sv. Pavel, „Nejraději bych zemřel, abych byl s Kristem. Toužím zemřít a být s ním. To by bylo o mnoho, o mnoho lepší“. Jak to bylo v tom dnešním čtení. – „Ale pro vás by bylo lepší, kdybych pracoval dále. A tak to nechávám na Bohu.“ – Není to postavené na hlavu? Vždyť člověk chce žít co nejdéle tu na zemi. Snažíme si zachovat život, všechno možné děláme proto, abychom žili. – A sv. Pavel říká: „Toužím zemřít a být s Kristem.“

Jak je to možné? Je to možné proto, že poznal Krista, že ho potkal, že ho viděl u Damašku a všechno ostatní je pro něho smetí, zbytečnosti. Zříká se všeho, jen aby mohl být s ním, aby mohl dosáhnout Krista, být s ním. Neboť On je odpovědí na všechny naše touhy, všechny naše otázky. On je odpovědí na tu otázku, kým je člověk. Kým jsem já i ty. „Toužím být s Kristem.“ Sv. Pavel v jednom listě říká, že byl vynesený do třetího nebe a viděl věci, o které se nedá ani vyprávět. Říká, že sláva, která se na nás ukáže, se nedá ani porovnat s tím, co tu prožíváme na zemi, s našimi zkouškami, utrpením. Všechno to měl před očima, a proto toužil už být tam, kde je náš domov. Je to tak důležité pro náš život – mít cíl před sebou kam vlastně ten život směřuje. Když magnet nemá póly a naše víra nemá nebe, tak to nemá přitažlivost, to netáhne. To nechutná ani mladým. To je tak – jdeme do kostela, zase ke zpovědi, a zase do kostela, a zase do práce – tak jaksi dokolečka. Ale my přece kamsi směřujeme. Nás to někam táhne. Každého ho táhne někde jinam, samozřejmě. Ale nás, kteří jsme okusili z Boží radosti, kteří jen trošku známe Krista, že v něm jsou všechny poklady, nás to táhne k němu, být s ním, navždy s ním.

Jeden můj přítel jednou říkal, jak se změnil jeho život. Zdálo se mu totiž, že přišel do nebe a nevěděl, na co se má dřív podívat, zda na zlaté ulice, náměstí. Viděl  brány z perel. „Slyšel jsem zpěv,“ říká, „který jakoby ani nevycházel zvenku a procházel skrze mne a činil mě blaženým. Potom mi Bůh ukázal zástup lidí, byli oblečeni v bílých šatech a byli nesmírně šťastni. A viděl jsem tam mnoho mých známých a tehdy Bůh řekl“: „Toto je můj chrám.“ „Lidé?“ divil se on. A Bůh s velkou hrdostí řekl: „Toto je můj chrám!“

Drazí moji! Je snad pro Boha těžké vytvořit zlaté ulice? Vytvořit nebe ze zlata? Bůh řekne a stane se. Ale pro Boha je problémem člověk, který mu může říci  - ne. Bůh nás stvořil svobodné. A my máme to velké právo říci Bohu ne. Vy, rodiče, to víte, když vám dorůstal syn nebo dcera, vidíte, že jde špatnou cestou, chcete mu pomoct a on vám řekne: „Ale vy se do mého života nepleťte. Já vím, co mám dělat. Je to můj život.“ A můžete se rozkrájet, chcete mu pomoci svojí zkušeností, ale on si nechce dát pomoci. Co asi prožívá Bůh, náš Otec, který ví, co je pro nás nejlepší, který je nekonečně dobrý, jak jsme to slyšeli: „Anebo mi závidíš, že jsem dobrý?“ – Který nám dá nad míru dobra. Co asi prožívá Bůh, když mu člověk říká: „Ty se, Bože, do mého života nepleť. Já vím, co je pro mne dobré.“ Vypadá to asi tak, jako když dvouleté dítě řekne: „Tati, ber se z domu, já  si život zařídím samo.“ Je to směšné. A tak se často vůči Bohu chováme. Bůh si totiž z nás buduje chrám. My jsme jeho chrámem. On se chce procházet tímto chrámem. On nás chce udělat trvale blaženými. A co chce od nás? To, abychom s ním spolupracovali, abychom měli trochu dobré vůle. Vždyť On už tolik udělal! Poslal na zem svého Syna, toho, který nepoznal hřích, nechal zabít za nás, abychom my mohli být ospravedlněni. Abychom já i ty mohli přijít do nebe, abychom nemuseli být navěky zatraceni a být daleko od Boha, který je Láska. Dává nám Církev, dává nám svátosti, dává nám zpověď, dává nám misie, nevím, co všechno, aby si nás přitáhl k sobě. A od nás chce, abychom spolupracovali. „Nechť  bezbožný  opustí svoji cestu,“ říká nám dnes skrze proroka Izajiáše.

Kolik se tu naděláme. Kolik se nadřeme! I na tom Slovensku nebo i vy tu na Moravě, co všechno chceme v životě stihnout. Ale na čem vlastně tak pracujeme? Možná dnes se ptejme: Co vlastně budujeme, o čem to všechno je? Rodiče říkají: Chceme pro děti lepší budoucnost, chceme jim postavit dům, zabezpečit všechno možné. Je to dobré. Je to znamení, že zodpovědně prožíváme své rodičovství. Ale jsou v životě věci prvořadé a druhořadé. Jsou v životě věci, které jsou na prvním místě a potom některé, které jsou na druhém místě.

„Postavili jsme nádherný dům,“ vyprávěla mi jedna žena na Slovensku při misiích, „v takové rekreační oblasti, lidé chodí a fotografují ho, obdivují, jak je řešený, jak je okolí upravené, ale víte co, postavili jsme koncentrák. Kdybyste viděl, jak smutný je tento dům, v tom domě není pokoje, v tomto domě není lásky a děti utíkají z tohoto domu. A já bych vyměnila i dům, i auto i chatu za to, kdybychom doma měli pokoj.“ Neřekl to snad Ježíš: „Hledejte nejdříve Boží království!“ To znamená pokoj a radost v Duchu svatém a ostatní jde jaksi samo.

„Co získá člověk,“ říká Ježíš, „kdyby i celý svět získal, jaký to přinese užitek člověku? Kdyby i celý svět získal, i když se mu to nepodaří, přestože se někteří tváří, jakoby dnes chtěli koupit zeměkouli. Ale je to na nic, když ztratíš duši, když ztratíš život, který máš v sobě od křtu. Je to na nic, co dá člověk jako výměnu za svou duši? A tak nám Ježíš říká podobenství o jistém hospodáři, kterému pole přineslo velkou úrodu a tak přemýšlí co udělá. „Postavím větší sýpky, protože nemám kam všechno uložit.“ – A tak si postavil větší. Potom  přemýšlí, postavím ještě větší a postavím ještě větší a potom tam všechno uložím a řekl si: Duše, máš mnoho bohatství na mnoho let, teď jez a pij a odpočívej, užívej si života. Víte, co mu Bůh řekl? Blázne, blázne, ještě tuto noc požádají od tebe duši a všechno, co sis připravil, pro koho to bude? Nevidíme to snad, nevnímáme to snad? Že stačí chvilka a i všechny šaty jsou pryč a musíme si vypůjčit, abychom si měli co obléct? -Všechno, co jsi si připravil, pro koho to bude? – A Ježíš dodává. Tak dopadne ten, který chce být na Zemi bohatý, ale  před Bohem není bohatý. Tak nás chytila na Slovensku jakási chamtivost, i ten, co nemá nic, i ten co má mnoho, chtěl by mít ještě víc, nevím zda je to i u vás. Ale stále lidé jen lamentují, že máme málo a zapomínáme na to, co máme. Že to bohatství je v nás. Pro Boha je bohatstvím tvé srdce. Co je člověk? Ptá se někde papež – Co je člověk? – Když Bůh neváhal dát na smrt za něho  svého syna! Jakou cenu musíš mít v Božích očích, když neváhal dát na smrt za tebe svého Syna! Proč se tak ponižujeme? Proč se hrabeme jen v této zemi, když my jsme povoláni pro nebesa, pro nebe? A taktéž říká Svatý otec, že tragédií dnešního člověka to nejsou nevyléčitelné choroby, neboť ony byly vždy v lidstvu, tragédií dnešního člověka to není hlad ve světě, i ten vždy byl. Tragédií dnešního člověka to nejsou katastrofy, i ty vždy byly, ale tragédií dnešního člověka je, že zapomíná na věčný život! A to i věřící lidé! Zapomínáme na věčný život! A potom je všechno tragédií. Nejmenší neštěstí tu na zemi, které má být zkouškou naší víry, je pro nás tragédií. Maličká bolest někde, začne nás trápit, nespíme celé noci, maličké neštěstí, které má být zkouškou naší víry, nás vytočí, že jednoduše musíme brát tablety. Tragédií dnešního člověka je, že zapomíná na věčný život!

„Děti moje,“ říká Marie ve svých zjeveních, „budujete tento svět bez Boha, a proto vám nepřinese štěstí.“ Dobře si to pamatujme: Budujete tento svět bez Boha, a proto vám nepřinese štěstí. To štěstí je v nás. Vědomí toho, že jsme blízko Boha, že Bůh ve mně přebývá, že Bůh si ze mě dělá chrám  a že já směřuji k němu do nebe, to je i určitá zodpovědnost před Bohem. Když vaši kněží přijdou jednou před Boha, Bůh se jich nebude ptát, co  stihli obnovit, vybudovat v Brumově, ale zeptá se jich: „Kde jsou věřící z Brumova?“ A když budou moci ukázat: „Tu jsou, Pane, pro ně jsme se namáhali,“ jak sv. Pavel říká Korinťanům: „Vy budete mojí slávou v den Krista, že jsem neběžel nadarmo, že jsem se nanamáhal nadarmo, vy budete mojí slávou!“ Vím, že Bůh se mne nezeptá, když jsem 19 let pracoval v Šroubárnách ve Staré Lubovni a 10 let jako kněz jsem tam byl ve fabrice, nebude se mne ptát, co jsme postavili, jaké haly, ale zeptá se mne, kde jsou lidé, se kterými jsi pracoval? Jak si jim pomohl dozrát pro nebe? Rodiče, co se vás Bůh zeptá, až přijdete před něho? „Kde jsou vaše děti? To jsou moje děti,“ řekne Bůh, „já jsem vám je svěřil na nějaký čas, že je budete vést ke mně, že ony budou dozrávat ve víře, v lásce.“

Je tak dobré, že jsou tu, že  je vodíte k němu. Manželi, co se tě zeptá Bůh, když přijdeš před Boha? A kde je tvoje manželka? To mladé děvče, které jsem ti svěřil u oltáře, abys jí pomáhal dozrávat pro nebe. Manželko, kde je tvůj manžel? Neboť proto jsme vstupovali do manželství, abychom si pomáhali dozrávat pro nebe. My jsme tu jen na cestě, my jsme tu jen ve vyhnanství, my jsme tu jen na krátký čas. A když se osvědčíme, máme obrovskou odměnu. Od Boha, který je dobrý, který nás volá k sobě, abychom jako sv. Pavel mohli říkat. Toužím už zemřít a být s Kristem.Už  je pro mne připravený věnec, hovoří na jiném místě sv. Pavel, který dá Bůh těm, kteří ho očekávají. Žijeme opravdu pro nebe nebo jen pro tuto zem? I tyto misie mají být takovým otazníkem v našem srdci. Kam vlastně směřuje náš život, co tu na Zemi skutečně budujeme? Kde je moje místo? Věříme, že máme v nebi připravené místo? Věříme v nebe, které je tak blízko, kde jsou naši blízcí? Věřím, že jsou tam mí rodiče, těším se, že se s nimi potkám. Není to nebe, které nám slibuje  tato zem a nějaký „Nový věk“ a nevím, co všechno. Hovoří o ráji na zemi, ale my někdy cítíme, jako by se zvětšovalo to peklo na zemi, boj dobra a zla. Ale když jsme v rukách Božích, Bůh si nás uchrání. Jsme jeho vlastnictvím a jemu patříme.

AMEN