„Muž v církvi „

Další z misijních promluv o.Michala

I vám děkujeme, že jste dnes přijali toto misijní pozvání. Jistěže, takových setkání nebývá mnoho anebo jste ho vůbec v životě možná neměli.

Říká muž knězi: „Víte, my jsme velice zbožná rodina, moje žena chodí každou neděli do kostela.“ On je to vtip, trošku, ale někdy to tak opravdu vypadá, že to křesťanství je jen pro ženy. Často máme takový dojem, i když muži někde v kostele jsou. Občas se najednou  vynoří a je jich hodně, ale před očima máme většinou ženy. A přece  křesťanství je také pro nás, pro muže. Ježíš byl obklopen muži. Možná bude dobré se podívat na takovou velkou biblickou postavu, protože Písmo je vždy zdrojem inspirací pro život, neboť ono nás učí o životě  velmi mnoho. Jistě znáte postavu krále Davida. Byl to velký muž, říká se, že byl podle Božího srdce, vykonal velké dílo v Izraeli i v Božím pláně, ale David těžce zhřešil. Jistě si pamatujete tu situaci, kdy viděl ze střechy cizí ženu jak se koupe a  pozval si ji. David nebyl tam, kde měl být. Měl být na bojišti, byl doma, lenošil, nudil se a víte, jak to dopadlo. A když žena s ním čekala dítě, tak dal v boji zákeřně zabít jejího muže. Vidíte, jak hřích oslepuje, jak ho obíral o rozum. A potom si ji dovedl do svého paláce, dítě se narodilo, zdálo se, že je všechno v pořádku, David to dokázal všechno dokonale zakrýt, ale  Písmo říká, že Bohu se to nelíbilo. Před Bohem se nic nedá ukrýt a tak Bůh posílá proroka Náthana k Davidovi, jistě to byla těžká úloha, mohl dopadnout tak, jako ten manžel Bat-šabe. A Náthan mu vypráví příběh, jak jeden boháč měl velké stáda ovcí, dobytka a kdesi tam žil nějaký chudák, který měl jen jedinou ovečku. Když boháčovi přišla návštěva, bylo mu líto vzít ze svých stád a tak dal sebrat tomu chudákovi ovečku a pohostit s ní své hosty. Tehdy David vykřikl: „Tento člověk je synem smrti!“ A Nathan mu říká: „To ty jsi ten člověk.“ Vidíme, jak lehce umíme posoudit jiné, jak se David dělal soudcem nad jinými, ale sebe neuměl posoudit. Jak vlastně přišla ta temnota, až Bůh sám ukázal: „To ty jsi ten člověk!“ Bůh tě vzal od ovcí, dal ti království, dal ti to i ono a ty jsi se mu tak odvděčil. David se pokořil před Bohem, vznikl ten překrásný žalm 51 “ Smiluj se, Bože, nade mnou, pro své velké milosrdenství”. Bůh mu odpustil vinu, ale dítě zemřelo. Hřích má vždy své následky. Hřích nese s sebou neštěstí – vždy. “Ty jsi ten muž!“ Možná si to také potřebujeme uvědomit, i já jako kněz a jeden každý z nás. Potřebujeme takové Boží světlo do svého života. I o tom jsou tyto misie. Dovolte, aby to světlo přišlo, abychom se tak nějak zastavili v tom shonu. Víme, že život se v poslední době nesmírně zrychluje a často se setkáváme s muži - nejen na Slovensku, jezdíme i jinam -  byl jsem na misiích v Kanadě, v Holandsku - kteří hledají sami sebe. Kdo vlastně jsem? Má být otcem rodiny? Kdysi komunismus se staral o všechno, děti šly do jesliček, do mateřské školky, do družiny. Dnes se čeká, že otec má vést rodinu, má podnikat a nikdy se to neučil. Tak přichází nové úlohy, nové napětí. Mobily, auta, internety zrychlují život, Vším se rozvíjí náš rozum a často vysychá srdce. A když srdce není v pořádku, tehdy člověk lehce udělá všelijaké hlouposti. A opravdu velmi často řešíme  různé problémy v rodinách, v manželstvích, tragické situace, kdy se člověk skutečně nesmírně diví, jak je to možné. Augustin, který sám prožil toho dost, z vlastní zkušenosti říká: „Bože, ty jsi tak moudře uspořádal svět, že každý neuspořádaný duch, potrestá sám sebe.“ Každý neuspořádaný duch, každý, kdo si chce žít na vlastní pěst, potrestá sám sebe a když sledujete život okolo sebe, potvrzuje nám to. Naopak David říká v žalmu: „Blahoslavený muž, který se bojí Pána, a má velkou zálibu v jeho příkazech. Jeho potomstvo bude mocné na zemi. Jeho srdce je pevné, nebojí se. Bezpečné je jeho srdce.“ Potřebujeme jakousi jistotu, takovou bezpečnost srdce, požehnání, které chrání rodinu a půjde i dále to požehnání. Jeho potomstvo bude mocné na zemi. V jeho domě bude úspěch a bohatství. Blažený člověk, který se bojí Pána. David byl člověkem srdce. Nebyl perfektní, jak vidíte, udělal chyby i dost velké chyby, ale dokázal se před Bohem pokořit. David totiž žil před tváří živého Boha. To je víra. Pro něho Bůh, to nebyla nějaká idea, když zhřešil, tak padl před Bohem na zem a volal: „Bože, smiluj se nade mnou!“ Když přenášeli Archu úmluvy, tak skákal a tancoval ve spodním rouchu, že manželka Nikol jím pohrdla. David to je člověk srdce, který dokázal Bohu zpívat žalmy, hymny, ale měl odvahu, když bylo třeba, jít bojovat s Goliášem. Jednal tak , protože jeho srdce bylo v pořádku. Celý náš život, to je o srdci. Jaksi nás tato doba  to doznívající osvícenství a racionalismus - klame, mysli a mysli a tedy jsi. A tak myslíme a vymysleli jsme jednu válku, druhou válku. Vymysleli jsme všechno možné, koncentráky a vymýšlíme stále víc, jak si navzájem ubližovat, protože srdce není v pořádku. Nová doba vyžaduje: „Miluj a jsi.“ „Miluj, modli se a jsi!“ Měj vztah s Bohem a tehdy  opravdu žiješ.“ A tak možná i v tyto dny i dnes si chceme  trošku uvědomit, že to, co pomůže světu, co pomůže nám, naším rodinám, to nejsou žádné velké vědecké konference, jakýsi rozvoj našeho rozumu, ale vrátit se pod baldachýn víry, vrátit se znovu k tomu, čím žili naši otcové, i tu v tomto prostředí. Jak jsem se díval, 72% lidí v tomto městě se hlásí ke křesťanství, to je ohromné. Vůbec v tom měřítku českém je to nádherné a je to nesmírně moderní, že jsou tu lidé, kteří vědí, kde mají své kořeny. Vrátit se pod baldachýn víry. Znovu uvěřit Bohu a dovolit, aby měnil naše srdce. Papež Jan Pavel II. kdysi řekl, že je neštěstím, že mnoho katolíků nemá osobní vztah s Ježíšem Kristem. Je to pro ně kdosi  před 2000 lety. A přitom skrze Písmo nám říká Ježíš: „Hle stojím u dveří a klepu, kdo uslyší můj hlas, otevře dveře, k tomu vejdu a budu s ním.“ Tu se jedná o naše srdce. Otevřít dveře a žít s ním. A tehdy se začíná měnit naše myšlení, náš pohled na svět, na rodinu, na prostředí okolo nás. Důležitá je tu modlitba, bez modlitby není víry, tu se nedá nic oklamat. Když mi někdy lidé říkají: „Jsem věřící, ale nemodlím se. Říkám: „To je tak, jako byste řekli, žiju, ale nedýchám.“ Věřit, to znamená modlit se, rozmlouvat s Bohem. Počítat s ním, věnovat mu čas, budovat ten vztah s ním, otevřít si Bibli, číst ji. Účast na sv. mši zvláště v neděli, velice mnoho říká o našem životě, o našem křesťanství. Víte, přišla doba, kdy nestačí si na něco hrát. Zvláště mladí nás prohlédnou rychle, když něco hrajeme. Včera, když jsem tu měl setkání, tak se na mě dívali: kdo to je, a čemu můžeme věřit, čím on žije, proč on to říká, viděl jsem, že oni mě zkoumají. Dnes se nedá hrát na náboženství, na křesťanství, když nemá sílu. Abychom mohli naplnit Boží vůli, musíme Boha opravdu slyšet a kráčet s ním, žít s ním. Když David splnil ve svém pokolení Boží vůli, usnul, zemřel. Splnil Boží vůli, přesto, že nebyl perfektní, ale byl člověkem srdce. Jaká je Boží vůle pro nás? Myslím, nemusíme ji hledat kdesi vysoko, daleko, nad oblaky, většina z vás žije v manželství. Boží vůle pro muže, který žije v manželství, je být ochráncem ženy, která je jeho manželkou. To je na 1. místě. Nemusíme nikde vysoko daleko hledat. Boží vůle je být ochráncem ženy, která je jeho manželkou, pomoci jí dozrát pro nebe. Možná málo si to někdy uvědomujeme. Jako muži známe ten citát z Písma, že žena má být podřízena muži, ve všem, ale sv. Pavel v Listě Efezanům říká potom 3x mužům: „Tak i muži jsou povinni milovat svoje manželky, jako Kristus miluje svou církev. Jako Kristus obětoval sám sebe za církev, tak je muž povinen milovat svoji manželku jako sebe samého. To jsou vážná slova. Říká se tam, že je povinný milovat, je to povinnost, to není cit a sympatie, jak mi někdy hovoří lidé, že už není lásky. Tak se ptám: „Je to snad nějaký holub? Vy jste otevřeli okno a on vyletěl?“ Přece láska u křesťanů to nejsou ty bubliny v televizi, či rozbouřené city, či biologie. To je zodpovědnost, kterou jsme tu převzali, tu před oltářem, že tě nikdy neopustím.  A každé ráno se pro to rozhoduji. Pro křesťana láska to je věrnost, věrnost, to je odkaz Boží věrnosti tu na zemi, v manželství. A je to velmi vážná věc i v dnešní době. Každá nevěra má své velké následky. A ona začíná v srdci. Také mi říkají muži někdy: „Je to silnější než já, nevím si s tím rady.“ No jistě, když  dovolíme vstoupit do srdce, pak už je jen krok. Kdybych si já dovolil dívat se na ledacos v televizi, budovat jakékoliv vztahy, tak můžu za chvilku vysléct hábit a je po mém kněžství. Ale já vím, že si mnohé věci nemohu dovolit. Nemohu jim dovolit vstoupit do srdce nebo mne zničí. Chráním si srdce, aby v něm mohl být Bůh. I když člověk zakopne či má zlé myšlenky, znovu vstane a jde dál. Tedy mužové jsou povinni milovat svoje manželky. Manželství, anebo ta bytost, to je nedokonalé Boží dílo. My máme pomoct jí dozrát. Taková celoživotní úloha, také důležitá pro nás muže, je komunikace lásky. Vím, že mnozí žijete roky v manželství, žijete věrně, je tam láska určitě, ale někdy ta žena to potřebuje i slyšet, nějak komunikovat. Žena si nikdy nemůže dát sama takovou hodnost, když její muž jí ji nedá. Potřebuje slyšet slovo:  mám tě rád,  jsem rád, že jsem si tě vzal. Jí to dává velkou sílu, i po letech. Někdy opravdu trochu dobrého slova činí velké divy, zázraky, že najednou si všimnu, že ten člověk vedle mne, je bytost, kterou mi Bůh daroval na mé cestě života. A že tu nerozhoduje jen to či je taková pěkná, či taková, či nevím jaká; člověk uvnitř je mnohem hezčí než jak se jeví navenek.

Úloha pro muže, který žije v rodině, je být ochráncem ženy, která je jeho manželkou a 2. velká úloha od Boha daná, je být otcem v rodině.  Být otcem pro svoje děti.  Dnes jsme je tu viděli – radostné, usmáté. Važme si dětí. „Je lehké  stát se otcem,“ řekl kdosi, „Ale je těžké být otcem“. Stát se otcem je velmi jednoduché, i když  i to  je dnes problém, ale být otcem – to se stáváme pomalu. Jsem 22 roků knězem, 10 roků jsem dělal ve fabrice jako kněz, 12 roků jsem v klášteře, a přesto, že mne nazývají otec Michal, vím, že mám ještě daleko od toho jména otec. Učím se tomu, učím se poslouchat lidi, být s nimi v jejich problémech, chápat je. Kdysi dělali anketu ve škole, na střední škole, čím je pro tebe otec a jeden student řekl: „Otec je ten, koho si nejvíc vážím. Vždy mi pomohl, když jsem se v životě zachvěl a vždy se mohu o něho opřít.“ To je cosi nádherného, když to poví mladý člověk v tom věku, takovém, víte, citlivém. Na druhé straně v té anketě byla odpověď: „Náš otec se o naši rodinu nestará. Pro něho jsou důležitější alkohol, kamarádi a peníze. Všichni jsme z toho velmi velmi nešťastní.“ Jaké je to smutné, víte. Jaká je ta škála, to rozpětí odtud až potud. Tomu  říkají otec a toho musejí nazývat otcem. Kde všude se můžeme nacházet. Ale, mluvíme o tom, ne proto, že bychom chtěli obviňovat, ale abychom tak možná promysleli, kým jsem, jaká je má úloha tu na zemi, jako otce v rodině, svět nám o tom moc neřrkne, ten nás žene stále dopředu, někam dopředu a zapomínáme na to, co máme okolo sebe. Naštěstí, četl jsem nedávno nějaký článek, dokonce z Německa, a zdá se, že se rodí  jakoby nová generace otců, anebo generace nových otců. Více mužů si začíná uvědomovat své postavení a říkají: „Nechceme být jen živitelé rodin, chceme mít vliv na svoji rodinu, chceme rozmlouvat s dětmi, chceme mít čas na manželku.“ Jiní říkají: „Cítím se jako víkendový host ve své rodině. “Jednoduše, chtějí něco v té rodině znamenat. To, proč jim Bůh dal rodinu, ale tu se potřebuje člověk trochu zastavit, opravdu si uvědomit svoji úlohu před Bohem, úlohu své rodiny, a potom i úlohu práce a všechno okolo. Být otcem, to znamená chránit život, v době, kdy se šíří kultura smrti. A tak otec je ten, který chrání dítě i pod  srdcem matky, ona to potřebuje. Pamatuji si, jak mi jedna žena řekla: „Nesmírně si vážím svého muže. Když jsme čekali 4.dítě, lékaři mne přemluvili k potratu a nějak jsem se dala přemluvit. Když jsem přišla domů, muž prostě nesouhlasil. Ale nic, nic a potom mne chytil do náručí a říká: „Zuzano, vzpamatuj se, vždyť tady jde o život!“ A pokračuje: „Narodil se nám chlapec, velmi krásný, už má 10 roků, a vždy mi je tak divně, když sedíme u stolu; jsem ráda, že se můj muž zachoval tenkrát jako otec.” Na druhé straně mi řekla kdesi žena: „Když jsem přišla s tím, že chci jít na potrat, ptala jsem se muže, co mám dělat, on odešel z kuchyně beze slova. Nedovedu mu to odpustit, že mě tehdy nepodržel.“ Je to dost vážná věc i ve vztahu k církvi a i to je třeba dát do pořádku, kde se stala chyba. Tu můžeme přijat Boží milosrdenství, ne nést to břemeno, protože ono se dotýká všech, kteří k tomu pomohli. A všechno to vnáší do světa toho ducha smrti.

Přítomnost otce u dítěte je velmi důležitá, i když je ještě maličké. Pro 6-7-8 leté dítě je otec  největší hrdina na světě. Ono si představuje Boha, že Bůh je tak velký jako můj otec, Bůh je tak dobrý jako můj otec, Bůh je tak mocný, laskavý a tak si vytváří dítě obraz Boha podle svého otce. Přítomnost otce v rodině se podpisuje pod takové vlastnosti, jako je odvaha, rozhodnost, chuť do života. Dnes se setkáváme s tím, že mladé generaci chybí ta správná odvaha, mají ze všeho obavy a potom se vždy ptám: “Jaký máš vztah s otcem?” “ No, otec je málokdy doma, otec pije.” Tedy hned vím, že cosi není v pořádku v této rodině. Bojí se všeho, budoucnosti, manželství, práce, všeho se bojí. Otec dává odvahu. Tak to Bůh zařídil.

Je to naše úloha, být autoritou otcovskou, nás kněží, otců v rodinách, či učitelů ve škole nebo  vedoucí v podniku. Ale to latinské „autoritas“ znamená nějakou převahu zkušeností, to je vyzařování osobnosti. To dítě cítí, můj otec je osobnost, on si stojí za slovem, o něho se mohu vždy opřít. A mladí vnímají tu autoritu, podívejte se , jak jdou za papežem, který sotva chodí, ale dokáže dva miliony mladých lidí shromáždit kolem sebe. Oni mu tleskají, přestože říká těžké věci. Oni cítí autoritu, ten člověk je autorita.

Je to tedy pro nás úloha Bohem daná. Jak jsme dnes slyšeli, Ježíš říká: „Nikoho na Zemi neoslovujte otec. Je jen jeden dokonalý Otec. My máme svoje chyby a my ho tu na zemi tak trochu zpřítomňujeme. Jsme takovou svátostí nebeského Otce. Ale On to všechno může doplnit. My jsme jen takovou cestou k tomu Otci, který je na nebi. A tak otec je také ten, který vede svoji rodinu. Jak tu na tom pěkném obraze vpředu:”Pastýř vede svoje stádo,” říká žalmista,” pase ho na zelených pastvinách, vede ho k vodám, chrání ho v nebezpečenstvích, když jde přes tmavou dolinu,”- to je také úloha otce v rodině. Vím, že není lehké dnes uživit rodinu, i tu je oblast, kde máte problémy se zaměstnáním. Tak jako i u nás na celém Slovensku. Jak se musí otec otáčet, aby rodina měla z čeho žít, měla co jíst, obléct je, ale nemůžeme zapomínat, že děti mají nejen žaludek, ale i srdce, i duši. Musíme tedy živit nejen žaludek, a to, aby člověk rostl tělesně, ale aby rostl i v srdci, na duši. Chráníme tu rodinu před nástrahami zla, které může přicházet skrze televizi, přes internet a nevím, co všechno nám ještě může ničit rodinu uvnitř. Musím to nějak vnímat a chránit tu rodinu modlitbou. Víte, že v životě přijdou všelijaké těžké chvíle a rodina se chce opřít o muže a ten to dokáže tehdy, pokud bude sám napojený na Boha jako Otce, tak to funguje, tak to Bůh zařídil.Tehdy bude mít v sobě dost sil, dost humoru, aby uměl nadlehčit situaci, aby tu rodinu přenesl přes těžké období a vedl ji dál. Možná máme v životě nějaké svoje plány, priority, jakési cíle. Je pro nás křesťany prioritou, abych se jednou těšil v nebi se svojí rodinou? Mysleli jsme někdy na to, jak jednou budeme stát před Bohem a jak se budeme těšit ze své rodiny? Řeknu: „Otče, tu je moje rodina. Vedl jsem je k Tobě, tak, jak jsem uměl.“ A jistě víte, jaká odměna ho čeká”: „Dobře služebníku, dobrý a věrný,“ říká Ježíš. Pamatuji si svého otce, který byl jednoduchý. Často jsem ho viděl klečet večer u postele. Často i usnul únavou při růženci. Za komunismu byl zavřený, protože nechtěl odevzdat půdu. Vším v životě procházel tak statečně a tak věřím, že ho Bůh už odměnil v nebi, velmi se těším, že se s ním setkám. Velmi dobře si pamatuji na svého otce.

A když jaksi žijeme s tou rodinou, vedeme ji, tehdy každý úspěch té rodiny je úspěchem otce; ať jdou děti ke sv. přijímání, biřmování, ať je to maturita, promoce. Máte tu i povolání a za to je třeba nesmírně děkovat. Pro Čechy, Českou republiku jsou dnes povolání ke kněžství tak nutná jako sůl a je dobře, že jsou ještě městečka, odkud vyjdou kněží. Všechno to je odměnou pro otce a nesmírnou odměnou, to vidíme často i na misiích. Zeptáme se staršího muže: „Jak děti?“ „Ano, mám děti. Žijí dobře v rodinách, mají své rodiny, drží se blízko Boha.“ Je vidět jakousi hrdost v té tváři, jakýsi hluboký pokoj. “Jeho potomstvo bude požehnané na zemi.” Neboť, co sejeme, to budeme sklízet. Je to velice jednoduchý princip.  Písmo to říká a sledujte to v životě. Co sejeme, to budeme sklízet. Když sejeme dobro, budeme sklízet dobro ve své budoucnosti. Samozřejmě tu na zemi můžeme hodně věcí dát do pořádku, možná jste tu i starší už možná řeknete, pro nás mnohé ty věci už neplatí. Ale také se můžeme zamyslet nad životem, odstoupit jako malíř, když dokončuje obraz a dívá se už tak na celkový dojem, co dokončit, upravit. Je také příležitost dobré zpovědi, odevzdat Bohu i to, co jsme nezvládli, aby to On doplnil, opravil, neboť život je opravdu krátký. A co mne trochu dneska zaskočilo: byl jsem dnes na vašem hřbitově a viděl jsem tam mnoho hrobů mladých mužů. Když jsem tam procházel a četl ta data, tak v poslední době je tam dost mužů mého věku. Tak se člověk zastaví: „Bože, vždyť on byl mladší než já.“ Uvědomil jsem si: „Tento byl mladší jak já.“ Jaká milost, Bože, že jsem ještě tu, že mohu ještě dát něco do pořádku. I k tomu jsou tyto misie, život je takový, je vážný i s tím svým koncem. Kéž bychom v něm stáli tak jako Svatý Otec, který se nedávno vyjádřil: „Přes všechna omezení mého věku a mých chorob, velmi se raduji ze života a jsem Bohu za život vděčný. Pokojně čekám na chvíli, kdy mne Bůh povolá ze života do života.“ To je nádherné: „Pokojně čekám na chvíli, kdy mne Bůh povolá ze života do života.“ To je všechno, co jsme chtěli říct. Vezměte si z toho, co uznáte za vhodné. Možná to mělo význam už jen proto, že jsme se trochu zastavili v tom shonu, že jste si našli chvíli času postát. Zveme vás i na další misijní setkání. Je to čas, kterého nebudete v životě litovat a který nám Bůh nesmírně požehná. Bude také takovým příkladem pro vaši rodinu, nebo děti, mladé. A také samozřejmě zvlášť ve čtvrtek příležitost ke svátosti smíření, bude nás tu více kněží. Chceme vás vyslechnout, povyprávět. Možná  máte v životě nejasnosti, chcete se zeptat na to, nebo ono. Ptejte se pokud nám  trošku důvěřujete. Při misiích kážeme, mluvíme, ale také i posloucháme lidi, takže trošku i vnímáme,  čím lidé žijí. Takže si můžeme pomoci navzájem, vy nám, my vám. Na závěr se pomodlíme tu nádhernou modlitbu k jedinému Otci za vás, za vaše rodiny: „Otče náš…“