„H Ř Í C H“

pondělí 23. 9. 2002.

Kázal otec Michal

Milí bratři a sestry,

jednou jsem četl takový rozhovor s naší známou osobností, se známým hercem, uvaděčem zábavných pořadů, konferenciérem Josefem Dvořákem. V tom rozhovoru se tvářil jako člověk věřící, tak nějak podal ten svůj život jako že věří v Boha a doslova tam říkal: „Chtěl bych  si však ten život nějak užít, tak trochu hřešit a přesto být spasen.“ Není nám takový  životní postoj také blízký? Je to přece takové lidské.  Ale na druhé straně – slyšeli jsme dnes to velice radikální evangelium: „ Jestliže tě svádí tvá ruka, noha, oko“ – jakákoliv příležitost ke hříchu – odstraň tuto příležitost dřív, než bude pozdě. Může nám dát hřích,  třebas i malý, něco dobrého ? To je otázka, kterou si často neklademe, ale kterou bychom si měli klást! Co očekáváme od hříchu? Může nám splnit nějaké přání, může nám přinést radost, štěstí? Abychom si mohli odpovědět na tyto otázky, podívejme se na úplný počátek. Kde se vzal hřích? Jak se to stalo? Odkud přišlo to zlo? Víme, že naši prarodiče žili v ráji. Byli nesmrtelní. Měli všeho dost, netrápilo je nic, neměli žádný nedostatek, netrpěli žádnými nemocemi, všechno bylo takové ideální. Ta harmonie prvotního světa byla dokonalá. Až do chvíle, kdy člověk zapochyboval o Boží lásce, o tom, že Bůh mu dává všechno. Člověk přestal věřit, že Bůh se o něho stará a chtěl se vlastně postarat sám o sebe, chtěl ten život vzít do vlastních rukou. A tak se rozhodl jít vlastní cestou. Přestoupil přikázání Pána Boha a rozhodl se hledat vlastní štěstí. Ale zjistil, že sám bez Boha neznamená nic. Do jeho života přišla smrt, nemoc, nenávist, války. To jsou následky toho, když člověk se rozhodne jít vlastní cestou, bez Boha. A ještě něco. Ten hřích se stal dědičným. Je to tzv. prvotní hřích – dědičný hřích, který se přenáší z generace na generaci, takže i my díky svým prvním rodičům trpíme takovou slabostí: náklonností ke zlu. Ježíš přemohl smrt, Ježíš zvítězil nad hříchem, ale taková ta slabost, náklonnost ke hříchu, ta nás trápí dodnes. A co nám vlastně řekl hřích o nás? Bůh nám dal svobodu, ale hřích ji zničil nebo hodně omezil. Jednou z  vlastností hříchu je, že člověka zotročuje. Člověk začíná s nějakou malou špatností třeba v dětství a později v dospělosti si s tím neví rady. Už je spoután tím hříchem. Ale nejsme zase tak úplně bezmocní. Máme svobodnou vůli rozhodovat se. A tak jestliže se rozhodujeme pro něco špatného, znamená to, že po tom toužíme, že je to v našem srdci, že si něco špatného přejeme. Ty skutky, které konáme, ukazují na to, co se nachází v našem srdci, na to, co je v nás. V Písmě svatém čteme: „Žádný dobrý strom nenese špatné ovoce.“ Znamená to, že ten strom -  člověk a to ovoce - jeho skutky, jde jedno s druhým. Že člověk se  pozná podle ovoce, podle skutků. A tak to ovoce, ty skutky člověka ukazují jeho pravou tvář, to, co se skrývá v jeho srdci, uvnitř každého člověka.

Sv. Pavel říká: Kdo seje do svého těla, tzn. kdo myslí jen a jen na sebe – sklidí z těla záhubu. Kdo však seje do svého ducha, kdo se dokáže  rozhlédnout po světě i po těch, kteří něco potřebují – z ducha sklidí věčný život. A tak tedy, když to řekneme úplně jasně:  odměnou za hřích je smrt a odměnou za dobrý život, za život podle ducha je věčný život. Hřích nám také ukazuje jací jsme vůči Bohu. Jestli jsme mu vděční nebo nevděční, jestli ho máme rádi nebo ne. Jak jsme si říkali, ti první lidé, naši rodiče, zapochybovali o tom, že Bůh je skutečně miluje, zapochybovali, že jim dává všechno, mysleli si, že je chce o něco ošidit. A jak to je s námi? Často si připomínáme příběh O marnotratném synu. To byl syn, který také měl vše u svého otce, ale nebyl spokojen. Myslel si, že bez něj, bez jeho dohledu, bez jeho rady a pomoci mu bude lépe. A nejednou se tak chováme i my. Chceme žít jen podle sebe. Říkáme NE svému Otci, jdeme za nějakým přeludem, nějakou představou absolutní volnosti, za nějakou fatamorgánou, která se rozplyne, jen co dojdou peníze, jen co nás opustí přátelé, zradí zdraví, zklame kariéra. A kvůli těmto věcem pomíjejícím jsme schopni zničit vztah  otcovské lásky, který k nám Bůh má. Snadno mu ukážeme záda, snadno mu dáme sbohem, snadno se vydáme na tu cestu bez něj. To ukazuje ten náš vztah, který se občas v těch  relacích mezi člověkem a Bohem objevuje.

Hřích nám ukazuje také to naše neposlušné, pyšné srdce, když si myslíme, že všechno víme líp než náš Otec, který je v nebi. Když si tak představím, jaká je dnes ve světě životní úroveň, každý asi máte v rodině nějaké auto. Když si ho pořídíte, tak se seznámíte třeba s tím, jakou může jet maximální rychlostí, kolik uveze, co snese, co vydrží a kdo má rozum, tak se podle toho řídí. Důvěřuje těm konstruktérům, kteří to auto zkonstruovali, vymysleli a ví, co to auto snese. Tak žádný rozumný člověk nebude toto auto přetěžovat. Podobně je to i s námi. Ten náš konstruktér, když to tak řeknu, ten, který nás stvořil, je Bůh. On ví, co potřebujeme, na co máme, na co stačíme, ale co už nám škodí. Ale on si to nenechává pro sebe, on nám to říká: „Člověče, toto je dobré a to je špatné. Tímto se řiď a tam od toho neutíkej.“ Bůh dává člověku přikázání, přikázání pro život, jsou to vlastně takové dopravní značky na cestě našeho života, není to žádné omezení, ale je to taková Boží starost  o člověka, abychom dobře prošli celý ten svůj život. Víte, že kdyby třeba také v silničním provozu neplatily žádné dopravní předpisy, to by to dopadlo, to bychom asi daleko nedojeli. A zrovna tak je to s Desaterem, s těmito Božími přikázáními v našem životě. Bůh nás chce bezpečně provést životem, chce nás uchránit zbytečných problémů, starostí a bolestí.

A tak, kdo je moudrý, zachovává tato Boží přikázání, která dal Bůh Tvůrce, který člověka velice dobře zná. A tak řekněme si krátce něco právě ke každému z těch přikázání.

Bůh si přeje, abychom ho milovali, jako svého jediného Boha. Znamená to, že by byl Bůh tak samolibý. Myslím, že ne. Spíš mu jde o naše dobro. V té lásce vlastně chce, abychom následovali jeho příkladu. Abychom si vzali příklad z jeho života, z jeho takové existence, abychom se od něho učili. Abychom si nestavěli před oči žádné náhražky místo něho. Nějaké modly. Víte, že mnozí lidé si místo Boha, místo náboženství vyberou nějakou modlu – majetek, moc, drogy – něco, čím člověk chce zasytit ten svůj život, naplnit. Ale přinese to to opravdové štěstí? To opravdové štěstí může dát jedině Bůh. On dává také věčný život. Proto chce, abychom ho milovali, abychom se k němu stále a stále obraceli.

Potom nám říká: „Nevezmeš nadarmo mé jméno do úst.“ Chce, abychom si ho skutečně vážili, abychom ho brali vážně a to Boží jméno vyjadřuje samou jeho podstatu, jeho velikost, všemohoucnost, lásku. A to jsou pro nás hodnoty svaté.

Pak říká: „Pamatuj, abys den sváteční světil.“ Máme si totiž uvědomit, že v životě existuje ještě něco jiného než jenom práce. Máme také rodinu, máme Boha, máme  své zdraví, máme své bližní, kteří nás potřebují. V tomto přikázání jde vlastně o to, podívat se na ten náš život trošku jinak, abychom vyšli z toho stereotypu práce a starostí. Takže ten volný den, ten sváteční den je pro člověka. Je to dar, Bůh ví, že takový den potřebujeme.

Dále vám říká: „Cti otce svého i matku svou, a připojuje ještě zaslíbení – „abys byl dlouho živ a dobře se ti vedlo na zemi.“ Cti otce svého i matku svou, rodiče a každý z vás může být svým rodičům za něco vděčný. Přinejmenším za dar života. Víte, že nikdo z nás není ideální. A  i když třeba ta výchova rodičů nebyla ideální, tak vězme, že Bůh umí napravit všechno to, co se našim rodičům nepodařilo. A buďme tedy rodičům vděční, když ne třeba za nějaký dobrý příklad v životě, tak určitě za dar života, za možnost, že tu každý dnes může být.

Bůh říká: „Nezabiješ!“ On sám je Pánem nad životem a smrtí. On život dává i bere zpět. On ho má zcela ve svých rukou.  A člověk by se neměl stavět na místo Boha. Neměl by rozhodovat o tom, zda toto dítě se narodí nebo nenarodí, zda tento starý člověk má ještě žít nebo už má zemřít. Neměli bychom řešit svoje problémy, konflikty silou. Ale na druhou stranu máme se umět také bránit.

Bůh říká dále: „Nesesmilníš!“ Budeš věrný, budeš si vážit daru předávání života, nebudeš toho zneužívat. Je to dar, který Bůh dal manželům, aby byli jedno, jde tady o jednotu rodiny, o její štěstí, o důvěru mezi lidmi, o jejich věrnost a nejde jenom o ně, o ty dospělé, jde také o děti, které v takové rodině vyrůstají, oni potřebují takové prostředí, atmosféru důvěry, věrnosti a jednoty. Berme na ně ohled.

Dále Bůh říká: „Nebudeš krást!“ On se stará vlastně o takové naše soukromé vlastnictví, o to, abychom si nebrali to, co nám nepatří. I když člověk něco vlastní, to není žádným hříchem. Každý majetek dobře spravovaný, dobře obhospodařovaný člověka rozvíjí. Vytváří v něm smysl pro odpovědnost, také pro štědrost, umět se dělit atd. A tak osobní majetek je dobrý, jenom s ním umět dobře zacházet, ale nekrást, nezávidět si a pamatovat na to, že nic z tohoto majetku si také člověk nemůže vzít sebou tam do věčného života. Tam si sebou bereme jenom ty své dobré nebo špatné skutky.

A tak nějak pomalu nakonec Bůh také připomíná: „Nebudeš křivě svědčit!“ Je to taková ochrana zase toho práva člověka na dobré jméno, na pravdu. A tak pozor na ten náš jazyk, co někdy říkáme. Nemusí jít zrovna o svědčení  při soudu, i když to je velice důležité, ale jsou to třeba také naše pomluvy, polopravdy, posuzování. To může druhého člověka úplně zničit. A velice často toto bývají těžké hříchy, které si třeba ani neuvědomujeme.

Tak jsme si připomněli ty rady, ta přikázání Pána Boha pro náš život, abychom ho dobře prožili, abychom nenabourali hned za tou 1. zatáčkou. A kdo nedbá na tyto rady, ukazuje vlastně takovou prázdnotu svého srdce, taky takovou hloupost, protože člověk, který jde jenom za tím, co bylo vlastně stvořeno, třeba za nějakým majetkem, mocí, za rozkoší a nevšímá si toho, který stvořil celý svět, z kterého  to vše pochází, v kterém všem to má začátek, takový člověk, je uvnitř prázdný. Člověk, který nežije podle žádných zásad, je svému okolí navíc nebezpečný. A člověk, který odkládá své obrácení, změnu života je také hloupý. Protože neznáme ani dne ani hodiny, kdy ze svého života budeme skládat Bohu účty. Ale zvedněme hlavu trošku. Dokud žijeme, dá se mnohé změnit, dá se téměř všechno změnit. Naše záchrana je v Ježíši Kristu. On přemohl smrt a pro jeho zásluhy může být odpuštěn každý náš hřích. Vzpomeňme si, jak on jedná s člověkem hříšným. Znáte ten příběh, kdy Farizeové přivedli k Ježíšovi tu nevěrnou ženu. Farizeové ji obžalovali a říkají: naše právo nám přikazuje, abychom takovou ukamenovali, co ty o tom soudíš? A teď se ukazuje ten Ježíšův soud. On nejprve usvědčí Farizeje také z jejich vlastní viny, že ani oni nejsou bez hříchu. „Kdo je bez hříchu,“ řekl „ať první hodí kamenem.“ A oni se postupně vytráceli jeden za druhým a nakonec tam zbyla ta žena sama. Ježíš se na ni podívá a říká: „Nikdo tě neodsoudil, ženo? Ani já tě neodsuzuji. Jdi a víc už nehřeš.“ To není už takové to světské právo, ten náš lidský soud. Je to boží soud, je to Boží milosrdenství, je to zpověď a odpuštění.

Bůh zná naši křehkost, ví, že bojujeme v životě s mnohým. A někdy nám vlastně ty naše slabosti jaksi pomáhají v tom, abychom třeba v životě nebyli příliš pyšní a abychom také dokázali odpouštět jiným, když sami nejsme ještě dokonalí. Já vám tak na závěr chci říct příklad jednoho světce, našeho národního patrona, sv. Klementa Maria Hofbauera. On vlastně celý život bojoval s takovou svojí povahou, prudkostí, někdy zlostí, zlobou, s takovou výbušností. Trápil se tím, až do svého stáří. Ale právě proto, že to nevzdal, že celý život proti tomuto bojoval, tak mu Bůh tuto snahu, tento boj připočítal jako zásluhu. Takže se nakonec mohl stát svatým. A on ten svatý Klement jednou měl říct taková slova: „Pane Bože, já ti děkuji za tuto vadu, kterou mám. Kdybych ji neměl, tak bych sám sobě za chvíli líbal ruce.“ Chtěl tím říci, že by byl asi pyšný, protože to byl člověk jinak velice vzdělaný a schopný, ale tato vada ho právě vedla k pokoře a k tomu, aby uměl odpouštět druhým, kteří se na něm něčím provinili. A tak je to tedy i s námi. Někdy ty naše vady, ty naše hříchy nás vedou k takové pokoře, k tomu abychom nebyli pyšní. Ale snažme se právě, jako sv. Klement, bojovat proti tomu všemi, co v nás není dobré, co v nás není svaté a přitom nezoufat, nebát se, když se to někdy nepodaří. Nikdo z nás, bratři a sestry, není superman, a Ježíš o tom ví, on s tím počítá. A stále nabízí své odpuštění. Pokoj pro tělo i duši člověka. On ví, že tomu, komu v životě hodně odpustí, ten ho bude za to hodně milovat. Amen