CÍRKEV

 promluva o. Jiřího Šindeláře

Milí bratři a sestry,

jak jsem říkal v úvodu, dnes budeme mluvit o církvi. O tom společenství lidí a Boha. I my se dnes shromažďujeme ve jménu Pána Ježíše zde v kostele. A On řekl: „Kde jsou dva nebo tři v mém jménu shromážděni, tam jsem já uprostřed nich.“ On přichází sem k nám, je tady s námi a to je vlastně církev: společenství lidí a Bůh Ježíš Kristus uprostřed nich. Kdosi řekl, že Ježíš Kristus hlásal Boží království a na svět přišla církev. Řekl to s takovým pesimismem, s takovou nespokojeností, se zklamáním. Ale věděl ten člověk, o čem mluví? Věděl, co říká? Věděl, co to je Boží království a co je to Církev? Zkusme si odpovědět na tyto otázky, které jsou důležité pro každého křesťana.

Boží království skutečně tvořilo tu hlavní část Kristova učení, když putoval tímto světem, když učil lid. To Boží království souvisí s naším vykoupením, s naším věčným životem, je pro nás připraveno od založení světa. Ale my tam ještě nejsme. My jsme teprve na cestě, kde je plno překážek, žijeme ve světě, kde existuje zlo  a to si nepřeje, aby člověk dosáhl toho Božího království. Jak tedy máme obstát, jak předávat víru? Na to odpovídá Ježíš Kristus slovy, která jsme slyšeli dnes v evangeliu: „Zbuduji svou církev a brány pekelné ji nepřemohou.“ Kristus mluví o tom, že člověk už zde na zemi bude mít nějakou jistotu, nějakou oporu, nějaké světlo na tu cestu svého života. Nějaké světlo, nějaké zázemí, tak, aby člověk mohl obstát v tom boji se zlem. Církev vlastně provází člověka na tomto světě a provází ho do Božího království. A tak zakládá-li Bůh na zemi církev, činí to pro nás a je to dílo jeho Boží moudrosti, jeho starosti o člověka. Kristus věděl, že nebude jako člověk žít dlouho, že jako dobrý pastýř dá život za své ovce a odejde do nebe k svému Otci. Na druhé straně si přál zůstat s lidmi, s lidmi všech generací, s lidmi, kteří žijí na celém světě. A tak buduje, zakládá svoji církev, která potrvá až do konce světa. A v ní, jak řekl: „Jsem s vámi po všechny dny až do konce světa.“ Je tedy přítomen tady s námi. Je přítomen v církvi, je přítomen ve svátostech. Jestliže někdo křtí, tak to sám Kristus křtí. Jestliže  někdo odpouští hříchy, tak to Kristus nám je odpouští. Kněz je zde takovým správcem těch Božích svátostí, je takovým prostředníkem mezi neviditelným Bohem a člověkem, který ho potřebuje. Člověk, který žije v církvi, má z toho užitek. Má z toho posvěcení, které potřebuje pro svůj život. Je vlastně živen v církvi, živen Ježíšem Kristem a je jako taková ta ratolest, která je pevně spojena s tím vinným kmenem.  A víme, že žádná ratolest, která není spojena s kmenem, nemůže žít. A tak prostřednictvím církve se Kristus dostává k lidem také na celém světě. Všem generacím, které byly, které jsou, které přijdou po nás. Sám jako jednotlivý člověk by neměl přístup ke všem lidem, ani by neměl přístup  vlastně do celé historie, ale prostřednictvím církve je to možné. To je takové to veliké dílo Boží – Církev. Dnešní člověk je velice zvídavý a rád se ptá a chtěl by vše vědět, všechno změřit, vědět, kdy a jak, kde co se stalo. A tak padají taky takové otázky: Kdy vlastně vznikla ta církev? Jak se to stalo? Kdy vlastně začíná ten její úkol na tomto světě? Na tyto otázky odpovídají znalci Písma.  Domníváme se, že to začalo při poslední večeři Páně, kdy byli učedníci pohromadě a Kristus uprostřed nich. Kristus, který se dal tomuto společenství. On s nimi byl při té poslední večeři a vlastně při lámání chleba říká: „Toto je smlouva nová a věčná.“ Tedy cosi nového začíná, vzniká církev. A cosi věčného, bude trvat až do konce věků. Tehdy tedy církev vzniká a začíná žít. Společenství lidí, kde Kristus je uprostřed nich. Kde se jim dává až do krajnosti. Dává se jim do rukou. A tak to trvá až dodnes. I my se shromažďujeme kolem oltáře a On k nám přichází. To je společenství církve. My si postupně odpovídáme na ty otázky ohledně církve, co to je za společenství, co nám dává, odkud se vzalo, ale měli bychom také vědět, že církev neslouží jen nám věřícím. Církev je takovým velikým znamením, velikou výzvou pro celý tento svět. Mnoho lidí si totiž láme hlavu s tím, jak to, že ta církev je ještě tady, jak to, že už není dávno po ní. Čím to je, že ti lidé věří, že se takto shromažďují, proč chodí do toho kostela. A tak to naše společenství, společenství církve je takovou velikou misií ve světě. Už sama existence církve je velkým znamením pro lidi, kteří ještě v Boha nevěří, kteří ho ještě neznají. A tak proto je také důležité naše osobní svědectví, nás, kdo patříme do církve. My podle toho musíme žít.  Na našem způsobu života musí být patrné, že náš život, naše životní postoje, nás lidí věřící v Krista, jsou jiné, liší se od životních postojů lidí, kteří se ke Kristu nehlásí. Nazýváme Boha svým Otcem, tzn. že jsme jeho děti. A pro děti Boží platí také morálka Božích dětí, ne morálka dětí tohoto světa. Na druhou stranu zase křesťan, který žije v církvi, nemůže být nějakým pokryteckým svatouškem. Člověk to musí být takový  normální, který se umí zasmát, který se umí bavit. Já vám mohu říci, že moji rodiče do kostela nechodí, nestýkají se s žádným společenstvím křesťanů. Ale velice na ně zapůsobilo, když jsem je pozval na svoje řeholní sliby a tam viděli takové krásné společenství Církve. Byla to taková  slavnost, oslava a byla tam hostina, bavili jsme se, zpívali jsme, vyprávěli a to ty moje rodiče oslovilo. To společenství církve prožívané třeba při slavnostních příležitostech nebo i ve všedním každodenním životě, to je vlastně takové to znamení, to je taková ta misie, kterou my konáme tady ve světě. A to je také jeden úkol církve.  

Řekli jsme si, že církev tvoří Kristus jako její zakladatel a také společenství těch, kdo v něho věří. Kristus je vlastně takovým základem svatosti a jednoty naší církve. A my - společenství lidí - jsme někdy příčinou problémů, hříchů, poměrů, které v církvi panují. Je to dílo Božsko-lidské, jak jsme říkali, ale právě ty problémy, ty hříchy, které my lidé vnášíme do církve, ať nás nijak nezlomí. Nedivme se, že to vždycky všechno v církvi neklape tak, jak bychom chtěli. Mezi věřícími, mezi kněžími jsou různé nedostatky, hádky, slabosti. To všechno provází každé lidské společenství. Ale vždycky v takových těžkých chvílích mějme právě tu naději, mějme na paměti, že Kristus je zárukou naší stálosti, naší jednoty, naší životnosti. Pamatujme na to. Vzpomínám si, četl jsem jednou takovou historku. Znáte císaře Napoleona, který chtěl vlastně ovládnout celý svět, který chtěl, aby mu církev sloužila. A tak jednou říká jednomu francouzskému kardinálovi: „Když mi církev nepůjde na ruku, když mě nebude poslouchat, tak, pane kardinále, tu vaši církev zničím.“ Pan kardinál, byl to už takový starý moudrý muž, se usmál a říká: „Ale sire, to se za osmnáctset let nepodařilo naším věřícím ani nám kněžím!“ Takže chtěl tím říci: ta církev je zbudována na Kristu a naše lidské slabosti ji nemohou rozbít. Mohou jí uškodit, ale nemohou ji přemoci. Ty brány pekelné  církev nepřemohou. Občas také napadá člověka myšlenka – dobře, já jsem v církvi, mám takové to spojení s Kristem skrze svátosti, skrze společenství. Ale co ti druzí, co třeba moje děti, moji přátelé, známí, které mám také rád, co ti, co normálně do kostela nepřijdou? Co s nimi bude? Odpověděl na to II. vatikánský koncil – říká: Věčné spásy mohou dosáhnout všichni. Všichni, kdo bez vlastní viny neznají Kristovo evangelium a jeho církev, avšak s upřímným srdcem hledají Boha a snaží se pod vlivem milostí skutečně plnit jeho vůli, jak ji poznávají z hlasu svého svědomí. Také se modlíme při mši sv. v jedné z eucharistických modliteb: „Pamatuj, Bože, na všechny zemřelé, neboť jenom Ty o jejich víře víš.“ Jsou to taková povzbudivá slova. My žijeme v církvi a církev je pro nás spolehlivou cestou do Božího království. My máme po ní kráčet. Máme tuto cestu také ukazovat jiným. Ale nemáme se trápit tím, když všichni lidé v církvi nejsou, protože Bůh je všemohoucí a zná také jiné cesty. Někomu připočítá k dobrému jeho snahu, jeho hledání, jinému zase to, že se řídí svým svědomím. On totiž vidí i to, co my nevidíme. On vidí do srdce každého člověka, ví, kdo jakou dostal výchovu, v jakém vyrůstal prostředí, jaké jsou jeho možnosti a čeho už třeba není schopen. On ví také o víře člověka, která třeba i našim očím je skryta. Takže mějme důvěru. Na druhou stranu nechci tady omlouvat nějaký lidský nezájem o Boha, nikomu nijak nedoporučuji brát na lehkou váhu to, zda-li jsem v církvi nebo ne. Mohu vám říci, já sám jsem se stal členem církve až pozdě, až v dospělosti, měl jsem 23 let. A jsem za to vděčen. Cítím, že v církvi kráčím tak nějak jistě k tomu Božímu království. Člověk, který žije v církvi, pro něj se ta spása stává skutečností. Ale pro člověka, který žije mimo církev, je ta spása pouze možností. Cítíte ten rozdíl? Pro člověka, který je vtělen  v církev, začíná už skutečnost spásy. Pro toho, kdo v církvi není, je to pouze možnost. Důležité také je, zda si církve vážíme, co církev pro nás znamená. Chceme něco dávat, nebo chceme jenom brát? V mnohých farnostech to funguje tak, že lidé přijdou v neděli do kostela, jako třeba řidič k benzinové pumpě, tam natankují, něco hodí do kasičky a zase odjedou. A to je celé společenství, to je celé prožívání církve. A to je smutné. Je tomu tak třeba i u nás v Králíkách, kde jsem. Tam nemáme žádnou farnost, tam přijíždějí třeba poutníci nebo přijíždějí i stálí lidé v neděli, ale nikdo z nich nejde ministrovat, nikdo nepřečte čtení, nezazpívá žalm. A to je smutné, že se nikdo nechce zapojit třeba do společné bohoslužby, která je tím nejkrásnějším výrazem společenství naší církve. Řekli jsme, že církev je dílem Božím i lidským. Bůh dává své církvi to nejlepší. On ji miluje. On ji nezanedbává. Ale co dává člověk? My dnes máme svobodu a je jenom na nás, co chceme, co jsme ochotni dát. Třeba pro mládež bych měl takový jeden tip: nedávno jsem četl leták o dobrovolné roční službě mládeže v církvi. Je to tzv. volontariát. Po určité přípravě odchází na rok do nějaké farnosti nebo na nějaké poutní místo a s místním farářem se věnuje obnově duchovního života, obnově církve. Dobrovolník má zajištěno sociální a zdravotní pojištění a dostává malé kapesné. Je to práce, která teprve začíná, je to dílo, které se teprve rodí. Ale myslím, že je to moc dobré pro každého mladého člověka, který třeba po 18. roce ještě neví, co by chtěl přesně dělat, nebo nedostane práci. A tak si krásně rozšíří svůj obzor, lépe pozná, jak vypadá život církve a třebas i pro jeho rodinu to bude velice užitečné. A takovou službu Pán Bůh jistě rád odmění. Vy ostatní, dospělí, starší, nevím jaká fungují společenství třeba u vás, ale zapojit se do nějakého společenství ve farnosti, do nějakého kroužku, do nějaké scholy, to je krása! To potom člověk skutečně žije v církvi. A tak na závěr: Nebojme se rozvíjet ten život církve, nebojme se života v církvi. Církev, jako každé společenství, kde jsou lidé, prožívá různé problémy i krize, potýká se s různými nedostatky, ale ta naše církev je díky přítomnosti Ježíše Krista také svatá a vítězná. A tak nepřidávejme se na stranu lidí poražených, ani těch, kteří ještě nevědí, kam jdou, ale přidejme se na stranu vítězných. Amen

Kázal otec Jiří Šindelář