Klepnutím na fotku zobrazte větší pohled.
Letos v lednu, krátce
po vysvěcení posledního ze tří řezbářsky ztvárněných růženců
navštívil mě Otec Marek, skromný a milý farář naší brumovské
farnosti. Přišel za mnou, aby mi ještě jednou za toto dílo, pro
nejsvětější Matku Boží, poděkoval. Kromě toho mi přinesl dárek.
Nic jsem nechtěl, ale takový dárek, jaký mi přinesl Otec Marek,
odmítnout nelze.
Byla to totiž překrásná, bohatě ilustrovaná,
Rodinná Bible. Otče Marku, mockrát Vám za tento výstižný a nádherný
dárek ještě jednou děkuji.
I tak jsem namítl, že
jsem už za onu práci na všech růžencích dostal takovou odměnu,
jakou jsem si ani nezasloužil. Bohatě mě odměnila už Matka Boží.
Nejenže se s určitostí přimluvila u svého Syna, Ježíše Krista,
jak nejdříve za dar uzdravení a života pro mou ženu, tak posléze
í za její, nejvýše milosrdnou smrt. Také však i mně poskytla
Matka Boží nesčíselné množství různých darů. Cítil jsem její
pomoc velmi často, zejména když jsem ji o něco prosil. Matka Boží
však především změnila a naplnila smysl mého života. Pomáhala
mi překonávat mnoho překážek a problémů, které se naskytly na
mé cestě životem. Splnila mi mnohá moje přání a prosby. Naučila
mě trpělivosti a skromnosti. Zvedla a dovedla mě mnohokrát vždy
znovu. a znovu ke Kristu, když jsem upadl. Co bych chtěl ještě víc?
Bohatá odměna za takovou práci.
Nějak jsme se při
povídání s otcem Markem shodl v tom, že by bylo snad asi dobré,
aby se i naše věřící veřejnost trochu více dozvěděla, jak a
proč celý růžencový oltář vznikl. Protože, jak otec Marek posléze
konstatoval, je to příběh dost mnohotvárný, bylo by lepší,
abych tento příběh vyprávěl já sám, na kterém se vůle Boží
naplnila, než kdyby jej převyprávěl někdo z redakční rady Farního
týdeníku, po konsultaci se mnou, jak si otec Marek původně myslel.
Protože si myslím,
že tento příběh některé čtenáře skutečně v něčem osloví
a přivede též, jako i mě, blíž k Matce Boží, pokusím se co
nejvěrněji přiblížit vám, byt' i ve stručnosti, všechny
podstatnější události, které mají určitý vztah k tomuto tématu,
i když i mně zůstává hodně událostí, spojených s touto prací,
záhadou.
Buďte však, prosím,
k mému vyprávění shovívaví. Bude totiž jistě hodně kostrbaté
a těžkopádné. Zkrátka neprofesionální. Bude však s určitostí
upřímné a pravdivé. Je však dost možné, že některé časové
údaje, pokud je budu ve svém vyprávění používat. nebudou zcela
přesné. To víte. Čas a sklerosa silně pracují. Jsem si však
jist, že tím nebude zhoršena autentičnost tohoto příběhu.
* * * *
Přemýšlím-li už
trochu dopředu nad celým růžencovým příběhem, musím
konstatovat, že podstatná část mého vyprávění se bude týkat
mojí manželky a její zákeřné nemoci. Ono je to totiž tak. Bez
její nemoci a bez jejího utrpení, vyplývajícího z této nemoci,
nikdy by nezačalo a tedy ani nevzniklo dílo oněch tří růženců,
vytvářejících pak vcelku Růžencový oltář. To zejména onen
velmi těžký začátek zákeřné nemoci mojí ženy mě přiměl k
onomu neurčitému a pošetilému slibu Bohu, za její záchranu.
A již hodně později,
když po pomyslném vyléčení, probudila se a napadla s velkou
intensitou ona nemoc manželku znova, začal se rozvíjet příběh už
druhého růžence a jak se dočtete, posléze i růžence třetího.
Připadá mi dodnes
velmi zvláštní, že mě práce na všech růžencích, od samého
začátku a po celou tu dobu, naplňovala vždy podivným
uspokojením. Také je na všem zajímavé to, že i když jsem
byl naprosto nezkušený a neznalý všech
problémů, se kterými jsem se často setkával, že jsem je vždy
dokázal dost hravě vyřešit. Myslím si proto, že nejinak, než že
to byla Matka Boží, která mi ve všem, co bylo zapotřebí,
pomohla. Že byla mocnou a moudrou režisérkou celého mého konání.
Za nic na světě bych
takovou práci nevykonal sám. Neměl jsem k tomu ani dostatek silné
vůle, dovednosti, ani představivosti. Když jsem s prací začínal,
vůbec jsem neměl ani tušení, vlastně jsem o tom ani nepřemýšlel,
jestli se mi ta práce podaří a jestli ji bude někdo chtít. Když
jsem pak začal na obrazech pracovat, byl jsem vždy jen velmi zvědav
a těšil jsem se na to, až jednotlivé obrazy ze dřeva vystoupí,
jaké asi budou, jak se mi je podaří ztvárnit a naplnit dějem. A
že se mi dost často líbily, byla to pro mě vždy pěkná odměna,
která mě naplňovala štěstím. Nic jiného, ani sebevětší peněžní
částka, by mě nedokázala naplnit větším uspokojením. Tato práce
byla pro mě jako nějaká opojná droga, nebo jako bych četl nějaký
zajímavý, napínavý, detektivní román se šťastným koncem.
* * * *
Příběh růžencového
oltáře má tři hlavní dějství. Je to jednak proto, že se skládá
ze tří,
motivově odlišných
obrazů a jednak proto, že každý z těchto obrazů má své
specifikum, důvod a dobu, kdy vznikl. Jinak by bylo možno chápat
mou práci na oněch růžencových reliéfech také jako jakousi zvláštní
modlitbu a prosbu za prodloužení života, popřípadě za uzdravení
mé ženy z těžké, zákeřné nemoci, která ji potkala.
Tento příběh se začal
rozvíjet už před dvaceti léty - v roce 1981, kdy se moje žena, na
jaře tohoto roku, musela podrobit dost těžké operaci zhoubného nádoru
na prsu. Protože to bylo v době už hodně promeškané, byla to
operace rozsáhlá a náročná. Navíc byla v tu dobu moje žena i
dost oslabena. Byla totiž v klimakteriu, nebo jak se říká, v přechodu
a navíc dostala, patrně při operaci, ještě infekční žloutenku.
Tu prodělávala, aniž se o tom vědělo, takže se neléčila a to jí
také podstatně zhoršovalo její zdravotní stav. Po těžké
operaci následovalo ještě mnohonásobné ozařování, které mělo
zabránit rozšiřování se této nemoci do okolních tkání. Toto
ozařování jí takřka půlku jejího těla spálilo tak, že jí i
sebelehčí dotek na tyto spáleniny způsoboval velkou bolest.
Když pak už byla po
těchto lékařských zákrocích doma, nikdo by nevěřil tomu, že
se z toho dostane - že nezemře. Velice trpěla na těle, ale i duševně.
Byla celkově velmi vysílená a jen pospávala. Bylo mně jí velice
líto, ale nemohl jsem jí nijak v jejích těžkostech pomoci. Samozřejmě,
že jsem všechny starosti a práce okolo rodiny a domu převzal na
sebe. Nic jiného mi ani nezbývalo. Přemýšlel jsem však hlavně
nad tím, jak bych jí co nejvíce ulehčil její strádání, popřípadě
jak bych, alespoň na nějakou dobu, zachránil její život.
Já, i moje žena,
jsme byli vždy věřící, i když,jak se říká, dost vlažní.
Chodili jsem však, i se svými třemi dětmi, do kostela pravidelně,
i navzdory atheistickému, totalitnímu režimu, který takové lidi
znemožňoval, diskriminoval a zesměšňoval. A právě tato, byť i
nevelká víra v Boha, mě patrně přivedla k myšlence, že život mé
ženy může už zachránit jedině On, milosrdný Bůh. A tak jsem s
Ním různě meditoval až to dospělo tak daleko, že jsem Mu slíbil,
že zachrání-li moji ženu od smrti, že se nejenže začnu více věnovat
křesťanskému životu, ale že něco udělám i pro náš farní
kostel. Neuvažoval jsem z počátku vůbec nad tím, co by to mělo být.
V koutku duše jsem si však později myslel, že by to snad mohla být
i nějaká řezbářská práce, například nějaký výjev z Křížové
cesty, popřípadě i celá Křížová cesta, jak jsem ji v mnoha
kostelech viděl různě ztvárněnou.
Jak soudím z dnešního
pohledu; byla to ode mě tenkrát snad ušlechtilá, avšak až příliš
pošetilá představa, hodna tak nějakého pubertálního snílka. Měl
jsem sice už tenkrát, před těmi dvaceti léty, velmi blízký
vztah k dřevu i k řezbářským pracím. Pokud jsem někde nějaké
uviděl, býval jsem tím vždy velmi zasažen. Také jsem v tu dobu už
i něco vyřezávat zkoušel, ale co to bylo všechno proti tomu, co
jsem ve svých myšlenkách a prosbách slíbil Bohu. Neměl jsem v tu
dobu vlastně ani žádné odbornější znalosti, ani žádné nástroje,
ani žádné dřevo. To, s čím jsem občas zkoušel něco vyřezávat,
by1 jen dobře zaostřený nůž a nějaká malá dlátka, co jsem si
vybrousil ve fabrice z poškozených kotoučových pilek na řezání
kovů. Měl jsem vlastně jen upřímnou, amatérskou touhu něco
takového udělat. Můj slib Bohu byl prostě jen vysněný, vzdušný
zámek. Prachobyčejná utopie. Ale i utopie, alespoň někdy, což
mohu dnes již potvrdit, stane se za jistých okolností realitou.
Zejména když ještě někdo pomůže a když mezi snem a skutečností
je dovoleno, jak se říká, aby odteklo hodně vody. Tak to bylo i v
tomto mém případě. Je to opravdu tak. Moje pošetilé předsevzetí
a můj slib Bohu, se nakonec přece jen naplnil.
Trvalo to však bezmála
celých 15 let, kterých uběhlo od mého pošetilého slibu, který
jsem dal Bohu za uzdravení mé ženy, do doby, kdy byl tento můj
slib splněn. Pomohla mi k tomu, jak soudím, především sama Matka
Boží. To i ona mě poradila, co mám pro kostel udělat. Nebyl to žádný
výjev z Křížové cesty, jak jsem původně zamýšlel, ale reliéf
jednoho z růženců. Růženec pro Ni, pro Matku Boží.
Ten celý první rok,
po oněch lékařských zákrocích, byla na tom moje žena velmi špatně.
Vnímal jsem to nejlépe já. Ale i ostatní naše rodina. Litovali
ji, ale i mě. Pomáhal jsem jí ve všem, co by jí její nemoc mohlo
usnadnit a čím by se dalo zlepšit její fyzické a psychické strádání.
Kupodivu, fyzicky se zotavovala hodně rychleji než duševně. Nejenže
měla velké obavy ze své nemoci, ale bylo v ní i hodně lítosti a
zklamání, že už nebude moci žít takovým životem, jakým byla
uvyklá žít. Vzpomínám si zejména na to, jak ji trápila skutečnost,
že právě v dobu, kdy se podrobovala operaci, byla pozvána do
Prahy, na ministerstvo těžkého strojírenství, kde byli pozvání
k převzetí odměn od ministra, nejlepší zlepšovatelé sdružení.
Byla v tu dobu, jako žena, nejlepší zlepšovatelkou Sdružení.
Nesla dost těžko i to, že nebude již moci asi dále pracovat ve
fabrice, protože měla svou práci velmi ráda. Také jí bylo velice
líto toho, že už asi nebudeme moci jezdit na různé výlety. Auto,
na které jsme si velmi dlouho šetřili, měli jsme teprve jen dost
krátkou dobu, a když jsme si ho konečně mohli trochu užít.
dostavilo se takové neštěstí. Manželku bavila též vždy nějaká
společnost a to jí pojednou hodně chybělo.
Když byla manželka,
zhruba po roce od vzniku její nemoci, zotavena natolik, že se už se
svým údělem pomalu smiřovala, začal se u ní pozvolna znovu
projevovat nový životní elán. Opravdu bylo její zdraví čím dál
tím lepší. Těžší práce sice žádné nedělala, to bych jí
ani nedovolil, ale byl jí zase plný dům. Byla to pro mě veliká
radost a ulehčení. Samozřejmě též pro celou rodinu. Po dvou až
třech letech, od doby co jsem dal slib Bohu za uzdravení své ženy,
jsem si teprve začal uvědomovat to, co jsem Bohu slíbil. Začal
jsem o tom zase více přemýšlet. Můj největší problém však stále
ještě byl v tom, že nejenže jsem stále nevěděl, co bych měl udělat,
ale i kdybych už nějaký nápad měl, stejně bych neměl ještě to
hlavní- potřebný materiál, nějaké desky . A jak čas běžel,
manželka byla čím dál tím lepší, já jsem sice na svůj slib
Bohu občas pomyslel, ale neměl jsem na to dost iniciativy, abych
provedl potřebné kroky k realizaci svého slibu.
Až jednou, bylo to
asi na nějaké brigádě v tak zvané akci Z, jak se takové brigády
za totalitního režimu dost často organizovaly, bylo to už 5 nebo 6
let po mém slibu Bohu, jsem se náhodou sešel s člověkem, který měl
podobné názory na režim a dění v režimu, jako já. Tomuto člověku
jsem se, mimo jiné, s tímto svým problémem svěřil. Požádal
jsem ho pak i o radu, kde bych potřebné dřevo, nejraději nějakou
pěknou lípu,sehnal. Nebylo to totiž v onom režimu tak snadné. A
tento člověk, Franta Mišák, nejenže mně dobře poradil, bylo to
daleko lepší. Sám se nabídl k tomu, že mi nějakou pěknou lípu
zajistí. A také, netrvalo to snad ani půl roku, přišel Franta za
mnou a řekl mi asi toto: „Jarku, jestli chceš eště tú lipu, tož
bych ju pro tebe měl. Hned' aj zitra. Brácha Lojzek je v Lázňách,
tož si možem vzít jeho koně, aj vůz. Ale moseli by sme jet brzo,
hned po obědě. Je to dost daleko. Až kdesi za Sidoniú. V hoře na
slovenskéj straně. Ale to zvládnem dobře. Pomože nám aj Bártl,
on má aj motórovú pilu.“ No - zvládli jsme to dobře, Franto.
Ale o tom, jak nás u Bártlů, kde jsme se ještě cestou domů , chtě-nechtě
museli zastavit, jak nás tam dobře pohostili, raději už se zmiňovat
nebudu. To by se snad tvůj bratr Lojzek, ještě i v hrobě obrátil,
kdyby se mu to ještě připomnělo.
Lípu jsme nařezali
na metrová polena, jak jsem chtěl. Bylo jich plný gréfnák. Ještě
ten rok v létě jsem lipová polena nařezal na fošny a proloženě
uložil pod střechu do kůlny. K řezání fošen z polen jsem si ještě
před tím zhotovil a upravil větší kotoučovou cirkulárku. Řezání
na nějaké státní pile by bylo v tu dobu dost problematické. Takže
potřebný základní materiál k provedení svého, dosud stále neurčitého
záměru, jsem měl již doma. Materiál byl však zcela surový a
bylo zapotřebí dost dlouhé doby k tomu, aby se vysušil a by1 k použití.
O rychlém sušení ve zvláštních sušičkách., jsem asi vůbec
nevěděl, nebo mě to ani nenapadlo. Vlastně jsem ani nijak nespěchal.
Dřevo se tedy sušilo přirozenou cestou. Měl jsem tudíž dost času
k tomu, abych přemýšlel nad tím, co vlastně pro ten kostel udělám,
Moje žena byla stále
očividně v dobrém a lepšícím se zdravotním stavu, takže to
donutilo i mě, abych začal intenzivněji přemýšlet o tom, jak svůj
slib Bohu splnit. Stále mě nejvíce lákaly výjevy z křížových
cest. Nic jiného mě nenapadalo. K realizaci svého záměru jsem měl
však ještě pořád dost času, desky musí schnout i několik let.
Mezi tou dobou jsem však už nikterak nezahálel. Na svůj záměr
jsem se už trochu přece jen připravoval, i když jsem stále neměl
jasno, co to bude. Sháněl jsem si různá dlátka. Objevil jsem nějaká
v Tuzexu, nějaká jsem si dovezl z Ruska, když jsem tam byl už před
odchodem do důchodu, na rekreaci a pak ještě nějaká další jsem
si dovezl dokonce až z Ameriky.
Když už jsem měl nějaké
ty řezbářské nástroje sehnal jsem si i suchý materiál a pomalu
jsem zkoušel vyřezávat nějaké menší věci, abych zjistil, zda
dokážu vůbec něco kloudnějšího udělat. Mezitím jsem stále přemýšlel
nad tím, jak s prací, pro dodržení slibu Bohu, začat. A stále
jsem studoval v různých kostelech, co by se nejlépe hodilo, zejména
však stále nejvíc křížovou cestu. Ale to, co se mělo stát, se
pojednou stalo. Bylo to v kostele při modlitbě růžence před nedělní
mší svatou. Dostal jsem znenadání takový pocit, že ten růženec,
který jsme se právě modlili, se podobá obrazům křížové cesty.
Modlili jsme se totiž právě bolestný růženec. Ta podobnost mé nějak
až moc příliš zaujala. Přestal jsem pak už naprosto modlení se
růženec vnímat. Mé myšlenky se začaly ubírat jiným, ale zcela
podobným směrem. Než začala mše svatá, měl jsem v hlavě dost
jasno. Když budu něco pro kostel dělat pro splnění svého slibu
Bohu, bude to nějaké zobrazení bolestného růžence. A od té doby
jsem ani o ničem jiném nepřemýšlel, než nad tím, jakým způsobem
tento růženec ztvárnit. Bylo to někdy před velikonocemi roku
1989.
Brzy jsem však došel
k tomu, že ztvárnění růžencové modlitby bude daleko obtížnější,
než by bylo ztvárnění křížové cesty. Křížová cesta představuje
jen jednotlivé výjevy, kdežto u růžence bude potřebné vymyslet
nejen výjevy, ale i spojení jednotlivých desátků do sebe v jeden
harmonický celek. Navíc bude patrně nutné, zabudovat do tohoto
harmonického celku ještě i doprovodné modlitby, protože se o
modlitbu vlastně jedná. Všechno dalo hodně přemýšlení, ale už
jsem se této myšlenky nevzdal. Posléze jsem si vypracoval několik
návrhů na celkové uspořádání jednotlivých desátků a k ním příslušných
obrazů a modliteb. A pak jsem vše opět odložil, protože potřebný
materiál k řezbě ještě nedozrál. Nedozrál však ještě ani ve
mně, ta pravá chvíle k přípravě nákresů k jednotlivým desátkům.
Mojí ženě se její zdraví už natolik upevnilo, že mohla i více
cestovat, chodit sama do obchodů, starat se o domácnost, o slepice i
o králíky - o všechno, co nevyžadovalo větší fyzickou zátěž
už pomalu přicházela doba, kdy se připravovala tzv. něžná
revoluce.
* * * * *
Něžnou revoluci, když
posléze přišla, prožívali takřka všichni občané, nebo převážná
většina, dost živelně. Také i my doma. Otevíraly se státní
hranice, každý chtěl najednou poznat celý svět a jen ti nejskromnější,
alespoň sousední, dosud vůbec nepřístupné Rakousko. Také i já
jsem by1 naplněn podivnou duševní, ale i tělesnou euforií nad tím,
že jsem se vůbec této doby dočkal. V takové době, naplněné
denně novými emocionálními zážitky, zapomíná se lehce na různé
sliby a předsevzetí, zejména když jejich plnění nikdo neurguje.
Tak to bylo i u mě. Jsem také jen obyčejný člověk z masa a kostí
patřící k jásajícímu davu, když má důvod k tomu, aby jásal.
A já jsem ten důvod měl. A snad i daleko větší, než mnozí jiní.
Přesně před padesáti
léty - v roce 1949 - přijela tajná, komunistická policie zatknout
mého otce. Hlavní důvod byl ten, že vlastnil prosperující živnost.
Nic nikomu neudělal, nikoho neokradl, ničeho se nedopustil, co by tížilo
jeho svědomí. Naštěstí se mu podařilo estébákům při zatýkaní
utéct. Věnovali se totiž více rabování a krádežím v domě. Než
jeho hlídání, když se převlékal. Zatkli a odvedli tedy aspoň mého
staršího bratra, kterého pak za inscenované zločiny odsoudili na
12 let nucených prací v uranových dolech. Mého otce i v jeho nepřítomnosti,
odsoudili k trestu smrti. Zemřel pak v exilu po deseti letech, přirozenou
smrtí. Největší chudák byla však maminka. I když to byla velice
statečná žena, musela hodně trpět. Trpěli jsme všichni, celá
rodina.
To jsem ale tak trochu
odbočil. Byla by to dlouhá historie. Já jsem vám tím chtěl jen víc
přiblížit tu dobu a tím se snad i trochu ospravedlnit, nebo vysvětlit
důvody té mojí intenzivnější euforie.
Těmito událostmi,
když o tom nyní, po uplynulém už desetiletí, přemýšlím, změnily
se u mne do jisté míry též určité životní představy. Viděl
jsem pojednou vše v růžovějších barvách, všechno se mi zdálo
jednodušší, radostnější a bezstarostnější.
Ona podivná euforie
byla snad všude. Ve všech lidech. Různé organizace a spolky začaly
organizovat i mnohé zájezdy do okolních i do vzdálenějších států,
bylo to k nevíře. Lidé z toho byli unešení, žasli a společně
se radovali a vyměňovali své dojmy. Nezůstal jsem pozadu samozřejmě
ani já. Dohodl jsem se s manželkou, že zkusím nějaký ten zájezd
nejdřív já a když to nebude moc náročné, že by později mohla
někam jet i ona. Ani v nejmenším jsem v tu dobu netušil, že můj
zájezd do Vídně, který jsem si následně vybral, poněkud změní
můj, vcelku dost puritánský život. Došlo k určitému mému morálnímu
pochybení, které odsunulo do pozadí i můj slib Bohu. Zcela jsem
podlehl této euforistické době, kdy všichni lidé byli k sobě
navzájem otevřenější, důvěřivější a milejší.
* * * * *
Na podzim roku 1990, necelý rok po něžné revoluci, pozval
mě můj dobrý přítel, bývalý spolupracovník, Bohuš Hldík, do
Ameriky. Manželka mně tento výlet velmi přála, zejména proto, že
jsem kvůli jejímu horšímu zdraví dlouho nikde nebyl, ale i proto,
že byla i ona v tu dobu v docela dobrém zdravotním stavu. Kromě
toho bydlel v tu dobu v našem domě ještě náš syn Libor s manželkou
Jitkou. Když jsem se na jaře následujícího roku z Ameriky vrátil,
byla manželka stále v dobrém zdravotním stavu, jako předtím…
V našem životě se v
podstatě, ani z jejího pohledu, nic nezměnilo. Do práce jsem už
po návratu z Ameriky nenastoupil, takže jsem mohl mít konečně více
času k tomu, abych začal na zamýšleném bolestném růženci
pracovat. Nějak se mi ale do toho stále nechtělo. Místo toho jsem
se zabýval jen různými menšími řezbami. Dřevo se mi zdálo k těmto
pracím už docela vyzrálé. Sušilo se již tak pět až šest let.
Na svůj slib Bohu a na práci zamýšleného růžence jsem však
myslel stále, i když ne tak intenzivně. Najednou se mi to zdálo,
že je to až přespříliš náročné. Myslím si však, že to bylo
především proto, že mě k této práci docela nic nenutilo. A také
proto, že jsem měl v tu dobu v hlavě plno všelijakých jiných myšlenek.
I takových, které s Bohem dost dobře spojovat nešly.
A tak se jednou stalo,
co se dříve či později stejně stát snad i muselo. Považuji to,
z dnešního pohledu, jako jakousi urgenci od Boha na můj liknavý přístup
k plnění mého slibu a také jako Jeho varovný hlas k mému dost špatnému
způsobu života, který jsem v tu dobu vedl.
Bůh to vyřešil
zcela prostě. Manželka dostala znenadání silné vnuknuti, které
ji přivedlo k odhalení mého pochybení, k tomu, aby vstala a někam
šla. Přišla pak na určité místo, kde dříve nechodila a bez jakéhokoliv
hledání dala ruku do určitého místa, kde byla uschována jistá věc.
Tu vzala a odnesla. Byla to kompromitující věc, která jí odhalila
mé pochybení. Nebylo to pro nikoho z nás příjemné. Zcela jasně
jsem v tom však viděl určitý zásah Boží ruky. Jakési varování.
Nebo snad i políček od Matky Boží. Pochopil jsem proč. Snažil
jsem se proto svůj život změnit. Vrátit se znovu Bohu blíž. Podařilo
se mi to. Začal jsem opět vidět a reálněji přemýšlet nad svou
slíbenou prací Bohu. Tu co jsem lehkovážně přislíbil už tak před
deseti až dvanácti léty.
Po této trapné události
bylo mi zcela jasné, že Bůh, i Matka Boží chce, abych na zamýšleném
díle opravdu pokračoval a to co nejdříve. Proto jsem poté již
dost brzy začal kreslením výjevů k jednotlivým desátkům růžence.
Přestal jsem si však
nějak věřit, že se mi tak veliké díla podaří zvládnout. Ze svého
úmyslu jsem však už nechtěl ustoupit. Ale i tak jsem, alespoň sám
u sebe, přistoupil ke kompromisu. Totiž že si udělám k ověření
nejdříve podstatně menší prototyp zamýšleného bolestného růžence.
Když jsem tento zmenšený
prototyp růžence dokončil, byl jsem s ním zcela spokojen. Brzy pak
po zhotovení malého prototypu, připravil jsem si k řezbě již všechno
co bylo zapotřebí k zahájení práce na bolestném růženci v té
podobě v jaké se nachází. Práci jsem poté ihned začal. Byla
ukončena na podzim roku 1995. V kostele byl pak Bolestný růženec
vysvěcen na fatimské pobožnosti, dne 13.ledna, roku 1996.
Klepnutím na fotku zobrazte větší pohled.
Neuvěřitelné se
stalo realitou. Bůh zachránil moji manželku od jisté smrti a já
jsem svůj slib za její záchranu už rovněž splnil. Byla to však
dlouhá, zajímavá a i dost dramatická cesta. Trvala bezmála 15
let. Bez vedení a darů Ducha Svatého a přímluv Matky Boží bych
ji však v žádném případě nedokázal sám zvládnout. Konečně
jsem pocítil v duši uspokojení, že jsem udělal, co jsem slíbil
Bohu. Byl jsem uspokojen i tím, že tento růženec byl, snad všemi
věřícími docela vřele přijat. Velmi se líbil i světícímu
biskupovi, otci Hrdličkovi i jeho doprovodným kněžím.
Bolestný růženec se
tedy uvedl do našeho kostela bez jakýchkoliv připomínek, s plnou
suverenitou, jako by tam už odedávna patřil. Najednou tu bylo něco,
co ještě nikdy nikdo neviděl. Je to proto, že vznikal v plné režii
Matky Boží.
Matka Boží však
nepomohla svými přímluvami jen mojí manželce k uzdravení.
Pomohla hodně i mně. Po jejím políčku, který mi uštědřila,
jsem se dokázal opět uschopnit k tomu, abych vedl lepší život a
abych mohl dokončit své načaté dílo jako správný, spořádaný
křesťan.
O tomto díle Bolestného
růžence jsem předtím, než bylo dokončeno, nikdy s nikým
nemluvil. Byla to vlastně jen jakási dohoda mezi mnou a Bohem v přítomnosti
Matky Boží. Nikdy mě ani nenapadlo zeptat se někoho, například
ze zdejších kněží, zda se pro kostel hodí, nebo ne. Nikdo tuto
práci po mně nežádal a nechtěl. A najednou byla tato práce
dohotovena a já jsem ani nevěděl, co dál.
Stalo se však, že v
neděli jsem cestou z kostela potkal člena farní rady, p. Floreše-
on šel zase do kostela. Řekl jsem mu, že jsem něco pro kostel udělal,
jestli by se na to nepřišel podívat. Řekl mi, že je to zbytečné,
že to mám do kostela přímo donést. Odpověděl jsem mu, že je to
dost veliké, že bych to sám neunesl. Že by bylo nejlepší, kdyby
se na to k nám přišel nejdřív sám podívat, třeba až půjde z
kostela. Cestou z kostela se tedy u nás pan Floreš zastavil. Všech
17 desek růžence jsem rozložil na podlahu pokoje do potřebného
obrazu, aby si to mohl prohlédnout. Sotva se tam vešly. Pan Floreš
se na to s podivením dívá a potom řekl: „No, to je krásné, to
jsem si ani nemyslel. To musím hned dovést našeho faráře.“ A šel
hned pro něj. Netrvalo dlouho a byli oba u nás. Otec Vladislav byl tímto
růžencem rovněž velmi nadšen. „Ještě jsem nikdy nic takového
neviděl.“ řekl. Bylo tedy rozhodnuto co bude dál. Zanedlouho už
byl tento první, bolestný růženec, krásně zarámovaný - provedl
pan Antonín Macek - zavěšen poblíž stánku Matky Boží, v
brumovské kapli kostela.
* * * * *
Říká jedno přísloví:
„Koho Bůh miluje, toho křížem navštěvuje.“ Nevím, zda se
toto přísloví naplnilo i na mně. Mně to spíš připadalo, jako
trest Boží za to mé pochybení a zklamání, které jsem Mu způsobil.
Toto moje pochybení totiž do značné míry ovlivnilo i moji ženu.
Dost špatně jí zasáhlo a zabydlelo se v jejím srdci. Začala hodně
cestovat. Přepínala tím své síly. Posléze se její zdravotní
stav znenadání prudce zhoršil. Její zákeřná nemoc ji znovu
napadla.
Celé tělo ji
najednou přestalo poslouchat. Podrobila se novému, důkladnějšímu
lékařskému vyšetření. Její nález byl pro nás oba šokující.
Její zhoubná nemoc ji znovu silně napadla. Prakticky ji zachvátila
celou páteř, ramenní pravý kloub a obě části kosti kyčelní.
Nastala další etapa intenzivního léčení.
Plně jsem si uvědomoval,
že toto zhoršení jejího zdravotního stavu, jsem zavinil já.
Znovu jsem prosil Boha o záchranu své ženy i Matku Boží o její
účinné přímluvy. A v tu dobu, v této době naplněné novou,
hlubokou beznadějí, jsem slíbil Matce Boží, že za její účinné
přímluvy za záchranu života mé ženy, udělám pro Její svatyni
další růženec.
Také manželka
pochopila, že její život může zachránit už jen účinná pomoc
Matky Boží. Proto jsme se od té doby, na tento úmysl, společně
denně modlili některou růžencovou modlitbu. Tak tedy vznikl další
impuls k práci na druhém, tentokrát na radostném růženci.
Protože jsem měl už
určité řezbářské zkušenosti a také už i potřebné nástroje,
nepokládal jsem tento svůj slib, tentokrát Matce Boží, za
nesplnitelný. Při řešení celkového tvaru tohoto růžence jsem
se rozhodl, že celkovou koncepci ponechám stejnou, jako u bolestného
růžence. Později, při přípravě nákresů a také z důvodu časové
tísně, jsem se rozhodl k určité změně. Doprovodné modlitby jsem
z tohoto růžence vypustil. Tím se sice poněkud změnila tvářnost
tohoto provedení, též celkový obraz se poněkud zmenšil ale
nakonec jsem mohl jen konstatovat, že i toto řešení dokonce lépe
zapadne do celkové stavby růžencového oltáře. To jsem však v tu
dobu ještě nevěděl, že udělám ještě růženec třetí. Inu,
co naplat. Zase se zde projevila režie Matky Boží.
To, v co jsem jen dost
málo věřil, že se moje žena i z tohoto velmi těžkého, nového
napadení zhoubnou nemocí dostane, stalo se posléze skutečností.
Moje růžencová oběť, dá-li se to tak nazvat a naše společné
modlitby a prosby, znovu pomohly zachránit život mojí ženy. Znovu
se uzdravila.
Po předběžném
nakreslení a přípravě ostatních potřebných materiálů, započal
jsem s řezbou radostného růžence někdy na jaře rok-u 1998. Celá
práce byla pak dokončena, též na jaře, následujícího roku, tj.
roku 1999. V květnu téhož roku byl radostný růženec instalován
v brumovské kapli místního kostela.
Musím říct, že to
byl i pro mne růženec opravdu radostný. Neboť to, o co jsem Matku
Boží prosil, Matka Boží svou přímluvou u svého syna Ježíše
Krista, skutečně vyprosila. A též věřím i tomu, že mi
odpustila i ono moje předchozí pochybení.
* * * * *
V době, kdy
byl
radostný růženec dokončen, byl zdravotní stav mé ženy opět
stabilizován natolik, že by mě už vůbec nenapadlo, že by ji
mohlo v brzké době ještě něco špatného ohrozit. Byl jsem za to
Matce Boží velmi vděčný. Věděl jsem s určitostí, že bez Její
pomoci by se manželka z oné, velmi těžké, opakující se nemoci,
podruhé už nedostala. Proto jsem uvažoval nad tím, jak bych nejlépe
za tuto velkou pomoc Matce Boží poděkoval. Samozřejmě, že to
nemohlo být jinak, než že mě velmi brzy napadla jen jediná myšlenka:
Jako projev díkůvzdání, zhotovím Jí ještě jeden, ten poslední
- slavný růženec. Ten, který symbolizuje vítězství nad veškerým
zlem a Její oslavení a korunování.
S přípravami na
tento třetí růženec jsem začal poměrně velmi brzy po dokončení
radostného růžence. V tu dobu jsem ani dost málo netušil, že
moje díkůvzdání se už za nedlouhý čas změní na mé úpěnlivé
prosby za další záchranu života mojí ženy.
Vypracování obrazů
k jednotlivým desátkům slavného růžence bylo pro mě tentokrát
dost obtížné. Všechny obrazy dějství slavného růžence se totiž
odehrávají v tajemných imaginárních rovinách, což je, bez patřičného
duchovního vzdělání, dost nesnadné. Proto jsem, po dokončení nákresů
těchto obrazů, pozval ke konsultaci našeho otce Marka. Dobře jsem
udělal. Nějaké změny bylo nezbytně nutno provést.
Se zahájením řezbářských
prací jsem však z počátku nijak nespěchal. V tu dobu mě k Tomu
nic moc nenutilo. Jen jsem si tak trochu předsevzal ukončit tento růženec
do konce milénia, to je do konce roku 2000.
Ještě závěr roku
1999 prožívala celá naše rodina v dobré pohodě. Také moje žena
se po zdravotní stránce cítila docela dobře. Také se dokázala,
bez problémů, postarat o to, jak ostatně každý rok, aby každý
člen naší rodiny, zejména však hlavně každý z našich devíti
vnuků, měl od nás co nejvíce dárků. Na dárky pro své blízké
myslela moje žena a shromažďovala je, ostatně po celý rok. Žádná
jiná činnost jí nebyla tak milá a radostná jak právě ta, čím
udělat radost svým blízkým. Proto byla na každé vánoce, na všechny
jmeniny a narozeniny svých blízkých, vždy v tomto směru perfektně
připravena. Byl jsem této její činnosti a aktivitě velmi rád,
protože já jsem vždy, už od malinka, obchody a nákupy moc rád
neměl. Do obchodu jsem chodil jen tehdy, kdy to bylo nutné a kdy to
za mne nemohl provést někdo jiný.
Na štědrovečerní
večeři, v posledních několika letech, kdy už jsme v domě s manželkou
zůstali sami, jsme přijali obvyklé pozvání k rodině našeho syna
Libora. Je to od nás k nim nejblíže. Jeho žena, naše snacha
Jitka, vede příkladný křesťanský život, a byla vždy velmi ráda,
když jsme jejich pozvání přijali. Tak to bylo i tentokrát. Nikdo
to netušil, že to budou pro Jitčinu tchýni a moji ženu vánoce
poslední.
Když jsem už pak, začátkem
jara, začal pracovat na řezbářském zpracovávání slavného růžence,
zdravotní stav mé ženy se opět poněkud zhoršil. Nebylo to však
patrně způsobeno, její základní, zhoubnou nemocí. Ta byla po
prodělané léčbě v minulém roce dost stabilizovaná. Projevovaly
se u ní zcela jiné zdravotní problémy, související asi s její
diabetickou nemocí a nemocí srdce. I při pomalé chůzi musela
velmi často odpočívat, protože měla silné, palčivé bolesti na
hrudi. Také i s jídlem měla hodně problémů. To patrně zase kvůli
její silné cukrovce. Proto ji už i do kostela v neděli začala
vozit autem naše snacha Jitka, i když to není zas tak moc daleko a
trochu té chůze by jí jistě prospělo. Snažila se však o to víc
chodit po domě, v zahradě i v blízkém parku. A tak se pomalu odvíjel
čas, až do toho osudného dne, posledního dne měsíce května
2000.
* * * * *
Ten poslední květnový
den, byla středa. Trochu pršelo. Z nějakého reklamního tisku
zjistila moje žena, že právě tento den prodává v kulturáku nějaká
firma různé textilní zboží. Měla za necelý týden, příští týden
v pondělí, znovu jet do nemocnice na další onkologické vyšetření,
popřípadě i na další chirurgický zákrok, bude-li to nezbytné.
V poslední době se totiž občas objevoval u ní krvavý výtok z
prsu. Proto si potřebovala dokoupit nějaké vhodné ponožky. Ne že
by neměla dost různých panožek, ale tak to řekla. Na drobnější
nákupy chodívala manželka do obchodu obvykle sama. Ale že pršelo,
šel jsem s ní, aby nezmokla a neuklouzla. Celou cestu, je to asi tak
200 metrů, se mě držela v podpaží. Před vchodem do kulturního
domu, když jsem stahoval deštník, se mě pustila a pokračovala dál
do dveří. A právě v ten okamžik se to stalo. Uslyšel jsem nějaké
žuknutí. Podíval jsem se co to bylo a uviděl jsem svou ženu ležet
na zemi. Už jí na nohy pomáhalo i několik ochotných žen, co tam
byly právě přítomné. Nebylo to ale možné. Neustála. Posadili
jsme ji tedy na sedačku. Pak jsem jí šel ještě koupit ty ponožky.
Potom, když jsem zjistil, že by domů nedošla, šel jsem shánět někoho,
kdo by mi ji odvezl domů. Noha jí nijak moc nebolela, jen se na ni
nemohla postavit. Druhý den, ve čtvrtek, to však lepší nebylo.
Rozhodl jsem se, poradit se s její lékařkou, zda by nebylo dobré,
aby ji odeslala na rentgen. Stalo se. Na rentgenu, ve zlínské
nemocnici, nezjistili žádné poškození kostí. Dali jí berle, aby
se o ně mohla při chůzi opírat, a poslali nás domů. Noha se
nezlepšila ani do pondělí, na kdy už byla zajištěna její
hospitalizace v nemocnicí. Nejdříve jsem váhal, ale nakonec jsem
se s nemocnicí dohodl, že ji tam přijmou i s jejím handicapem.
Myslel jsem si, že bude přece jen lépe, svěřím-li ji do odborné
péče lékařů. Někdy, oživím-li si tuto událost, dělám si i výčitky,
že jsem asi neměl manželku do nemocnice dávat Udělal jsem to však
v té nejlepší víře v to, že jí v nemocnici daleko lépe
pomohou, než já doma. Navíc jsem se bál, aby nezmeškala své plánované
další onkologické vyšetření popřípadě operaci. Také to mě
dost zaráželo, že doma nechtěla zkusit ani trochu chůzi. S
berlemi, ani se mnou. V klidu ji noha totiž vůbec nebolela.
Zabolela, jen když se na ni chtěla postavit. Takže jsem také
doufal, že si s jejím rozhodnutím v nemocnici nějak lépe poradí.
Po prvním týdnu v nemocnici byla manželka celkem spokojená. Mně
se to ale zas tak dobré nezdálo. Nikdo ji totiž nohu nerozcvičoval,
nikdo ji nenutil z lůžka, aby zkoušela chodit. Také žádné jiné
vyšetřeni jí neprováděli. Prostě kromě léků, co užívala
doma a navíc snad ještě nějakých těch opiátů, které stejně
nepotřebovala, nic. Jen jí, snad každé dvě hodiny, odebírali
krev. To prý kvůli tomu, aby stabilizovali její cukrovku. Byl jsem
tím velmi zklamán. Raději o tom nebudu dále povídat.
Ve druhém týdnu
hospitalizace manželky v nemocnici se její stav už podstatně zhoršil.
Stále jen pospávala, o nic neměla zájem, s nikým ani slovo
nepromluvila, nikoho už ani nepoznala, odmítala jakékoliv jídlo.
Byl to stav jakési letargie. Ptali jsme se ošetřujícího lékaře
na její zdravotní stav. Řekl nám, že je to dost špatné, že můžeme
u ní očekávat už i to nejhorší. Co jsme mohli proti tomu dělat?
Nevěděli jsme si rady. Naše snacha Jitka navrhla, abychom požádali
otce Marka, jestli by manželku v nemocnici navštívil za účelem udělení
potřebných svátostí. Otec Marek brzy u ní tuto službu vykonal.
* * * * *
Když nám lékař Dr.
Navrátil, řekl o manželce tu hroznou zprávu, zdálo se mi to neuvěřitelné.
Přece ještě před dvěma týdny byla docela dobrá. Na pohmožděnou
nohu se přece neumírá, myslel jsem si. Skutečnost však byla
opravdu taková, jak řekl lékař.
Vím, že proti předurčené
smrti není žádný lék. Každý člověk musí opravdu umřít. Je
to jen vůle Boží, kdy a jak se to stane. „Buď vůle Tvá,“
modlíme se denně. Naše lidská vůle, musí se vždy před vůlí
Boha sklonit, i když je to mnohdy velmi bolestné. Přesto jsem i
tak, znovu prosil Boha i v této situaci o její záchranu. Ale ještě
více jsem se obracel k Matce Boží, aby pomohla svými přímluvami.
Zatímco manželka v nemocnici, dá se říct, umírala, pracoval jsem
doma ve zbylém času, mezi návštěvami nemocnice a jinými nejrůznějšími
pracemi okolo domu, v řezbě na posledním, slavném růženci. Práce
mi zbývalo ještě hodně - tak na 4 až 5 měsíců, podle časových
možností. Vím, že se manželka na tento růženec velmi těšila.
Zpočátku mi ani moc nevěřila, že bych jej ještě udělal. Když
jsem na něm však začal už pracovat, řekla mi jednou, že by ho ještě
ráda viděla dokončený. Zdálo se mi to zcela samozřejmé, že to
tak bude. Manželka byla vždy prvním a dost přísným kritikem každé
mojí práce. V nastalé situaci jsem však pomalu ztrácel víru, že
se dokončení tohoto růžence dožije. Proto jsem v této zoufalé
situaci denně prosil Matku Boží o to, aby svou přímluvou
vyprosila pro ni u svého syna Ježíše Krista, když jí již život
nelze zachránit, alespoň těch několik měsíců života, aby mohla
i tento, poslední růženec, ještě shlédnout a zhodnotit. A to, v
co jsem jen málo doufal, ale ani moc nevěřil, se stalo. Matka Boži
tyto mé prosby vyslyšela. Manželka opravdu ještě celý, poslední
růženec, zde na zemi, uviděla a zhodnotila, i když to její
hodnocení bylo už jen velmi strohé. Teprve potom, po osmi dnech,
odešla z tohoto světa navždy.
Ale ještě se na chvíli
k posledním dnům života mojí ženy vrátím. Po návštěvě otce
Marka v nemocnici se stav manželky dost zlepšil. Už své návštěvníky
opět vnímala a poznávala a snažila se i o různou komunikaci. Po následném
onkologickém přešetření jejího stavu se lékaři usnesli, že by
už další léčení nezvládla. Byla proto, asi po měsíčním
pobytu na onkologickém oddělení, přemístěna na oddělení pro
dlouhodobě nemocné pacienty. Na tomto LDN oddělení se stav manželky
opět očividně zlepšil. Bylo to však jen pomyslné zlepšení. Lékařka
Dr. Paterová nám naznačila, že její zhoubná nemoc pracuje už
takřka v celém jejím těle. A že se už nedá ničím zastavit. Všecko
že je už jen otázka času. Udělali jsme rodinnou radu. Dohodli
jsme se, že jestli to půjde, že si ji vezmeme domů. A poslední
dny svého života prožije ještě doma, mezi svými. Ošetřující
lékařka nám naše rozhodnutí schválila. Řekla, že je k tomu už
ten nejvyšší čas. Pozdější převoz domů by už patrně nebyl
možný. Hrozilo by nebezpečí zlomenin nemocí narušených kostí.
Když jsem se poté
manželky zeptal, jestli by z nemocnice nechtěla jít raději domů,
zazářily jí oči radostí. „A vy byste chtěli?“ zeptala se.
„Samozřejmě, že chtěli,“ řekl jsem. Od té doby, do doby, kdy
bylo vše v nemocnici vyřízeno, toužebně, ale i s trochou nedůvěry,
už na ten krásný okamžik čekala. V nemocnici pobyla manželka
tedy víc než 3 měsíce. Z toho jeden měsíc na onkologii a dva měsíce
na LDN. Od 5.6, do 13. 9. r. 2000. Doma ji pak čekal ještě jeden,
pro ni poslední měsíc života.
V onu dobu, kdy se manželka
vrátila z nemocnice, měl jsem už hrubou řezbu, všech osmi
desek slavného růžence ukončenu. Přesto však zbývalo ještě
dost práce k definitivnímu ukončení tohoto díla. A měl jsem na
to daleko méně času než dřív. Když byla manželka v nemocnici,
mohl jsem této práci věnovat času daleko víc. Díky však svým
blízkým, kteří mi s péčí o ni pomáhali, jsem tento potřebný
zbývající čas získal.
* * * * *
Po návratu domů změnila
se manželka opět k nepoznání. Skoro bych tomu uvěřil, že se
zase z této nemoci uzdraví. Byla docela dobrá. Zkoušela s námi
dokonce i trochu chodit po pokoji. Častěji poseděla též v pojízdném
křesle, ve kterém jsme ji občas i povozili po celém bytě. Byla opět
plná života a snad i optimismu.
Doma jsem jí dával,
kromě injekčního insulinu ještě i ostatní léky, které měla předepsané
z nemocnice, kromě léku proti bolestem. Ten jsem jí dal jen dvakrát
- byl to nějaký silný opiát a manželka byla po něm stále nějak
mimo, že nás snad přestala i vnímat. Tak jsem jí ho přestal dávat.
Zjistil jsem, že ho vůbec nepotřebuje. Nic ji totiž nebolelo.
Tak to vypadalo prvé
dva týdny jejího domácího pobytu. Posléze se však její stav začal
znovu zhoršovat. Projevovalo se to tím, že více pospávala, přestávala
mít zájem o své okolí, čím dál méně jedla. Přišlo úterý,
3. října. Bylo už odpoledne. Moje žena po skromném obědě trochu
pospávala. Jedla však už jen velmi málo. Ale velmi dlouho. Vždy s
mojí pomocí. Řekl jsem jí, že slavný růženec je definitivně
ukončený. Projevila přání, že by se ráda na něj podívala.
Snesl jsem tedy postupně všech 8 desek tvořících růženec z horního
pokoje, kde jsem na nich pracoval, dolů, do pokoje, kde nemocná ležela.
Každou desku jsem jí ukázal zvlášť a pak jsem je postupně skládal
na podlahu pokoje, až z nich vznikl jeden celek- celý slavný růženec.
Nemocná se na každý
obraz růžence dlouze a v zamyšlení zadívala a pak vždy řekla:
„Pěkné.“ Nakonec, až byl celý růženec na podlaze složený,
se na něj dívala dosti dlouho. Neřekla už nic. Jen hlavou mírně
pokyvovala a já jsem viděl, že má plné oči slz. Stékaly jí i
po tváři. Neřekl jsem také nic. Cítil jsem, že jakákoliv útěcha
by byla v tuto chvíli naprosto zbytečná, snad i bezohledná. Vytušil
jsem dobře, nač myslí.
V pátek 6, října k
nám přišel otec Marek, kterého jsem pozval, aby si prohlédl dokončené
dílo slavného růžence a abychom se dohodli na dalším postupu,
ohledně provedení celkové vazby desek a rámu. Při té příležitosti
navštívil i nemocnou manželku a udělil jí potřebné svátosti.
Nemocná pospávala čím
dál víc. Byla stále naprosto klidná, vůbec nic ji nebolelo. Jen k
jídlu měla stále se zvětšující odpor. Jen občas cítila potřebu
něco pít. Ale i tak toho vypila vždy jen velmi málo. Ve středu večer
odmítla nemocná už i sebemenší sousto k jídlu. Nedostal jsem do
ní už ani žádný z léků, které ještě pravidelně jakž takž
užívala. Byla už v takovém divném polospánku. Přijímala už
jen trochu čaje. I ten jí však zcela slyšitelně probublával jejím
zažívacím traktem. Jinak byla naprosto klidná, bez jakýchkoliv
bolestí. I v noci ze středy na čtvrtek byla nemocná naprosto klidná.
Vzbudil jsem se ráno asi v 6 hodin. Nemocná tiše spala. Usnul jsem
pak na chvíli i já, ale v 7 hodin jsem už byl znovu vzhůru. Nemocná
i nyní ležela stále tiše. Víc jsem se na ni zadíval. Měla oči
i ústa mírně otevřená. Pohladil jsem ji po čele. Zazdálo se mi
poněkud studenější. Trochu jsem se ulekl. Odkryl jsem kousek její
přikrývky. Byla normálně prohřátá. Volal jsem na ni.
Nereagovala. Zvedl jsem jí pravou ruku, která ji vždy při jakémkoliv
pohybu zabolela. Znovu žádná reakce. Zůstávala stále klidná a
tichá. Pochopil jsem, že to je úplný konec. Že před malou chvílí
opustila už její duše tento svět a nás všechny, naprosto
definitivně a navždycky. Chvíli jsem u ní zůstal sedět. Teprve
teď mi to všechno plně docházelo a začal jsem si uvědomovat, co
se stalo. I když jsem věděl, že její konec je nezvratitelný, když
už zde doopravdy byl, připadlo mi to pojednou nějak neuvěřitelné.
Ale ten fakt byl opravdu krutou skutečností.
To, co prožívá člověk,
který ztratí svého životního partnera, ví jen ten, kdo tuto ztrátu
prožil. Já bych to
snad jen přirovnal k operaci, tzv. siamských dvojčat, která byla k
sobě přirostlá nejen svými těly ale i svými srdci. Když jedno
dvojče oři operaci zemře už více netrpí. Horší je tomu, které
zůstane na živu. Tomu je souzeno po této operaci hodně trpět. Trpí
krutou, bezútěšnou bolestí. To zejména rány na srdci se ne a ne
zahojit. Hojí se jen velmi pomalu. Snad až do samého konce života.
Splnily se tedy všechny
mé prosby, za které jsem obětoval svou práci na slavném růženci.
Dokonce si myslím, že Matka Boží vyprosila u svého Syna, Ježíše
Krista, ještě víc milostí a darů, než jsem žádal. Nejenže mně
umožnila splnit mé přání, ale i přání mé ženy, aby ještě
uviděla dokončený obraz posledního růžence, ale mojí ženě
vyprosila i velmi milosrdnou smrt v plné Boží milosti a nakonec i
mezi svými blízkými. Matka Boží tedy vykonala pro mou ženu víc,
než jsem chtěl já, i když mé představy byly z počátku trochu
odlišné. Smrtelní jsme však všichni. Všem je souzeno zemřít dřív,
či později. Nejvíce však záleží, jak jsem nyní poznal, na tom,
kolik a jakých milostí se dostane každému z nás, kdo bude umírat.
A já mohu nyní, když už je po všem, konstatovat s klidným a
radostným srdcem, že mojí ženě se všech oněch potřebných
milostí dostalo od Boha požehnaně mnoho. Takové odměny jsem si od
Matky Boží za svou práci ani nezasloužil.
* * * * *
Třetí a poslední
reliéf růžence, v němž se oslavuje vzkříšení Ježíše
Krista, byl vysvěcen naším otcem Markem na fatimské pobožnosti
dne l3. ledna roku 2001. Předpokládal jsem, že se to stihne ještě
do konce uplynulého milénia, ale Matka Boží tomu tak patrně nechtěla.
Chtěla, aby to bylo právě na této slavnosti. Dodatečně jsem
zjistil, že to bylo přesně za 5 let od doby, kdy byl vysvěcen první,
bolestný růženec, tenkrát otcem biskupem Hrdličkou. Bylo to 13.
ledna roku 1996.
Dovolte mi ještě
jedno zavzpomínání nakonec. Moje žena dost často mluvila o smrti.
To ne proto, že by se na ni těšila. Na smrt se snad netěší
nikdo. To obvykle při každé její hospitalizaci v nemocnici, zemřela
na jejím oddělení i několik pacientů. To vždy rozjímala nad tím,
kdo to byl, co dělal, a vyprávěla o nich i jejich různé příběhy.
A také vzpomínala, kolik stejně postižených pacientek, zejména
jejich nových přítelkyň už za tu dobu zemřelo. Že jen ona ze všech,
tak často se střídajících, zůstává stále naživu. K tomu
obvykle dodala, že ona by si přála zemřít na podzim, který měla
ze všech ročních údobí nejraději. Tenkrát, kdy i příroda se připravuje
k odpočinku a je přitom velice krásná. A že by chtěla mít v
hrobě nasypány barvící se, opadané listy z ořechu v zahradě, v
jehož stínu a zvláštní kořeněné vůni. nejraději sedávala.
Toto její přání bylo beze zbytku splněno. V době, kdy umírala a
zemřela, byl krásný slunný podzim. A ty barevné, právě opadávající
listy z ořechu v zahradě, ty jí nasbírala, donesla a do hrobu
nasypala naše dcera Margit.
Myslím si, že milost
Boží obdrží každý, kdo o ni Boha prosí. Je potřeba mít jen v
Boha důvěru. Též si myslím, že milost Boží je přístupná hříšníkům
právě tak, jako spravedlivým. Vždyť Kristus zemřel, zcela
dobrovolně, zejména hlavně za hříšníky. Vzpomeňme si též na
příběh o marnotratném synovi. Jeho otec také svého provinilého
syna nezavrhl, ale s radostí se ho znovu ujal. Všichni jsme více,
či méně hříšní. Snažme se tedy i my sami sebe, ani své bližní,
neodsuzovat. Vždyť ani Kristus neodsoudil cizoložnou ženu za její
špatný život. Nebuďme pokrytci tedy ani my, kteří se počítáme
mezi křesťany.
Nesuďme a nebudeme
souzení. Jen Bůh dokáže rozeznat vinu a její velikost. Je potřeba
mít radost z hříšníků, kteří se hodlají napravit, nebo kteří
se napravili. Je pokrytecké pomlouvat je. Spíš se jim má pomáhat.
Ne každý člověk obdržel od Boha stejný dar odolávat různým
pokušením a nástrahám tohoto hmotného světa. Za ty, kteří
tento dar od Boha nedostali, je potřeba se u Boha přimlouvat. Jinde
se říká, že větší radost v nebi je nad jedním napraveným hříšníkem,
než nad devadesáti devíti spravedlivými. Je to velmi zajímavé
podobenství a obsahuje velkou křesťanskou moudrost.
Velice věřím v
adresné nebo i v neadresné přímluvy za obrácení hříšníků. Vím,
že i na mně se jedna z takových přímluv naplnila. Děkuji proto všem
těm, kteří se v potřebný čas za mé obrácení přimlouvali a
prosili. Bez těchto přímluv nebyl by patrně nikdy ani zhotoven náš
Růžencový oltář.
Ještě dříve, než
uzavřu tuto kapitolu a posléze celé své vyprávění, chtěl bych
ještě velmi upřímně poděkovat všem těm ochotným lidem, kteří
měli jakoukoliv účast na realizaci, dnes již celého růžencového
oltáře. Děkuji především panu Františkovi Mišákovi z Bylnice,
panu Bártlovi ze Sidonie a dále mně neznámému, slovenskému hajnému,
kteří mi pomohli k tomu, abych se svou slíbenou prací Bohu vůbec
započal. Dále děkuji svému synovcovi, Františku Liškovi ze Štítné,
za nařezání a vysušení dalších potřebných desek. Dále ze
srdce děkuji panu Františku Florešovi, který vždy ochotně a s
velkou iniciativou organizoval a pomáhal při dokončovacích pracích
na všech růžencích. Upřímně děkuji rovněž i panu Antonínu
Mackovi a jeho pomocníkům, z nichž si vzpomínám už jen na zesnulého
pana Karla Svobodu, za provedení konstrukce a rámu na první,
bolestný růženec. Za totéž děkuji i panu Matůšů z Nedašova a
všem jeho pomocníkům, za tyto práce na radostném růženci a dále
ještě za totéž na slavném růženci panu Strnadovi z Bylnice. Děkuji
rovněž stolařskému mistru panu Zimáčkovi z Bylnice, který
provedl pro všechny růžence dokonalé spojení dílčích desek do
větších potřebných celků a zarovnal je do naprosto přesných
stanovených rozměrů. Děkuji i všem ostatním, které jsem
nejmenoval, za jejich nezištnou pomoc. Bůh i Matka Boží to o všech
jmenovaných i nejmenovaných dobře ví a jistě se všem nějakým
způsobem odmění.
Děkuji však také našemu
milému faráři otci Markovi za jeho angažovanost i za jeho dobré
rady. Děkuji mu i za svou už zesnulou ženu Marii, za poskytnuté útěchy
a svátosti.
Musím však ještě
poděkovat i svému bratru Františkovi, který protrpěl nejlepší léta
svého života v komunistickém jáchymovském vězení. Vděčím mu
totiž za to, že mě už tenkrát, před čtyřiceti léty, kdy se vrátil
z vězení, přivedl k tomu, že jsem svůj život s důvěrou svěřil
a zasvětil do rukou Matky Boží. Kdoví, jestli právě toto mé
tehdejší zasvěcení se Matce Boží nebylo začátkem tohoto příběhu.
A toto je už i konec
mého příběhu o tom, proč a jak celý Růžencový oltář vznikl.
Růžencový oltář představuje vlastně ve zkratce celý průběh
života Svaté rodiny, zejména v období, kdy se narodil, žil a
zemřel Ježíš Kristus. Znázorňuje právě ty nejdůležitější
etapy života Svaté rodiny: nejradostnější, nejdramatičtější a
nejslavnější. V tomto smyslu předurčuje i naši životní pouť.
