Jméno, názvy a symboly

Ducha svatého

Katechismus Katolické Církve

Vlastní jméno Ducha Svatého

691 Duch svatý, takové je vlastní jméno toho, kterému se klaníme a kterého oslavujeme s Otcem i Synem. Církev je přijala od Pána a vyznává je při křtu svých nových dětí (Mt 28, 19).

Výraz duch překládá hebrejské slovo ruah, které původně znamená dech, vanutí, vánek. Právě Ježíš užívá vnímatelného obrazu větru, když chce přiblížit Nikodémovi přesažnou novost toho, který je osobně dechem Božím, božským Duchem (Jn 3, 5-8). Jinak slova duch a svatý jsou božské přívlastky společné třem božským osobám. Ale spojením obou výrazů označuje Písmo, liturgie a teologická mluva nevýslovnou osobu Ducha svatého - bez možné záměny s ostatními případy užití výrazů duch a svatý.

Názvy Ducha Svatého

692 Když Ježíš ohlašuje a slibuje příchod Ducha svatého, nazývá ho paraklétos, doslova: ten, který je přivolán, ad-vocatus (Jan 14, 16. 26; 15, 26; 16, 7). Paraklétos se obvykle překládá utěšitel nebo přímluvce, přičemž prvním přímluvcem je Ježíš (1 Jn 2, 1). Sám Pán nazývá Ducha svatého Duchem pravdy (Jn 16, 13).

693 Kromě jeho vlastního jména, které se nejvíce užívá ve Skutcích apoštolů a v epištolách, nalézáme u svatého Pavla pojmenování: Duch zaslíbení (Gal 3, 14; Ef 1, 13), duch adoptivního synovství (Řím 8, 15; Gal 4, 6), Duch Kristův (Řím 8, 9), Duch Páně (2 Kor 3, 17), Duch Boží (Řím 8, 9.14; 15, 19; 1 Kor 6,11; 7, 40), a u svatého Petra, Duch slávy(1 Petr 4, 14).

Symboly Ducha Svatého

694 Voda. Symbolika vody naznačuje působení Ducha svatého při křtu, protože po vzývání Ducha svatého se stává účinným svátostným znamením nového zrození: jako jsme k našemu prvnímu zrození dorůstali v plodové vodě, tak také křestní voda skutečně znamená, že naše zrození k božskému životu je nám dáváno v Duchu svatém. Ale jako jsme pokřtěni jedním Duchem, tak jsme také napojeni jedním Duchem (1 Kor 12, 13): Duch je tedy také osobně živá voda, vyvěrající z ukřižovaného Krista jako ze svého pramene a tryskající v nás do života věčného.

695 Pomazání. Symbolika pomazání olejem je pro Ducha svatého tak příznačná, že se stala jeho synonymem. Při uvedení do křesťanského života je svátostným znamením biřmování, které proto východní církve nazývají chrismace (pomazání křižmem). Ale k pochopení celé síly tohoto symbolu je třeba se vrátit k pomazání Ježíše, k prvnímu pomazání, které vykonal Duch svatý: Kristus [hebrejsky: Mesiáš] znamená pomazaný od Ducha svatého. Ve Starém zákoně byli různí pomazaní Páně (Ex 30, 22-32), zvláště král David (1 Sam 16, 13). Avšak Ježíš je pomazaný Páně jedinečným způsobem: lidství, jež na sebe Syn bere, je zcela pomazáno Duchem svatým. Ježíš je ustanoven Kristem od Ducha svatého. Panna Maria počne Krista působením Ducha svatého, který ho prostřednictvím anděla ohlašuje jako Krista už od narození a vede Simeona do chrámu, aby viděl Hospodinova Mesiáše (Lk 2, 26-27); je to on, kdo Krista naplňuje a jehož moc z Krista vychází, když ten uzdravuje a zachraňuje. Je to on, kdo vposledku křísí Ježíše z mrtvých. A tak, když se Ježíš stal plně Kristem ve svém lidství, jež přemohlo smrt, hojně vylévá Ducha svatého, dokud svatí ve svém spojení s lidstvím Božího Syna nedorostou mužné zralosti ... kdy se na nás uskuteční Kristova plnost (Ef 4, 13): úplného Krista, podle výrazu svatého Augustina.

696 Oheň. Zatímco voda znamenala zrození    a plodnost života dávaného v Duchu svatém, oheň symbolizuje přetvářející sílu působení Ducha svatého. Prorok Eliáš, který povstal jak oheň a jehož slovo plálo jak pochodeň (Sir 48, 1), svou modlitbou přivolá z nebe oheň na oběť na hoře Karmel (1 Král 18, 38-39), obraz ohně Ducha svatého, který proměňuje všechno, čeho se dotkne. Jan Křtitel, který jde před Pánem v duchu a moci Eliášově (Lk 1, 17), hlásá Krista jako toho, kdo bude křtít Duchem svatým a ohněm (Lk 3, 16), tím Duchem, o kterém Ježíš řekne: Oheň jsem přišel vrhnout na zem, a jak si přeji, aby už vzplanul! (Lk 12, 49). Ráno o letnicích spočine Duch svatý na učednících v podobě jazyků jako z ohně a učedníci jsou jím naplněni (Sk 2, 3-4). Duchovní tradice podrží tuto symboliku ohně jako jeden z nejpůsobivějších obrazů činnosti Ducha svatého: Nezhášejte oheň Ducha (1 Sol 5, 19).

697 Oblak a světlo. Tyto dva symboly jsou při projevech Ducha svatého neoddělitelné. Již při Božích zjeveních ve Starém zákoně zjevuje oblak - někdy temný, jindy zářivý - živého Boha a spasitele, zahaluje přesažnost jeho slávy: Mojžíšovi na hoře Sinaj (Ex 24, 15-18), ve stanu Setkání (Ex 33, 9-10) a během putování pouští (Ex 40, 36-38; 1 Kor 10, 1-2); Šalomounovi při posvěcení chrámu  (1 Král 8, 10-12). Tyto předobrazy naplňuje Kristus v Duchu svatém. Ten totiž sestupuje na Pannu Marii a zastíní ji, aby počala a porodila Ježíše (Lk 1, 35). Na hoře Proměnění přichází v oblaku, který zahalí Ježíše, Mojžíše a Eliáše, Petra, Jakuba a Jana, a z oblaku se ozývá hlas, který říká: To je můj vyvolený Syn, toho poslouchejte (Lk 9, 35). Konečně tentýž oblak zastře Ježíše pohledu učedníků v den nanebevstoupení   (Sk 1, 9) a oblak ho zjeví jako Syna člověka v jeho slávě v den jeho příchodu (Lk 21, 27).

698 Pečeť je symbolem blízkým symbolu pomazání. Krista totiž Bůh osvědčil svou pečetí   (Jn 6, 27) a v něm nám také Otec vtiskl svou pečeť (2 Kor 1, 22; Ef 1, 13; 4, 30). Protože obraz pečeti (sphragis) označuje nesmazatelný účinek pomazání Ducha svatého ve svátostech křtu, biřmování a kněžství, byl v některých teologických tradicích použit k vyjádření nezrušitelného znamení, vtisknutého těmito třemi svátostmi, které nemohou být znovu uděleny.

 699 Ruka. Vkládáním rukou uzdravuje Ježíš nemocné a žehná malým dětem. Totéž budou dělat apoštolové v jeho jménu (Sk 5, 12; 14, 3). Ba co více, vkládáním rukou apoštolů je předáván Duch svatý (Sk 8, 17-19; 13, 3; 19, 6). List Židům počítá vkládání rukou mezi základní články své nauky (Žid 6, 2). Církev uchovala toto znamení všemohoucího vylití Ducha svatého ve svých svátostných epiklezích (modlitbách).

700 Prst. Ježíš vyhání démony prstem Božím (Lk 11, 20). Byl-li Boží zákon napsán na kamenných deskách Božím prstem (Ex 31, 18), pak Kristův list, svěřený péči apoštolů, je napsán Duchem živého Boha, ne na deskách kamenných, ale na jiných deskách: v lidských srdcích (2 Kor 3, 3). Hymnus Veni, Creator Spiritus vzývá Ducha svatého jako digitus paternae dexterae (prst Otcovy pravice).

701 Holubice. Na konci potopy (jejíž symbolika se týká křtu) se holubice, kterou vypustil Noe, vrací a přináší v zobáčku čerstvou olivovou ratolest na znamení, že země je opět obyvatelná (Gn 8, 8-12). Když Kristus vystupuje z vody svého křtu, sestupuje na něho Duch svatý v podobě holubice a zůstává v něm (Mt 3, 16). Duch sestupuje a usídlí se v očistěném srdci pokřtěných. V některých kostelích je Nejsvětější svátost uchovávána v kovové schránce, která má podobu holubice (columbarium); bývá zavěšena nad oltářem. Symbol holubice označující Ducha svatého je v křesťanské ikonografii tradiční.