Věřím v Ducha Svatého
Katechismus Katolické Církve
683 Jenom pod vlivem Ducha svatého může někdo říci: Ježíš je Pán ! (1 Kor 12, 3). Bůh poslal nám do srdce Ducha svého Syna, Ducha, který volá: Abba, Otče! (Gal 4, 6). Toto poznání víry je možné pouze v Duchu svatém. Aby se člověk dostal do styku s Kristem, musí se ho nejprve dotknout Duch svatý. Přichází nám vstříc a vzbuzuje v nás víru. V síle našeho křtu, první svátosti víry, nám Duch svatý v církvi niterně a osobně předává život, který má svůj zdroj v Otci a který nám nabízí v Synu.
684 Duch svatý je svou milostí první, kdo v nás probouzí naši víru a nový život, který spočívá v poznání Otce a toho, kterého poslal, Ježíše Krista (Jn 17, 3). Nicméně ve zjevování osob Nejsvětější Trojice je poslední. Svatý Řehoř Naziánský, „Teolog“, vysvětluje tento postup pedagogikou Boží „shovívavosti“:
Starý zákon jasně hlásal Otce, matněji Syna. Nový ukázal Syna a dal zahlédnout božství Ducha. Nyní má mezi námi Duch domovské právo a dává nám, abychom jej viděli mnohem jasněji. Nebylo totiž prozíravé vyhlašovat otevřeně Syna, dříve než se vyznalo Otcovo božství, a přidávat Ducha svatého jako další břemeno - lze-li tak říci - dříve než se vyznalo Synovo božství ... Jen kráčením vpřed a postupováním ‘od slávy ke slávě‘ se světlo Trojice zaleskne v zářivější jasnosti.
685 Věřit v Ducha svatého tedy znamená vyznávat, že Duch svatý je jedna z osob Nejsvětější Trojice, téže podstaty s Otcem i Synem: S Otcem i Synem je zároveň uctíván a oslavován (nicejsko-cařihradské vyznání víry). Proto též bylo třeba se zabývat božským tajemstvím Ducha svatého v trinitární „teologii“. Zde však nám půjde o Ducha svatého v božské „ekonomii“.
686 Duch svatý působí s Otcem i Synem od začátku až do splnění plánu naší spásy. Ale teprve v posledních časech, zahájených vykupitelským vtělením Syna, je Duch svatý zjevován a dáván, poznáván a přijímán jako osoba. Tím tento božský plán dovršený v Kristu, „prvorozeném“ a hlavě nového stvoření, nabude konkrétnosti vylitím Ducha: církev, společenství svatých, odpuštění hříchů, vzkříšení těla, věčný život.
687 Boží nitro nezná nikdo, jen Duch Boží (1 Kor 2, 11). Avšak jeho Duch, který ho zjevuje, nám dává poznat jeho Slovo, jeho živé Slovo, ale sám sebe nevyslovuje. Ten, který mluvil ústy proroků, nám dává slyšet Otcovo Slovo, ale my jej neslyšíme. Poznáváme ho jen podle hnutí, kterým nám zjevuje Slovo a uschopňuje nás, abychom je vírou přijali. Duch pravdy, který nám odhaluje Krista, nemluví sám ze sebe. Takové sebezastínění, jež je vlastní jen Bohu, vysvětluje, proč svět nemůže přijmout Ducha, poněvadž ho nevidí, ani nezná, kdežto ti, kdo věří v Krista, ho znají, protože s nimi zůstává.
688 Církev, živé společenství v apoštolské víře, kterou předává, je tedy místem našeho poznání Ducha svatého:
q v Písmu, které inspiroval;
q v tradici, jejímiž stále aktuálními svědky jsou církevní otcové;
q v učitelském úřadu církve, který doprovází svou pomocí;
q ve svátostné liturgii, v níž nás Duch svatý prostřednictvím jejích slov a symbolů uvádí
do společenství s Kristem;q v modlitbě, v níž se za nás přimlouvá;
q v charismatech a službách, jimiž je budována církev;
q v projevech apoštolského a misionářského života;
q ve svědectví svatých, v němž církev projevuje svou svatost a pokračuje v díle spásy.
Společné poslání Syna a Ducha
689 Ten, kterého Otec poslal nám do srdce, Duch jeho Syna (Gal 4,6), je skutečně Bůh. Je jedné podstaty s Otcem a Synem, je od nich neoddělitelný, jak ve vnitřním životě Trojice, tak ve svém daru lásky světu. Když se však víra církve klaní svaté Trojici, dárkyni života, soupodstatné a nedílné, vyznává též různost osob. Když Otec posílá své Slovo, posílá vždycky svůj Dech: je to společné poslání, v němž se Syn a Duch svatý odlišují, ale jsou neoddělitelní. Objevuje se sice Kristus, viditelný obraz neviditelného Boha, ale je to Duch svatý, který ho zjevuje.
690 Ježíš je Kristus, pomazaný, protože jeho pomazáním je Duch, a všechno, co se děje od vtělení, pramení z této hojnosti pomazání.A konečně, když je Kristus oslaven, může i on od Otce poslat Ducha těm, kdo v něho věří: předává jim svou slávu, to je Ducha svatého, který ho oslavuje. Společné poslání se bude od té doby rozvíjet v dětech osvojených Otcem v mystickém Těle jeho Syna: posláním Ducha osvojení bude sjednocovat je s Kristem a dávat jim život v Kristu.
Buď zdráva, milostí zahrnutá
721 Maria, přesvatá Boží Matka, vždy Panna, korunuje poslání Syna a Ducha v plnosti času. Poprvé v plánu spásy nachází Otec příbytek, protože mu jej Duch připravil; tak jeho Syn a jeho Duch mohou přebývat mezi lidmi. V tomto smyslu církevní tradice často vztahovala nejkrásnější texty o moudrosti k Marii (Př 8, 1 – 9, 6; Sir 24): Maria je v liturgii opěvována a představována jako trůn moudrosti. V ní se začínají projevovat divy Boží, které Duch vykoná v Kristu a v církvi.
722 Duch svatý připravil Marii svou milostí. Bylo vhodné, aby byla milosti plná matka toho, v němž přebývá celá plnost božství (Kol 2, 9). Z čisté milosti byla počata bez hříchu jako bytost nejpokornější a nejschopnější přijmout nevýslovný dar Všemohoucího. Anděl Gabriel ji právem zdraví jako siónskou dceru: Raduj se (Sof 3, 14; Zach 2, 14). A Maria se obrací svým chvalozpěvem (Lk 1, 46-55) k Otci v Duchu svatém, když v sobě nosí věčného Syna; je to díkůvzdání celého Božího lidu a tedy: církve.
723 V Marii Duch svatý uskutečňuje Otcův dobrotivý plán. Skrze Ducha svatého Panna počne a porodí Božího Syna. Její panenství se stává jedinečnou plodností mocí Ducha a víry.
724 V Marii Duch svatý ukazuje Otcova Syna, který se stal Synem Panny. Ona je hořícím keřem konečného Božího zjevení: naplněna Duchem svatým ukazuje Slovo v pokoře svého těla a dává je poznat chudým a prvním zástupcům národů.
725 Konečně, skrze Marii začíná Duch svatý uvádět do společenství s Kristem lidi, kteří jsou předmětem milosrdné Boží lásky. Jako první Krista vždycky přijmou pokorní: pastýři, mudrci, Simeon a Anna, novomanželé z Kány a první učedníci.
726 Na konci tohoto poslání Ducha se Maria stává Ženou, novou Evou, matkou živých, matkou úplného Krista. Proto je spolu s apoštoly, kteří jednomyslně setrvávali v modlitbách (Sk 1, 14), na úsvitu posledních časů, které Duch zahajuje ráno o letnicích zjevným vystoupením církve.
Bez Ducha svatého je Bůh vzdálený
Kristus patří minulosti
Evangelium je mrtvá litera
Církev je jen organizace
Vláda - diktatura
Misie - propaganda
Liturgie - nic jiného než vzpomínka
Křesťanský život - morálka otroka
Avšak
V Duchu svatém je Bůh blízký
Kristus zmrtvýchvstalý je zde a nyní
Evangelium je moudrost a moc života
Církev je živé Tělo, odraz života svaté Trojice
Vláda - služba sjednocování
Misie - neustálé sestupování svatého Ducha
Liturgie - památka, zpřítomnění a ohlašování
Křesťanský život - vzájemné vztah
synovství a bratrství proniknuté Bohem
