Jak si biskup* představuje farnost?

*Arcibiskup Jan Graubner

Chceme-li hovořit o církvi ve farnosti, připomeňme nejprve, co o církvi věříme.

Církev je jediná skutečnost srůstající z lidského a božského prvku, je viditelné shromáždění i duchovní společenství, je hierarchické společenství i tajemné Kristovo Tělo.

Církev je jedna, protože jednu církev založil Kristus na apoštolech. Má jediné vyznání víry od apoštolů, společné slavení bohoslužby, zvláště svátostí, apoštolská posloupnost skrze svátost kněžství udržuje bratrskou svornost Boží rodiny. Poutem její jednoty je láska. Rozdělení církve jednou zranilo. Ekumenické hnutí nás vede k obnovení jednoty. Je nástrojem spásy, protože veškerá spása pochází od Krista – hlavy církve.

Církev je svatá:

-         protože sám Bůh je původcem

-         sám Kristus se za ni obětoval, aby ji posvětil

-         sám duch svatý ji oživuje

I když jsou v ní lidé křtem očištěni a přesto hřešící, přece je svatá. Její svatost září ve svatých, z nichž někteří byli svatořečení pro příklad ostatním.

Církev je katolická:

-         protože hlásá celou víru

-         má plnost prostředků ke spáse

-         je poslána ke všem lidem a národům

-         svou podstatou je misionářská

Církev je apoštolská:

je vybudována na apoštolech. Je nezničitelná, protože Ježíš slíbil, že pekelné brány ji nepřemohou, ale to neznamená, že nemůže zaniknout v některé zemi. Severní Afrika byla kdysi křesťanská.

Je neomylně uchovávána v pravdě.

Sám Kristus ji řídí skrze Petra a apoštoly přítomné v jejich nástupcích, papeži a biskupech sjednocených s ním.

Církev je svaté společenství:

Osob: putujících na zemi

těch, co se po smrti očišťují

oslavených v nebi

Věcí: společenství víry

svátostí, charismat, lásky

Skutky apoštolů říkají o prvních křesťanech, že Měli všechno společné (Skutky 4,12).

Posláním Církve je:

Evangelizace: hlásat boží slovo, vyzývat k pokání a ohlašovat Boží království

Liturgie: oslava Boha, posvěcování věřících

Diakonie: praktický projev víry a lásky ve službě jako ověření správné nauky

Církev je jedna svatá katolická a apoštolská je skutečně přítomná a působí v místní církvi – diecézi, která je svěřena biskupovi ve spolupráci s kněžími.

Farnost je natrvalo zřízené společenství věřících svěřené do pastorační péče faráři pod vedením biskupa, jehož ve farnosti zastupuje.

Do farnosti patří nejen aktivní věřící a pravidelní účastníci bohoslužeb, ale i pokřtění, kteří nepraktikují či jen občas, také zatoulané ovce a sympatizanti, i ti, kteří teprve mohou a mají být osloveni.

Život farnosti vyžaduje:

-         činné zapojení všech členů (ideál)

-         farní strukturu jako nástroj efektivní spolupráce

K tomu slouží:

-         ekonomická rada farnosti

-         pastorační rada farnosti

Rady ve farnosti

-         předsedou rady je vždy farář

-         členové jsou voleni či jmenováni podle diecézních stanov

-         rada má pouze poradní hlas

Malá společenství:

-         zřízená či uznaná farářem pod jeho odpovědností, např. schola, sbor, mládež, modlitební společenství

-         církevní spolky uznané vyšší církevní autoritou, např. sdružení, hnutí „třetí řády“

-         občanská sdružení bez vazby na církev, kde jsou však křesťané a je vhodné s nimi spolupracovat, např. hasiči

Vztah malých společenství mezi sebou a k farní radě:

-         ne konkurence, ale spolupráce

-         pro všechny je práce dost, pokud mají misijní charakter

-         nesou odpovědnost za sebe, ale i spoluodpovědnost za farnost

Malá společenství

Mohou být složena jen z lidí vytvářejících střed farnosti. Musejí být otevřená i pro vzdálenější, kteří právě skrze zapojení do malého společenství se mohou více přiblížit církevnímu životu. Například nepraktikující začne zpívat v kostelním sboru a postupně začne chodit i ke svátostem.

Pastorační rada

-         je dělné společenství zásadně odlišné od malých společenství

-         každý člen rady odpovídá za nějaký obor (např. Charita, kostelní hudba a zpěv)

-         je dobře, když člen rady má za sebou společenství, které mu pomáhá

-         rada se nesmí uzavřít malým společenstvím, ale s žádným se neztotožňuje

Různé typy farností

Farnost s jednou obcí a jedním kostelem

Struktura je jednoduchá, ale takových je málo

Městská farnost

V jednom městě je více farností. Každá má sice své území, ale někteří lidé se cítí farníky jiného kostela, než svého bydliště. Farnost počítá i s těmi, ale musí myslet na celé své území, zvláště nová sídliště, nemocní…

Farnost mající navíc řeholní kostel

Kolem kostela řeholníků se vytváří aktivní společenství věřících. Kostel má svou ekonomiku, svůj liturgický život, ale nekoná se tam to, co patří farnímu kostelu, např. křty a svatby. Věřící chodící do řeholního kostela, nepřestávají být farníky farního kostela k němuž mají své povinnosti. Ve farní radě by měl být i zástupce tohoto společenství.

Velká farnost s více obcemi a více kostely:

-         každý kostel (kaple) má svůj tým (schola, uklizečky, údržba, ministranti)

-         farnost má jednu radu, jednu ekonomiku, v radě jsou zástupci jednotlivých obcí

-         farní kostel je společný

Jeden kněz má více malých farností

Farnosti spolupracují velmi úzce, mají jednu radu, společně pečují o všechna společenství, společně spravují samostatné ekonomie jednotlivých farností.

Jeden kněz má více větších farností

Farnosti mohou spolupracovat, ale každá má svou radu, každá se stará o svá společenství a svou ekonomiku. Jsou spojeny osobou jednoho kněze, který je pro každou středem.

Ne všechny farnosti mají stejné podmínky. Proto je třeba stanovit minimum, které je třeba splnit, aby se nemusela farnost zrušit, a ideál, o nějž mají farnosti usilovat.

V žádné farnosti nesmějí chybět podstatné znaky církve:

liturgie, hlásání, diakonie

Malá farnost bez kněze

-         nemůže žít bez neděle

-         musí pokračovat život modlitby

-         starat se o kostel, aby zůstal živý

-         pokud není možná mše svatá, koná se pobožnost podle uděleného pověření

-         vytváří společenství, kde se zajímáme o sousedy a umíme si pomáhat

-         předává víru další generaci

-         vydává svědectví víry svému okolí

Ideální farnost má vyváženou činnost, v niž nechybí žádný z hlavních aspektů:

-         společenství majetku

-         apoštolát

-         duchovní život

-         zdraví

-         harmonie

-         moudrost

-         komunikace

Pokud jsou lidé stejně aktivní jako v malé farnosti, ponesou bohaté plody.

Duha: Rozložením bílého světla získáme duhové barvy. Kdybychom kotouč duhových barev roztočily, uvidíme opět bílou. To se nám ovšem nepodaří, když budou některé barvy chybět. Ve farnostech myslíme většinou na červenou a žlutou. Není divu, že farnosti cosi chybí, že není přesvědčivým svědectvím o církvi. Farní rada pečuje o všechny barvy. (Na rozdíl od malého společenství, které se schází třeba jen kvůli modlitbě.) Pozadí světla je černé.

Společenství majetku

-         Je výrazem víry a lásky. Nejde v první řadě o peníze například na opravu kostela. Především jde o víru a lásku lidí ke kostelu, pak budou i prostředky.

-         Farnost nejen sbírá dary, ale dobře s nimi hospodaří, nese odpovědnost za odkaz předků, ale také myslí na svůj odkaz další generaci. Hospodaří tak, že směřuje k ekonomické samostatnosti. (Např. ve středověku mohl někdo farnosti věnovat kapličku, jen když k ní daroval i kus pole, z jehož výtěžku se udržovala. Nešlo prodat pole a za výtěžek opravit kapli. Z čeho by se opravovala příště?)

-         Protože tvoříme církev spolu s jinými, musíme na ně myslet a když je třeba, pomáhat jiným farnostem, zvláště misiím.

-         Některé projekty nemohou být farní. Jsou společné pro diecézi (některé školy, seminář, kurie…).

-         Musíme umět vidět chudé v našem středu. Z členství v církvi neplyne nárok na dotace třeba soukromého podnikání. Nemůže nám být lhostejná početná rodina potřebující pomoc.

Apoštolát

-         Základním posláním laika v církvi je svědectví víry ve světě a vnášení křesťanských hodnot do společnosti

-         Farnost vydává svědectví svému okolí veřejným slavením (např. pouť, či Boží Tělo). Oslovit může lidovými misiemi.

-         Programy pro veřejnost mohou být apoštolským dílem, když se dobře připraví a mají ducha (koncert v kostele, divadlo, program pro děti z obce).

-         Evangelizační programy a nabídka seznámení s vírou

Duchovní život

-         Vrcholem je liturgie, kterou je třeba dobře připravit (akolyta, lektor, ministranti, schola, sbor).

-         Pobožnosti jsou možné bez kněze, jsou důležité nástroje duchovního růstu: adorace, křížové cesty, májové, růženec…

-         Exercicie a duchovní obnovy.

-         Modlitební společenství.

Zdraví

-         Ve farnosti myslíme na naše nemocné, ale taky na naše zdraví a zdraví našeho společenství

-         V každé farnosti musí fungovat péče o nemocné a potřebné, kterou můžeme zajistit skrze Charitu. Charita není cizí organizace, u níž si něco objednáme, ale součást struktury církve. Buď máme vlastní farní Charitu, nebo spolupracujeme s Charitou oblastní.

-         Využití volného času je příležitostí k budování společenství lásky ať mezi dětmi, rodinami, mládeží či seniory.

-         Společná dovolená, výlet, tábor, táborák – jsou například příležitostí k zážitku společenství, vzájemnému poznání, ale také k poučení. Při takové akci mohou například rodiče poznat, jak jiní rodiče vychovávají děti, či dělají společnou modlitbu. Je to cenné zvláště pro ty, kteří to z domu nikdy nepoznali.

-         Služba nemocným, svátosti, nákupy, návštěvy. Využitá příležitost konat dobro formuje křesťany.

-         Zapojení seniorů a lidí, kterým odešli děti, či nastoupili do důchodu, nemají práci je pro ně velkým dobrodiním.

-         Nestačí mluvit o potřebě dětí pro společnost. Je třeba rodinám s dětmi pomáhat, třeba občas děti pohlídat.

-         Aktivity proti potratům, eutanázii, násilí v televizi jsou i naší záležitostí, jestli chceme zdravou společnost.

Harmonie

-         Má-li být farnost rodinou, potřebuje atmosféru domova, přijetí a porozumění. Je-li kostel dům Boží a dům Boží rodiny, musíme se v něm cítit jako doma u Otce. K tomu je třeba kostel uklízet, zdobit, udržovat, prát kostelní prádlo.

-         Rodina také společně slaví. Slaví společně liturgii i jubilea farníků a církevních událostí.

Moudrost

-         Moudrost je více než vzdělanost. Má-li být křesťan moudrý, potřebuje i vzdělání ve víře. Vzdělávají se děti v náboženství, ti, co se připravují na křest a biřmování, či snoubenci. Ale měli bychom se vzdělávat ve víře stále. Mnozí nejsou schopni předávat víru dál právě proto, že sami ji znají moc málo. Proto jsou potřebné různé kurzy, katechismus pro dospělé, přednášky a biblické hodiny.

-         Velkou službu může dělat farní knihovna, nabídka nových knih a katolických časopisů.

-         Pro jednotlivé skupiny jsou potřebné kurzy katechetů, lektorů, ministrantů, pastoračních pomocníků, varhaníků…

Komunikace

-         Mají-li se budovat vztahy ve společenství, je třeba spolu komunikovat. Rodina s tichou domácností není hezká a brzy se rozpadá. K budování farnosti patří i naše vzájemné návštěvy. Zvláštní pozornost je třeba věnovat nově přistěhovaným a lidem na sídlištích, aby našli cestu do společenství. Je dobré myslet na lidi, kteří se odstěhovali do domova důchodců, napsat jim, navštívit je. Nemocným ve farnosti je možné zanést farní časopis, či přehrát z magnetofonu nějaké kázání z kostela. Je třeba pečovat o farní matriky, kroniku, kartotéku, fotografie a nahrávky pro farní archiv, o vývěsky, farní věstník, či internetové stránky…

-         Velkou pomocí může být společné odebírání katolického tisku a jeho distribuce.

-         Udržovat kontakty se společenstvími jiných církví na území farnosti, s místním zastupitelstvem…

Politika

-         Farnost se nespojuje s žádnou politickou stranou, ale farníci jako jednotlivci se zodpovědně angažují v politickém životě, protože neseme spoluodpovědnost za společnost a blaho společnosti, je blahem i pro farníky, pro církev. Nemůžeme se distancovat od veřejného života. Musíme hledat taková čestná spojení, abychom mohli ovlivnit veřejný vývoj v duchu evangelia.

-         Farnost spolupracuje s místní správou obce.

-         Aktivně usiluje o vnášení ducha evangelia do společnosti, zvláště ve školství a kultuře a sociální oblasti.

-         Farníci, kteří mají od Boha dary, se angažují i v podnikání i politice.

Závěr

Malé zamyšlení slouží ke zpytování svědomí i vytvoření představy, oč je třeba usilovat. Těším se na setkání se zástupci farností za rok, kdy budu především naslouchat zprávám z farností o jejich zrání.

V následujících číslech budeme v tématu pokračovat. Příště nám nabídnou pastorační centra arcidiecéze náměty pro inspiraci. Opravdu rád přivítám vaše zkušenosti, které nabídneme v dalších číslech jako inspiraci pro jiné farnosti.

home