*Arcibiskup
Jan Graubner
Chceme-li
hovořit o církvi ve farnosti, připomeňme nejprve, co o církvi věříme.
Církev
je jediná skutečnost srůstající z lidského a božského
prvku, je viditelné shromáždění i duchovní společenství, je
hierarchické společenství i tajemné Kristovo Tělo.
Církev
je jedna, protože jednu církev založil Kristus na apoštolech. Má
jediné vyznání víry od apoštolů, společné slavení bohoslužby,
zvláště svátostí, apoštolská posloupnost skrze svátost kněžství
udržuje bratrskou svornost Boží rodiny. Poutem její jednoty je láska.
Rozdělení církve jednou zranilo. Ekumenické hnutí nás vede k obnovení
jednoty. Je nástrojem spásy, protože veškerá spása pochází
od Krista – hlavy církve.
Církev
je svatá:
-
protože sám Bůh je původcem
-
sám Kristus se za ni obětoval, aby ji posvětil
-
sám duch svatý ji oživuje
I když
jsou v ní lidé křtem očištěni a přesto hřešící, přece
je svatá. Její svatost září ve svatých, z nichž někteří
byli svatořečení pro příklad ostatním.
Církev
je katolická:
-
protože hlásá celou víru
-
má plnost prostředků ke spáse
-
je poslána ke všem lidem a národům
-
svou podstatou je misionářská
Církev
je apoštolská:
je
vybudována na apoštolech. Je nezničitelná, protože Ježíš slíbil,
že pekelné brány ji nepřemohou, ale to neznamená, že nemůže
zaniknout v některé zemi. Severní Afrika byla kdysi křesťanská.
Je
neomylně uchovávána v pravdě.
Sám
Kristus ji řídí skrze Petra a apoštoly přítomné v jejich
nástupcích, papeži a biskupech sjednocených s ním.
Církev
je svaté společenství:
Osob: putujících na zemi
těch,
co se po smrti očišťují
oslavených
v nebi
Věcí:
společenství víry
svátostí,
charismat, lásky
Skutky
apoštolů říkají o prvních křesťanech, že Měli všechno
společné (Skutky 4,12).
Posláním
Církve je:
Evangelizace:
hlásat boží slovo, vyzývat k pokání a ohlašovat Boží
království
Liturgie:
oslava Boha, posvěcování věřících
Diakonie: praktický projev víry a lásky ve službě jako ověření
správné nauky
Církev
je jedna svatá katolická a apoštolská je skutečně přítomná
a působí v místní církvi – diecézi, která je svěřena
biskupovi ve spolupráci s kněžími.
Farnost
je natrvalo zřízené společenství věřících svěřené do
pastorační péče faráři pod vedením biskupa, jehož ve
farnosti zastupuje.
Do
farnosti patří nejen aktivní věřící a pravidelní účastníci
bohoslužeb, ale i pokřtění, kteří nepraktikují či jen občas,
také zatoulané ovce a sympatizanti, i ti, kteří teprve mohou a
mají být osloveni.
Život
farnosti vyžaduje:
-
činné zapojení všech členů (ideál)
-
farní strukturu jako nástroj efektivní spolupráce
K tomu
slouží:
-
ekonomická rada farnosti
-
pastorační rada farnosti
Rady
ve farnosti
-
předsedou rady je vždy farář
-
členové jsou voleni či jmenováni podle diecézních
stanov
-
rada má pouze poradní hlas
Malá
společenství:
-
zřízená či uznaná farářem pod jeho odpovědností, např.
schola, sbor, mládež, modlitební společenství
-
církevní spolky uznané vyšší církevní autoritou, např.
sdružení, hnutí „třetí řády“
-
občanská sdružení bez vazby na církev, kde jsou však křesťané
a je vhodné s nimi spolupracovat, např. hasiči
Vztah
malých společenství mezi sebou a k farní radě:
-
ne konkurence, ale spolupráce
-
pro všechny je práce dost, pokud mají misijní charakter
-
nesou odpovědnost za sebe, ale i spoluodpovědnost za
farnost
Malá
společenství
Mohou být
složena jen z lidí vytvářejících střed farnosti. Musejí
být otevřená i pro vzdálenější, kteří právě skrze zapojení
do malého společenství se mohou více přiblížit církevnímu
životu. Například nepraktikující začne zpívat v kostelním
sboru a postupně začne chodit i ke svátostem.
Pastorační
rada
-
je dělné společenství zásadně odlišné od malých
společenství
-
každý člen rady odpovídá za nějaký obor (např.
Charita, kostelní hudba a zpěv)
-
je dobře, když člen rady má za sebou společenství, které
mu pomáhá
-
rada se nesmí uzavřít malým společenstvím, ale s žádným
se neztotožňuje
Různé
typy farností
Farnost
s jednou obcí a jedním kostelem
Struktura
je jednoduchá, ale takových je málo
Městská
farnost
V jednom
městě je více farností. Každá má sice své území, ale někteří
lidé se cítí farníky jiného kostela, než svého bydliště.
Farnost počítá i s těmi, ale musí myslet na celé své území,
zvláště nová sídliště, nemocní…
Farnost
mající navíc řeholní kostel
Kolem
kostela řeholníků se vytváří aktivní společenství věřících.
Kostel má svou ekonomiku, svůj liturgický život, ale nekoná se
tam to, co patří farnímu kostelu, např. křty a svatby. Věřící
chodící do řeholního kostela, nepřestávají být farníky farního
kostela k němuž mají své povinnosti. Ve farní radě by měl
být i zástupce tohoto společenství.
Velká
farnost s více obcemi a více kostely:
-
každý kostel (kaple) má svůj tým (schola, uklizečky, údržba,
ministranti)
-
farnost má jednu radu, jednu ekonomiku, v radě jsou zástupci
jednotlivých obcí
-
farní kostel je společný
Jeden kněz
má více malých farností
Farnosti
spolupracují velmi úzce, mají jednu radu, společně pečují o všechna
společenství, společně spravují samostatné ekonomie jednotlivých
farností.
Jeden kněz
má více větších farností
Farnosti
mohou spolupracovat, ale každá má svou radu, každá se stará o
svá společenství a svou ekonomiku. Jsou spojeny osobou jednoho kněze,
který je pro každou středem.
Ne všechny
farnosti mají stejné podmínky. Proto je třeba stanovit minimum,
které je třeba splnit, aby se nemusela farnost zrušit, a ideál,
o nějž mají farnosti usilovat.
V žádné
farnosti nesmějí chybět podstatné znaky církve:
liturgie,
hlásání, diakonie
Malá
farnost bez kněze
-
nemůže žít bez neděle
-
musí pokračovat život modlitby
-
starat se o kostel, aby zůstal živý
-
pokud není možná mše svatá, koná se pobožnost podle uděleného
pověření
-
vytváří společenství, kde se zajímáme o sousedy a umíme
si pomáhat
-
předává víru další generaci
-
vydává svědectví víry svému okolí
Ideální
farnost má vyváženou činnost, v niž nechybí žádný z hlavních
aspektů:
-
společenství majetku
-
apoštolát
-
duchovní život
-
zdraví
-
harmonie
-
moudrost
-
komunikace
Pokud
jsou lidé stejně aktivní jako v malé farnosti, ponesou
bohaté plody.
Duha:
Rozložením bílého světla získáme duhové barvy. Kdybychom
kotouč duhových barev roztočily, uvidíme opět bílou. To se nám
ovšem nepodaří, když budou některé barvy chybět. Ve
farnostech myslíme většinou na červenou a žlutou. Není divu,
že farnosti cosi chybí, že není přesvědčivým svědectvím o
církvi. Farní rada pečuje o všechny barvy. (Na rozdíl od malého
společenství, které se schází třeba jen kvůli modlitbě.)
Pozadí světla je černé.
Společenství
majetku
-
Je výrazem víry a lásky. Nejde v první řadě o peníze
například na opravu kostela. Především jde o víru a lásku lidí
ke kostelu, pak budou i prostředky.
-
Farnost nejen sbírá dary, ale dobře s nimi hospodaří,
nese odpovědnost za odkaz předků, ale také myslí na svůj odkaz
další generaci. Hospodaří tak, že směřuje k ekonomické
samostatnosti. (Např. ve středověku mohl někdo farnosti věnovat
kapličku, jen když k ní daroval i kus pole, z jehož výtěžku
se udržovala. Nešlo prodat pole a za výtěžek opravit kapli. Z čeho
by se opravovala příště?)
-
Protože tvoříme církev spolu s jinými, musíme na ně
myslet a když je třeba, pomáhat jiným farnostem, zvláště misiím.
-
Některé projekty nemohou být farní. Jsou společné pro
diecézi (některé školy, seminář, kurie…).
-
Musíme umět vidět chudé v našem středu. Z členství
v církvi neplyne nárok na dotace třeba soukromého podnikání.
Nemůže nám být lhostejná početná rodina potřebující pomoc.
Apoštolát
-
Základním posláním laika v církvi je svědectví víry
ve světě a vnášení křesťanských hodnot do společnosti
-
Farnost vydává svědectví svému okolí veřejným slavením
(např. pouť, či Boží Tělo). Oslovit může lidovými misiemi.
-
Programy pro veřejnost mohou být apoštolským dílem, když
se dobře připraví a mají ducha (koncert v kostele, divadlo,
program pro děti z obce).
-
Evangelizační programy a nabídka seznámení s vírou
Duchovní
život
-
Vrcholem je liturgie, kterou je třeba dobře připravit
(akolyta, lektor, ministranti, schola, sbor).
-
Pobožnosti jsou možné bez kněze, jsou důležité nástroje
duchovního růstu: adorace, křížové cesty, májové, růženec…
-
Exercicie a duchovní obnovy.
-
Modlitební společenství.
Zdraví
-
Ve farnosti myslíme na naše nemocné, ale taky na naše
zdraví a zdraví našeho společenství
-
V každé farnosti musí fungovat péče o nemocné a
potřebné, kterou můžeme zajistit skrze Charitu. Charita není
cizí organizace, u níž si něco objednáme, ale součást
struktury církve. Buď máme vlastní farní Charitu, nebo
spolupracujeme s Charitou oblastní.
-
Využití volného času je příležitostí k budování
společenství lásky ať mezi dětmi, rodinami, mládeží či
seniory.
-
Společná dovolená, výlet, tábor, táborák – jsou například
příležitostí k zážitku společenství, vzájemnému poznání,
ale také k poučení. Při takové akci mohou například rodiče
poznat, jak jiní rodiče vychovávají děti, či dělají společnou
modlitbu. Je to cenné zvláště pro ty, kteří to z domu
nikdy nepoznali.
-
Služba nemocným, svátosti, nákupy, návštěvy. Využitá
příležitost konat dobro formuje křesťany.
-
Zapojení seniorů a lidí, kterým odešli děti, či
nastoupili do důchodu, nemají práci je pro ně velkým dobrodiním.
-
Nestačí mluvit o potřebě dětí pro společnost. Je třeba
rodinám s dětmi pomáhat, třeba občas děti pohlídat.
-
Aktivity proti potratům, eutanázii, násilí v televizi
jsou i naší záležitostí, jestli chceme zdravou společnost.
Harmonie
-
Má-li být farnost rodinou, potřebuje atmosféru domova, přijetí
a porozumění. Je-li kostel dům Boží a dům Boží rodiny, musíme
se v něm cítit jako doma u Otce. K tomu je třeba kostel
uklízet, zdobit, udržovat, prát kostelní prádlo.
-
Rodina také společně slaví. Slaví společně liturgii i
jubilea farníků a církevních událostí.
Moudrost
-
Moudrost je více než vzdělanost. Má-li být křesťan
moudrý, potřebuje i vzdělání ve víře. Vzdělávají se děti
v náboženství, ti, co se připravují na křest a biřmování,
či snoubenci. Ale měli bychom se vzdělávat ve víře stále.
Mnozí nejsou schopni předávat víru dál právě proto, že sami
ji znají moc málo. Proto jsou potřebné různé kurzy,
katechismus pro dospělé, přednášky a biblické hodiny.
-
Velkou službu může dělat farní knihovna, nabídka nových
knih a katolických časopisů.
-
Pro jednotlivé skupiny jsou potřebné kurzy katechetů,
lektorů, ministrantů, pastoračních pomocníků, varhaníků…
Komunikace
-
Mají-li se budovat vztahy ve společenství, je třeba spolu
komunikovat. Rodina s tichou domácností není hezká a brzy
se rozpadá. K budování farnosti patří i naše vzájemné návštěvy.
Zvláštní pozornost je třeba věnovat nově přistěhovaným a
lidem na sídlištích, aby našli cestu do společenství. Je dobré
myslet na lidi, kteří se odstěhovali do domova důchodců, napsat
jim, navštívit je. Nemocným ve farnosti je možné zanést farní
časopis, či přehrát z magnetofonu nějaké kázání z kostela.
Je třeba pečovat o farní matriky, kroniku, kartotéku, fotografie
a nahrávky pro farní archiv, o vývěsky, farní věstník, či
internetové stránky…
-
Velkou pomocí může být společné odebírání katolického
tisku a jeho distribuce.
-
Udržovat kontakty se společenstvími jiných církví na území
farnosti, s místním zastupitelstvem…
Politika
-
Farnost se nespojuje s žádnou politickou stranou, ale
farníci jako jednotlivci se zodpovědně angažují v politickém
životě, protože neseme spoluodpovědnost za společnost a blaho
společnosti, je blahem i pro farníky, pro církev. Nemůžeme se
distancovat od veřejného života. Musíme hledat taková čestná
spojení, abychom mohli ovlivnit veřejný vývoj v duchu
evangelia.
-
Farnost spolupracuje s místní správou obce.
-
Aktivně usiluje o vnášení ducha evangelia do společnosti,
zvláště ve školství a kultuře a sociální oblasti.
-
Farníci, kteří mají od Boha dary, se angažují i v podnikání
i politice.
Závěr
Malé
zamyšlení slouží ke zpytování svědomí i vytvoření představy,
oč je třeba usilovat. Těším se na setkání se zástupci
farností za rok, kdy budu především naslouchat zprávám z farností
o jejich zrání.
V následujících
číslech budeme v tématu pokračovat. Příště nám nabídnou
pastorační centra arcidiecéze náměty pro inspiraci. Opravdu rád
přivítám vaše zkušenosti, které nabídneme v dalších číslech
jako inspiraci pro jiné farnosti.
home